Domobrany tvořené civilisty hrají v postmoderních konfliktech důležitou roli. Válkou v bývalé Jugoslávii počínaje, Ukrajinou a Sýrií konče. Co způsobí, že se student nebo otec od rodiny sebere a narukuje jako dobrovolník do války? To se snaží ve své knize „Proč jdou chlapi do války“ vysvětlit sociální antropolog Radan Haluzík.

Víc než dva roky mapoval konflikty v bývalé Jugoslávii a na Kavkaze. Od jejich vzniku a předválečné euforie až po poválečné vystřízlivění. V rozhovoru pro HlídacíPes.org Haluzík odhaluje, že většina postkomunistických etnických válek má především ve svých počátcích mnoho společného.

„Při projíždění různých konfliktních oblastí mi došlo, že zažívám podobné, až opakující se situace. Jak v běžném životě s místními lidmi, tak v rozhovorech s nimi a v jejich argumentaci. V Kosovu jsem slyšel podobné důvody, proč jít do války, jako v Čečensku,“ popisuje Radan Haluzík, jak ho napadlo využít své zkušenosti z konfliktních zón a napsat o nich vědeckou studii.

V devadesátých letech opakovaně žil s rodinami bojovníků, kteří se účastnili válek v bývalé Jugoslávii a na Kavkaze. Studoval nejen vývoj konfliktů, ale především situace a motivace lidí, které vedly k jejich rozpoutání.

Intelektuálové jdou do boje

„Tyto války nevznikly způsobem, že by nové národní reprezentace, které se dostaly na začátku 90. let k moci řekly: Dost bylo národních křivd a vyhlásily válku. Tak to nebylo.“

Podle Haluzíka nejdříve vznikala intelektuální a kulturní hnutí, která začala organizovat demonstrace. Ty se nesly v duchu národního obrození coby specifické reakce na komunistickou doktrínu bratrství a universalismu.

„Zajímavé je, že do čela postkomunistických nově zvolených reprezentací se stavěli lidé z institucí národní paměti a vědecko-výzkumných institutů, které se zabývaly např. národní literaturou, národní historií. V Chorvatsku se stal prezidentem historik Franjo Tuđman, politický vůdce bosenských Srbů Radovan Karadžič byl nacionalistický básník, kosovský prezident Ibrahim Rugova byl šéfem několika kulturních institucí, Alija Izetbegovič, první prezident republiky Bosna a Hercegovina, byl zavřený za sepsání islámské deklarace. I v Abcházii vedli dvě proti sobě bojující skupiny neúspěšný sochař na gruzínské straně a na té abcházské dramatik, oba lidé z vedení tamního národního vědecko-výzkumného institutu,“ upozorňuje Haluzík na zásadní vliv intelektuálních nacionalistů při vzniku brutálních konfliktů konce dvacátého století.

Tak začíná válka

Demonstrace, kterých se účastnily až stovky tisíc lidí, motivovaly řadu obyvatel k zakládání občanských hnutí a stran, které měly pomoct k „obrodě národa“.

Jenže část z nich začala organizovat i pouliční bojůvky. A právě tyto bojůvky položily podle Haluzíka základ většímu konliktu.

„Členové a sympatizanti národně obrozeneckých hnutí organizovali různá spontánní setkání, jezdili v průvodech auty z místa na místo, ověšení vlajkami. Kromě těchto spanilých jízd ale některé napadlo, že začnou hlídat i určitá území,“ popisuje Haluzík moment, který považuje ve vzniku války za zlomový.

„Moment, kdy se začnou dělat tzv. blokposty u cest, považuji, za jeden z nejnebezpečnějších v celém vývoji konfliktu. Když se toto dopustí, přenáší se konflikt z úrovně mentálních map etnického rozdělení obyvatelstva do reálné krajiny. Hlídky v terénu evokují koncept etnicky čisté země a je pak jen otázkou času, kdy se někomu ublíží. Hlídky navíc vyvolají protihlídky, pár obětí vyvolá protioběti. Eskalace násilí přichází rychle a přenese se z místní na celonárodní úroveň.“

Zásadní je v této fázi i selhání policie, která, místo aby pouliční bojůvky či zakládání improvizovaných kontrolních stanovišť zastavila v zárodku, přivírala nad nimi oči a někdy iniciátorům podle Haluzíka i fandila.

Paměť krajiny

• Setkal jste se v průběhu Vašeho výzkumu s lidmi, kteří by řekli, jak je možné, že jsme tomu ve zrodu nezabránili?

