Je jistě marné se dnes pokoušet nějak zaskočit Miloše Zemana tím, že připomeneme jeho staré výroky a porovnáme je s těmi pozdějšími, nebo dokonce s konkrétními činy. Je to ale aspoň zábavné.

Tak třeba 10. října 1990 vyšel v týdeníku Respekt článek Ing. Miloše Zemana, kde prognostik napsal: „Populistická strategie vychází z přesvědčení, že jednotlivá opatření je třeba provést i tehdy, neumíme-li odhadnout jejich důsledky, případně považujeme-li tyto důsledky za a priori neodhadnutelné. Často se zde používá šachových přirovnání. Jako vášnivý šachista musím protestovat: velmistr se liší od amatéra právě tím, kolik tahů si dokáže dopředu promyslet a připravit se na různé variantní scénáře. Z tohoto hlediska působí populista jako šachista začátečník.“

Miloš Zeman si jistě tahy předem promýšlel. Udělal ale něco pozoruhodného. Stal se populistou, na kterého jeho popis nesedí. Proč? Zeman si totiž promýšlel dopředu tahy, které byly výhodné pro jeho osobní mocenskou hru. A tam ho nějaké důsledky pro společnost nemusely nikdy moc zajímat. Jeho tehdejší kritika populismu se týkala nějakých konkrétních ekonomických opatření. Když šlo ale o jeho celkovou strategii, držel se vždycky toho, že má potřebnému množství lidí navykládat to, co chtějí slyšet. Dobře jistě věděl, že nemůže uspokojit všechny, ale spočítal si, kolik lidí mu bude stačit obalamutit vzdušnými zámky a v kolika musí vzbudit domněle či skutečně spravedlivý hněv proti svým politickým protivníkům.

Dnes už je v jiné situaci. Nebude nikdy nikam kandidovat, tak může dát průchod svým zájmům bez ohledu na to, co si kdo myslí. Pokud tím „někým“ náhodou není vedení v Moskvě nebo Pekingu. A to je vlastně docela málo lidí a navíc to nejsou naši občané, takže se může na nějaké Čechy úplně vykašlat. (Pokud se třeba nejmenují Martin Nejedlý.)

Dále čtěte

Miloš Zeman v převleku husitského krále. Od futurologa až k dílu zkázy

Pavel Šafr ve své knize Češi mezi pravdou a lží věnuje samostatnou kapitolu každému z československých a českých prezidentů. Nezapomněl…

Pak tam před více než třemi desetiletími napsal ještě jednu pozoruhodnou věc: „Dosud jsou na svobodě lidé, kteří se podle zákonů platných ve své době evidentně dopouštěli jak hospodářské kriminality, tak zneužití pravomoci veřejného činitele. Kolem sítě informátorů Státní bezpečnosti se decentně mlčí. Mnohdy nám vládne neschopnost na těch fakticky nejdůležitějších, to jest středních a nižších úrovních řízení. A je úplně jedno, jestli neschopnými jsou bývalí či současní komunisté, nekomunisté, nebo dokonce momentální antikomunisté. Opět přitom alibisticky zakrýváme svoji neochotu prohlížet nahnilá jablka obecně radikalistickými, populistickými pokřiky, které bohužel žádnou skutečnou neschopnost neohrožují.“

To decentní mlčení kolem informátorů „Státní bezpečnosti“ je skutečně z dnešního hlediska pikantní obrat. Jednoho takového jmenoval premiérem, několika dal státní vyznamenání, další za ním pilně brouzdali na Hrad.

Ještě můžeme zmínit větu: „Mnohdy nám vládne neschopnost na těch fakticky nejdůležitějších, to jest středních a nižších úrovních řízení.“

Dnes nám vládne neschopnost na těch nejvyšších úrovních řízení a všechny nižší „úrovně“ to dost paralyzuje. Pokud jde o samotnou momentální hlavu státu, tak v této funkci zase vládne člověk, který je pravděpodobně všehoschopný.