Lidové noviny založil Adolf Stránský v roce 1893. Když si otevřete jejich páteční číslo z roku 2017 a budete mít dostatečně silný žaludek, pochopíte, jak to vypadá, kdy se po 124 letech někdo rozhodne tento list zničit − a když se mu to podaří. Samozřejmě − novináři, kteří kolaborují s politickou mocí, existovali vždy. Avšak normalizační rétorika intelektuálně-mediální divize hnutí ANO už své zájmy a zájmy pana majitele prosazuje úplně otevřeně.

Lidovky mají několik zásadních témat. Jedním z nich je již téměř rok trvající válka proti policii, jejímu prezidentovi Tomáši Tuhému a ministru vnitra Milanu Chovancovi. A tak si hned na třetí straně přečteme titulek „Tuhý si potlesk nevyslechl“ (ne, nepletete se, takto dnes vypadají zpravodajské texty). Pod článkem je podepsán jeden z bojovníků proti reorganizaci policie Martin Shabu. Zpráva samotná je pozoruhodná tím, že pojednává o srazu Národní centrály proti organizovanému zločinu ve Vyškově, který se konal 11. a 12. května − v novinách, které vyšly o 14 dní později, je třetí strana pravděpodobně akorát.

Novinám se investigativně podařilo „zrekonstruovat program“ − není tedy jasné, koho průběh takovéto akce zajímá, ale přinejmenším pana Shabu zjevně ano. Dozvíme se, co si účastníci museli či nemuseli obléknout, ale hlavně to, jak se snaha propojit bývalé příslušníky dvou útvarů, které Chovanec s Tuhým spojili v jeden, vůbec nepovedla. Bylo to daleko, lidé nechtěli na místě přespat a celé vyznění má být naprosto evidentně takové, že v útvaru vládnou velké rozpaky kvůli reorganizaci.

Dále vybíráme několik vět z článku, jehož smysl − kromě dalšího kopnutí si do policejní reorganizace − nikdo nezná. „Hned po projevu policejního prezidenta Tomáše Tuhého nastalo trapné ticho.“ „Každopádně po proslovu policejní prezident z tribuny odešel a nastoupil do přistaveného vrtulníku.“ Kam jel? Do Číny s prezidentem Milošem Zemanem.

Ale nebojte se − článek má i kladné hrdiny. Tuhého náměstek Jaroslav Vild ve svém proslovu reagoval na Lenku Bradáčovou a její rozhovor, který Lidovým novinám dala. A byli i lidé, kterým se tleskalo, například náměstkovi nejvyššího státního zástupce Igoru Střížovi. Logicky − policie je totiž zničená, ale státní zástupci pracují dobře. Pod vedením Roberta Pelikána z hnutí ANO.

Kdybyste náhodou chtěli Lidovky číst dál, na stejné straně se dozvíte, že ČSSD dluží desítky miliard. A kdyby vás náhodou napadlo, že ve čtvrtek největší vládní strana (ta, která dluží desítky miliard a zlikvidovala policii) kritizovala návrh státního rozpočtu nového ministra financí, a tak by se to v novinách mohlo objevit, sice se pletete, ale to nevadí. Naopak totiž nechybí pravidelný komentář šéfredaktora Istvána Léka.

Pan Léko velmi svědomitě soutěží se svým kolegou z vydavatelství Mafra Jaroslavem Pleslem v tom, kdo se více zavděčí Andreji Babišovi, který ale svá média vložil do svěřeneckého fondu a navíc přísahal na smrt svých dětí a vnoučat, že by je nikdy neovlivňoval, a tak je všechno v pořádku. Léko je ovšem na rozdíl od Plesla šéfredaktorem velmi schopným, a tak zvládá očernit hned několik konkurentů Babišova hnutí najednou a zároveň šéfa pochválit. Takže co se dozvíme?

Pavel Bělobrádek vsadil všechno na koalici se Starosty, ale prohraje. ČSSD vyvolala vládní krizi, ale vůbec jí to nepomohlo a v průzkumu (o kterém je zrovna náhodou také rozhovor v páteční MF DNES) ztratila 4 procenta, zato ANO jen 1,5. Nejvíc nejhorším člověkem je Jan Birke z ČSSD, ale mohl by ho nahradit Jaroslav Tvrdík, ten už ČSSD kampaň jednou vedl, haha.

A teď − co bude dál. Dál budou všichni útočit na Babiše, který nikdy nic neudělal, za nic nemůže, nekrade a vůbec je skvělý. „Celé antibabišovské sjednocené frontě přijde vhod informace z důvěryhodného zdroje, že Babiš v noci u benzinové pumpy natankoval plnou nádrž do svého luxusního mercedesu a pak ujel, čímž drze ojebal stát na spotřební dani a DPH,“ píše pan Léko.

Nevěříte? Tak tady je poslední věta z článku o tom, že Babiš i přes své odvolání bude bojovat o vítězství ve volbách. A ne, nepíše se rok 1955. „Babiš totiž patří do tábora lidí, kteří přesto, že slyší zaručené zprávy o blížícím se konci světa, vezmou si rýč, vykopou díru a zasadí strom.“

Kdyby tohle viděl pan Stránský, pravděpodobně by musel 16. prosince 1893, kdy Lidové noviny začaly vycházet, hořce litovat.