Zdá se, že většina společnosti s konceptem národní obrody sympatizovala a lidé, kteří s tím nesouhlasili, se báli vystoupit. I média byla překvapivě dost na straně nacionalismu.

• Vytváří mi to zajímavou paralelu i k současně nejaktuálnějšímu syrskému konfliktu. Když jsem mluvila s opozičně naladěnými studenty, kteří na svých univerzitách rozjížděli protiasadovskou revoluci, říkali celkem svorně, že si mysleli, že bude za chvíli po všem. Nikoho nenapadlo, že by protesty přerostly v dlouhotrvající ozbrojený konlifkt.

A už vůbec nikoho nenapadne, jak moc se daná země zničí. I když válka skončí, trvá minimálně dvě dekády, než země začne normálně fungovat. A některé věci se nespraví ani za tu dobu.

Jako nejpoznamenanější vnímám osudy krajin, kde proběhlo etnické čištění. Ani po desítkách let tam skoro nikdo není. V Abcházii vyhnali nemalou část obyvatelstva a ta tam prostě chybí. V Náhorním Karabachu nejen, že vyhnali ázerbájdžánské obyvatelstvo, ale „osvobodili“ věnec sedmi ázerbajdžánských okresů kolem Karabachu, které srovnali se zemí a tam dlouho nebylo a asi není vůbec nic. Do srbské Krajiny, přes kterou jezdíme na dovolené k moři do Chorvatska, se sice nějací lidé vrátili, opravili si domy, ale i tak je tam dost prázdno.

My máme výborné srovnání s českými Sudety. I sedmdesát let po válce jsou tu celá města, která padají na hlavu. Lidská traumata se přenášejí z generace na generaci, ale u třetí, čtvrté generace už jsou zapomenuta. Pamět krajiny je mnohem dlouhodobější.

Pluralita hodnot není pro každého

• Dnešní svět je čím dál polarizovanější. Je jedno, jestli jste v Maďarsku, Turecku, na Slovensku či Česku. Zdá se, že lidé preferují silné vůdce, kteří jsou do jisté míry ochotní rezignovat na demokracii. Ještě to není válka, ale je to trend, který jde napříč kulturami. Mají pro to antropologové vysvětlení?

Já mám pro to dvě vysvětlení. První vychází ze studia politické estetiky. Vztahu mezi politikou a estetikou. Myslím, že díky současnému způsobu fungování médií žijeme ve zlatém věku argumentace prostřednictvím politické estetiky, než racionálních argumentů. Nová média, klipová kultura působí spíše na základě osobního charismatu než faktu.

Pak je tu ale druhý moment, který považuji za ještě závažnější. Poté, co na Západě proběhla od 70. let velká transformace k postmoderním hodnotám, jsme se dostali do věku reflexivity sebe sama i těch druhých, plurality lidských hodnot, věku lidských práv, ekologie, genderových otázek atd. To je velká změna v myšlení. Na západních populacích už je vidět, že část se s tou změnou ztotožnila a část nikoliv.  To štěpí populace skoro na dvě rovnoměrné poloviny, jak se ukázalo například v amerických volbách.

Myslím, že teprve teď se ukazuje, že velká tzv. krize modernity, která proběhla v 70. a 80. letech 20. století a v letech devadesátých se z ní stala politická doktrína západních intelektuálů, tak dnes se ukazuje, že pro určitou část populace je to moc složité, komplikované, nedokáže se s tím ztotožnit.

• Je to stav, který může sloužit jako potenciální podhoubí pro to, aby se lidé rozhodli k extrémním řešením? Jako je třeba účast ve válce, ať už lokálního, nebo mezinárodního charakteru? 

Určitě to s tím procesem souvisí, ostatně to potvrzují moderní historici, kteří říkají, že čím víc se svět otevírá, globalizuje, sjednocuje, tak neméně velká energie vzniká jako protiváha tomuto procesu spojování. A naopak se vrací k zakořeňování, navracení se ke starým hodnotám a stavění lokálních bariér tomu globálnímu proudění.

Měli jsme představu jedné společné modernity, ta je ale evidentně mrtvá. A to k čemu se teď vracejí jednotlivá národní hnutí, není návratem před tuto společnou modernitu, ale spíše cesta k novým lokálním modernitám. Otázkou je, jak budou vypadat. Například Samuel Huntington si myslí, že vzniknou jakési civilizačně kulturní megacelky. Jeden bude protestantský, další pravoslavný, další subsaharský, latinoamerický, ale ono to asi bude mnohem komplikovanější. Myslím, že nás čekají ještě docela turbulentní časy.

Text byl publikován na serveru Hlídacípes.org