Po víkendovém sněmu hnutí ANO již není pochybnost, s čím máme tu čest. Trapná inscenace jako by demokratického jednání delegátů, předem sjednaný výsledek voleb na místopředsedy, 100 procent hlasů pro předsedu. Trapné ticho tam, kde normální společenství lidí vede diskusi. Absurdní projevy loajality vůči vůdci. Tak vypadal sjezd vládní strany.
Z povrchního hlediska se zdá, že mezi Mussoliniho pochodem černých košil na Řím v roce 1922 a billboardovým zástupem bílých košil Andreje Babiše v řádných volbách v roce 2013 či víkendovým stranickým sjezdem nevidíme jasnou spojitost.
Jenže to je jen optický klam. Ta spojitost tu bohužel je. Dnes tu jen nemáme rok 1922 a není doba po hrozné válce. Není už doba uniforem a průvodů. Žijeme stále ještě v relativně stabilním prostředí a naše země je členem Evropské unie. Nástup autoritativní moci se dnes proto děje jinak. Sofistikovaně, bez pouličního násilí a jako by v rukavičkách. Nedejme proto na povrchní dojem. Pro náš osud je daleko důležitější, abychom si uvědomili, že mezi babišismem a fašismem existuje zarážející shoda v podstatných rysech, jejichž uplatňování vede k celkovému a možná i fatálnímu omezení občanské svobody.
Jsou zde patrné tyto znaky, jimiž se hnutí ANO nebezpečně blíží k fašismu:
1. Vůdcovský princip. O pozitivní roli osobnosti vůdce se uvnitř hnutí nepochybuje. Vůdce nemá žádnou oponenturu a žádný korektiv. Babiš si uvědomuje, že jde o podezřelou situaci, a sám se nad tím naoko pozastavuje. Nakonec ale najde prosté vysvětlení: „Pracuji dobře.“
2. Vulgární pranýřování a napadání konkurentů, odstraňování opozice. Podle Babiše je názorový oponent buď „psychopat“, nebo „zloděj“, často člen mafie a sluha „kmotrů, co to tu rozkradli“. Jedná se o exemplární příklad radikálně populistické rétoriky a snahy tvrdě potlačit každou opozici tím, že ji hnutí zkompromituje dehonestující nálepkou. Jestliže takový populistický vůdce své oponenty zatím nezavírá a stále se ještě neuchyluje k násilí, tak to nelze přičítat jeho dobrotě a slušnému vychování, nýbrž jen a pouze tomu, že ještě nemůže. Ještě mu to nedovoluje daný kontext situace.
3. Nadřazování technokratického fungování státu nad společenský konsensus a veřejnou diskusi. De facto jde o popření základních principů parlamentní demokracie. Z celé řady projevů Andreje Babiše i jeho nohsledů je zřejmé, že tomuto hnutí vadí celý parlamentní proces. Spolupráce s ostatními stranami v koalici je zase brzdí při „efektivním“ výkonu moci. Oni podle svých slov mohou dát do pořádku jen to, co mají pod kontrolou. Vůbec si přitom nepřipouští žádnou možnost, že by ve společnosti existovaly rozdílné pohledy na to, co to znamená „dát do pořádku“. Slovo „pořádek“ je přitom další zřetelnou ozvěnou mentality někdejších fašistů.
4. Manipulace sdělovacími prostředky. Umlčení svobodných médií je základním rysem fašistického režimu. I největší zabedněnci mezi novináři, kteří Babišův systém dva roky omlouvali a bagatelizovali, již nyní nemohou popřít, že se Andrej Babiš zmocnil vydavatelství Mafra z čistě mocenských důvodů. Jednalo se o přímý útok na šíření svobodných informací v České republice a potlačení kritického zkoumání celé Babišovy činnosti včetně jeho podnikání a vlastního vzniku jeho bohatství. Je k pláči, když si člověk zpětně poslechne či přečte uklidňující slova moudrých představitelů české žurnalistiky. Dnes už je skoro vymalováno a informační kartel Andreje Babiše daleko přesahuje jeho tři deníky a nejsilnější soukromé rádio. Jeho mocenský vliv zasahuje do médií ostatních oligarchů, protože každý s ním prý musí nějak vyjít. Někde je to zřejmé ve větší míře, jinde v menší, ale tento kartel je již objektivním faktem. I veřejnoprávní média se chovají, jako by byla uštknutá zmijí, a informace o podstatě fungování hnutí ANO se divákům jen střídmě dávkují.
