Jistý vtip, ještě v dobách vlády jedné strany, kladl otázku: Co se stane s komunistou v epicentru jaderného výbuchu? Odpověď byla prostá: Nic, změní se v radioaktivní prach a škodí dál. Podobně bychom to mohli vztáhnout na jakoukoli veřejně působící osobu, která má nějaké toxické vlastnosti a zároveň dost stoupenců. Může nás sice v historii opustit, ale její duch kráčí dál a působí.

Nejdříve pro jistotu poznámka pro Jiřího Ovčáčka, aby to pochopil. My nepřejeme Miloši Zemanovi, aby se dostal do epicentra jaderného výbuchu. (To je jen takový bonmot.) Tady jde o něco jiného. Mluvíme o tom, že myšlenky nebo styl přežívají své nositele. Je to tím, že lidé se ve společnosti nevynoří z ničeho jako nějaký výsadek z cizích světů, ale kromě toho, že jsou to samostatné bytosti, jsou také výslednicí různých sil a odpovídají na nějaké očekávání. Miloš Zeman, Andrej Babiš, Donald Trump by nezískali takovou podporu a nedostali by se k moci, kdyby nebyli součástí širšího proudu. Odchod těchto jedinců z politické scény by samozřejmě znamenal značnou úlevu, přinejmenším pro ty, kteří jejich působení vidí negativně. Oplakávali by je ale ti, kteří jim tleskají a především je volili.

Už dlouho je otázkou, nakolik se Miloš Zeman ve svém úkrytu v Lánech ještě rozhoduje sám a nakolik je už jenom loutkou svého okolí a jakýmsi vyslancem vzdálenějších činitelů. Zeman se pokouší prodlužovat své působení z důvodů, které jsou zřejmě běžnému člověku poněkud nesrozumitelné, ale dělá to. Jistě tady hraje roli osobní ješitnost, nadstandardní zdravotní péče, možnost stále ještě se mstít, byť v některých případech už jenom dosti pomyslně. To se dá vysvětlit z jeho konkrétních osobních vlastností. Když byl ale kdysi zvolen a stal se premiérem a pak byl dvakrát zvolen prezidentem, odpovídal na nějakou poptávku, která v populaci byla. V zásadě byl hlasem lidí, kteří měli pocit, že jim nikdo nenaslouchá, že nad nimi má někdo navrch a ještě navíc jimi pohrdá. Je jedno, kolik z toho byla pravda a že Zeman, Babiš a další svými voliči také pohrdají. Umí ale vzbuzovat dojem, že oni jsou ti praví přátelé lidu. Dělají ze sebe zachránce chudých, na jejichž chudobě mají svůj podíl, ale když to umíte, uděláte ze zámeckého pána Jánošíka. Stačí, když to tak vypadá. Lidé dají hodně na to, jak něco vypadá.

Volba Zemana, který – přiznejme si – není od pohledu a od poslechu zrovna lákavá osobnost, byla i pro voliče s pocitem opuštěnosti a frustrace součástí jakési osobní pomsty. Odveta frustrovaných se dá do značné míry pochopit, stejně jako realistický politik musí brát v úvahu, že tady tito lidé prostě existují, a musí se podle toho zařídit.

Problém Zemana, stejně jako Babiše, Trumpa a dalších populistických politiků, je v tom, že dokázali frustraci nejenom využít, ale oni ji nad obvyklou míru ještě posilovali. Dnes k tomu mají mnohem lepší technologické možnosti, než tomu bývalo dřív. PR propaganda je dnes schopna, pokud si to zadavatel vyžádá, nasměrovat poselství ke zcela konkrétním lidem. Tak se dá dosáhnout většího úspěchu než pouhým plošným bombardováním. Stojí to méně peněz a přináší to lepší výsledky. Přiznejme si, že politici demokratických stran tuto technologii ještě zcela nepochopili a postupují sami někdy jako za časů první republiky. To nepřináší zrovna všechny žádoucí výsledky.

Rozhodně je třeba babišovské a zemanovské klice zabránit v tom, aby se jim povedlo provést nějaké nenapravitelné činy. Příkladem může být třeba dostavba jaderných bloků ruskou nebo čínskou firmou, zbytečně investované peníze do fantasmagorického projektu kanálu Dunaj-Odra-Labe, ještě větší zadlužení země, devastace ekonomiky dalším propadáním občanů do exekucí a dluhových pastí. To všechno by byly tak hluboké zářezy, že by těžce komplikovaly život každé další vládě. Podobné škody se dají napáchat i v médiích veřejné služby. Už teď se na tom pokouší pracovat různé destruktivní výsadky v mediálních radách.

Pomyslný radioaktivní mrak se po výbuchu může šířit dál. Když je prostředí turbulentní, což teď můžeme ve světě očekávat, může být nakonec neblahými následky zamořeno úplně všechno.

Kromě rozeznání politických patologií je ale třeba také udělat reflexi toho, co tady v minulosti skutečně mizerné bylo. Když se s tím nic neudělá, ochotně naběhnou další spasitelé a budeme si tu tragikomedii muset prožít nanovo. Takové trápení by snad bylo i zbytečné.