Dovolím si, prosím, silně osobní příběh. O tom, jak zbytečně umřel v roce 1989 můj kamarád, pankáč Aleš, a zůstala tady po něm tehdy malinká dcerunka. Píšu to pro pochopení, proč komunistický socialismus nemůže být demokratický.
Každý systém je postaven na elitách. Na síle myšlenky, kterou ony elity umí formulovat tak, aby dvě třetiny národa, které kvůli obživě a vychovávání dětí nemají vlastně čas přemýšlet, to vzaly za své. To byl třeba filmový Williame Wallace, který dokázal strhnout vojsko k zanícení pro boj až takovému, že dokázali přemoci přesilu. Takový rétor byl zřejmě i Gottwald. I když ten to měl zjednodušené tím, že Češi byli vyčerpáni válkou.
Nicméně, za těmito elitami kráčí druhá, třetí, čtvrtá řada bojovníků, často „drobných“ vůdců své vesnické ekipy. Ti už, bohužel, tak chytří nejsou, ale o to větší snahu mají být těmi, kteří rozhodují o svém malém okolí, dokonce až o životech. Také jsme měli u nás okresního tajemníka KSČ. S prominutím, byl to velký blb, o to více ve svém okolí vytvářel sítě práskačů, asi po vzoru „velkého“ Rudolfa Slánského.
Aleš byl pankáč. Nebylo to s ním jednoduché ani pro kamarády, měl to v hlavě dost dobře porovnané a byl drsný v debatách. Ale drtil ho ten zmar, že vládnou „ti rudí blbové“. A taky se proto často dostával do konfliktu s estébáky, kteří nás například sebrali jen tak, že jsme měli na hlavě „různé komedie“, číra, palmy nebo římský střih. Což se dnes, mimochodem běžně nosí. Jenže, Aleš je provokoval svou chytrostí a znalostí lidských práv, k nimž se komunistický stát na základě tlaku disidentů a světového společenství musel přihlásit. To byla Charta 77. A jak proti ní vystoupili prominentní komunistické umělecké hvězdy, zejména Karel Gott a Jan Werich, v tzv. Antichartě. To je pochopitelně štvalo. Ti estébáci samozřejmě kromě jiných referovali i okresnímu tajemníkovi.
Teď, pro ty později narozené, musím vysvětlit, jak to bylo dříve s prací. Za komunistů jsme my všichni měli „právo na práci“, což ale zároveň znamenalo, že kdo nepracoval, byl automaticky příživník a se sazbou, tuším, že až dva roky. Nebyla možnost dělat si, co člověk chtěl. Takže, to bylo takové právo, které když člověk odmítl, šel do basy.
Na Aleše si tajemník dohlédl, aby jediná práce, kterou najde, byly kopáčské práce. Aleš do toho musel jít, jinak by byl příživník, hrozil mu kriminál, byť byl slabý na srdce. To byste ho museli vidět, byl to takový rachitik. Po čtrnácti dnech zkolaboval. Chodili jsme za ním s kubánskými pomeranči, co se strašně blbě loupaly, na internu, kde byl napíchaný těmi kapačkami, aby to přežil. Lékař říkal, že takhle to dál nejde. Že to srdíčko je slabé. Naše máma mu sehnala práci v archivu, kde by Aleš sfoukával prach z archiválií.
Jenže, dozvěděl se to ten tajemník a řekl: Ne! A poslal ho zpátky na ty kopáčské práce. Za dalších čtrnáct dní Aleš padl podruhé. A už se neprobral. Zůstala po něm osmiměsíční holčička bez táty. Na karovou hostinu poslal soudruh tajemník rváče, kteří vyprovokovali rvačku. Porvala se celá hospoda.
Poučení? Na komunisty bych si dával pozor! Mají to v sobě. I když ti nahoře mluví jako kniha, dole v podhradí pořád dřímá třídní nenávist.