5. Snaha dostat pod kontrolu soudní moc a represivní složky státu. Tady má Andrej Babiš před sebou ještě fůru práce. Ale ve skutečnosti je mnohem dále, než si veřejnost myslí. Odstranění zmatené profesorky Válkové, která neuměla vycházet Babišovi jaksepatří vstříc, když od ní chtěl , aby justice měla „tah na branku“, a instalace arogantního a přitom zcela oddaného Roberta Pelikána způsobily mezi soudci silné obavy. Obecně se v prostředí justice ví, že Babiš potřebuje ke konečnému vítězství antikorupční revoluce, a tedy k definitivnímu uchopení moci nějakou potravu pro davy. Neboli zavřené „kmotry“. V soukromí se nechal slyšet, že je třeba zavírat, a divil se, že Válková ještě nikoho nezavřela. Odmítá vzít na vědomí, že v právním státě se trestáním lidí za jejich prokázané činy zabývá nezávislá justice. Podobně otřesná je z hlediska právního státu skutečnost, že do takzvané bezpečnostní divize Agrofertu přešli významní policisté a zjevně vytvářejí alternativní tajnou službu. Podle hodnověrných informací naopak dochází druhým směrem k postupnému hledání souladu mezi Andrejem Babišem a plukovníkem Šlachtou, šéfem Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, který ještě stále nevysvětlil veřejnosti, proč zlikvidoval před dvěma lety Nečasovu vládu. Každopádně je jasné, že na postupném ovládnutí represivních složek státu a justice se právě „maká“. Jaká je v této věci role ministra Chovance, to je záhadou.
Hnutí manipulace
Existují ještě další indicie, že máme co do činění s nesmírně sofistikovaným autoritativním hnutím, které se nezastaví před jakoukoli manipulací. Za zcela speciální analýzu by stál nekonečný proud průzkumů veřejného mínění. Je celkem známo, že před nástupem Andreje Babiše se největší výzkumné agentury nacházely v ekonomických problémech. Období recese způsobilo, že jim ubyly zakázky v oblasti marketingu. Andrej Babiš nejednu agenturu vytáhl z bryndy a jak oficiálně, tak zřejmě i neoficiálně jim zadával dlouhodobé zakázky. Tím si jednak získal detailní informace o náladách veřejnosti a jednak i pozitivně působil na „optimalizaci“ výsledků. Klíčový moment v jeho spolupráci s těmito agenturami tkví v létě 2013, kdy mu pomohly prokázat před veřejností volitelnost překročením pětiprocentní hranice. To se téměř jistě nestalo jen tak. Tato zcela klíčová část Babišova stroje na moc ovšem ještě stále čeká na podrobný popis. Investigativci z Lidových novin či Mladé fronty DNES se ale do toho zjevně nepustí. Tím si můžeme být jisti. Člověku se jen vybaví Churchillova věta, že věří jen těm průzkumům, které zfalšoval. Agentury pro výzkum veřejného mínění mají nesmírnou moc, protože lidé se rádi přidávají na stranu vítězů a jen opravdu názorově pevná osobnost se vědomě drží menšinového či minoritního proudu. A nad těmito agenturami neexistuje veřejná kontrola. Andrej Babiš přitom disponuje zcela neomezenými prostředky na politický marketing.
Šikovně maskovaný fašismus
Hnutí, které usiluje o převzetí „plné zodpovědnosti“ neboli úplné kontroly nad státem a nad veřejností, má autoritářské rysy. Jedná se o novou, moderně vyhlížející a šikovně maskovanou formu fašismu. Čelit takovému hnutí lze jen tak, že ho jednak zcela pravdivě popisujeme, jeho autoritářské rysy nezastíráme, nýbrž naopak pojmenováváme a snažíme se demaskovat.
Když si totiž uvědomíme, že hnutí ANO je skutečně moderní formou fašismu, tak teprve potom s ním můžeme podle toho jednat a můžeme se mu efektivně postavit. Základní podmínkou ale je, že přestaneme předstírat, že Andrej Babiš je normálním účastníkem veřejné diskuse a politické soutěže. Toto je výzva zejména pro veřejnoprávní média.
Politické důsledky pravdivého pojmenování hnutí ANO jsou více než jasné. Základní zodpovědnost za svobodný vývoj České republiky leží nyní především na ČSSD, která nemá s tímto hnutím nadále setrvávat ve vládě a musí konečně přestat bojovat s poraženými stranami pravice a s čertem kapitalismu. Je to pro ni cesta do pekel. ČSSD by se naopak měla urychleně spojit s ostatními demokratickými stranami a vytvořit s nimi společnou strategii na záchranu pluralitní společnosti. Jinak ji Andrej Babiš zničí. Nikoli náhodou prezentoval ve svém projevu na sněmu ANO svého hlavního koaličního partnera jako klíčového nepřítele. Jsou to totiž právě sociální demokraté, kteří se mu ještě pořád pletou při převzetí moci. To na ně klade takovou zodpovědnost, že si lze jen těžko představit, jak jí dostojí. Pravděpodobně můžeme očekávat, že část sociálních demokratů bude tuto akutní hrozbu ještě nějaký čas zlehčovat a jiná část ČSSD se bude zcela naivně pokoušet s Babišem domluvit a přitom mu nějakým způsobem podlehne.
Co se týče KDU-ČSL, tak je zřejmé, že tato strana je téměř mimo hru. Její vedení nemá žádnou skutečnou politiku, jen naprostou mocenskou vyčůranost jakéhosi vesnického druhého řádu. Kdyby si chtěli náhodou pan Bělobrádek s panem Jurečkou zachránit své nesmrtelné duše a s nimi i svoji křesťanskou stranu, tak je tu jen jedna jediná cesta: demise a odchod do opozice. Ničím jiným nemohou této zemi prospět.
Užiteční… přátelé
Andrej Babiš se nazval na sněmu liberálem a prezentoval s pomocí svých přátel z Evropského parlamentu svoji sounáležitost s širokou evropskou liberální rodinou. Dlužno říci, že evropští liberální přátelé mu v tom pomohli jako užiteční idioti. A stejně tak mu ochotně pomohl i profesor Václav Bělohradský, který se před delegáty vědecky zamyslel nad „koncem klasické demokracie“. Celý smysl tohoto divadla je jediný: legitimizace hnutí ANO jako vedoucí politické síly v zemi. A legitimizace hnutí ANO v širším evropském měřítku. To tu totiž teď funguje.
Andrej Babiš je asi takový liberál, jako byl Napoleon Bonaparte demokrat. Slovo liberalismus je bohužel velice nemocné a znamená skoro všechno. Tak třeba frakce liberálů v Evropském parlamentu, kam se Babiš tak vehementně hlásí, je zcela nejasnou směsicí spíše intelektuálních hnutí, která bojují za práva homosexuálů a lesbiček, což z hlediska Babiše není nic proti ničemu. Ale dobře to dnes zní.
Když chce autoritativně myslící a jednající politik v této době dosáhnout absolutní moci, naprostého potlačení kritiky a naprosté kontroly nad celým státem, tak rozhodně nesmí říci, že je fašista. Naopak. Musí říci, že je liberál, a k tomu si pozvat Václava Bělohradského, aby tomu dal intelektuální razítko.
Andreje Babiše je třeba zastavit. Naprosto rezolutně a jasně. Kdo to nechápe, stane se dříve či později jeho otrokem. Pakliže tím otrokem již dávno není.
