Vladimir Putin. FOTO: aTeo/se souhlasem
FOTO: aTeo/se souhlasem
Přelom roku je vždy příležitostí k rekapitulaci nejdůležitějších událostí z roku uplynulého a nejpravděpodobnějších perspektiv roku nadcházejícího. Rusko v tomto ohledu není výjimkou – tím spíše, že to, co v roce 2020 začalo, bude v tomto roce nepochybně pokračovat, bohužel hlavně v negativní poloze. Na mysli mám především hlasování o ústavních změnách z loňského 1. července, ale především jeho důsledky. Jediným výsledkem tohoto procesu totiž rozhodně nebylo jen anulování dosavadních čtyř prezidentských období Vladimira Putina (jak se původně soudilo), ale především přitvrzení řady právních norem, regulujících život a aktivity občanské společnosti. Vyhlídky opravdu nejsou dobré.
Začněme několika hodnotícími soudy. Nejsledovanější jistě byla televizní zdravice k národu, již o novoroční půlnoci pronesl prezident Putin. Ten připomněl, jakými zkouškami museli loni Rusové projít, a na mysli měl samozřejmě především koronavirovou pandemii. O to důležitější je podle něj zachování celonárodní svornosti, která opravňuje k jistotě, že také v Rusku se podaří obnovit normální život a úspěšně řešit nové úkoly, které před zemí vyvstaly. A tak dále a tak podobně, v duchu ironizovaného sloganu „naše země vzkvétá“, který se tolik protivil Václavu Havlovi po jeho nástupu do tehdy československého prezidentského úřadu.
Drtivá většina ohlasů na loňský rok v Rusku, stejně jako výhledů do budoucna, je ovšem kritická, až velmi kritická. Třeba historik Ivan Kurilla reaguje na četné čtenářské ohlasy a upozorňuje, že řada těch, kdo mu loni psali, je přesvědčena, že rok 2020 byl rokem definitivního vzniku diktatury v zemi. Kurilla k tomu s jistými pochybami uvádí: „Žádný režim se v diktaturu nemění jen proto, že si to takříkajíc může dovolit. Mnohem snazší a pohodlnější je udržovat zdání demokracie a masové podpory. Z čehož plyne, že přechod k otevřeným represím signalizuje přímo kritickou slabost režimu. Což samozřejmě nesnižuje, ale naopak zvyšuje nebezpečí pro občany.“
Ještě příkřeji hodnotí dění v Rusku minulého roku známý ruský opoziční politik Grigorij Javlinskij. Ten v nedávném velkém rozhovoru pro Rádio Svoboda upozornil na to, že rozhodujícím ruským milníkem roku 2020 byl již zmíněný 1. červenec, kdy se ve všelidovém referendu rozhodovalo o změnách ruského základního zákona. A protože i podle Javlinského tu ani zdaleka nešlo jen o vyškrtnutí Putinových dosavadních prezidentství, jak zpočátku mnozí tvrdili, politik tu vidí něco docela jiného, totiž „konec epochy postsovětské modernizace a nastolení režimu ničím neomezené osobní moci“ – zatím se zdá, že takové hodnocení je zcela namístě…
Podobné postoje zastává i známý ruský politický komentátor Ivan Preobraženskij, který se stejně jako četní jeho kolegové vrací ke konci loňského roku a připomíná „šílenou tiskárnu jménem Státní duma“, která v druhé polovině prosince vychrlila řadu vyloženě represivních zákonů. Komentátor k tomu říká: „Pokud si někdo myslí, že je to jen předvolební utahování šroubů, mýlí se. Po říjnových volbách do Dumy žádné uvolnění nepřijde. Rok 2021 se v dějinách země stane velkým skokem směrem k tvrdé diktatuře. Očekávat nějaké tání nemá smysl – to je možné jedině v případě změny mocenské garnitury.“
„Šílená tiskárna jménem Státní duma“ před pár týdny vyprodukovala novelu zákona o „zahraničních agentech“. K tomuto cejchu se doposud musely dobrovolně hlásit právnické osoby, především nevládní organizace a nezávislá média, využívající pro financování své činnosti prostředků od neruských financiérů či poskytovatelů jakékoli další pomoci. Nová dikce zákona se ovšem týká normálních občanů, kteří se v Rusku věnují politické činnosti a využívají pro tento účel zahraniční podporu, a to zdaleka nejen finanční. „Politická činnost“ je přitom v zákoně pojata velmi široce a v souladu s další novou právní normou hrozí občanovi, který je v duchu současné ruské jurisdikce oním „zahraničním agentem“ a sám se k tomu nepřihlásí, nejen mastná pokuta, ale dokonce i nepodmíněný trest svobody do pěti let!!! Když k tomu připočteme psychologické břemeno, jímž je od sovětských časů obtěžkán i samotný pojem „zahraniční agent“ (pravda, tenkrát to byl výraz ještě tvrdší – agent imperialismu!), je zcela jasné, co v následujícím období ruské politicky aktivní občany čeká.
Dalším výdobytkem roku 2020 pro léta následující je prodloužené hlasování, které od loňského referenda neprobíhá během jediného dne, ale je rozloženo do celého týdne (o ústavních změnách se loni hlasovalo 25. 6.–1. 7.). Důvod je opět nasnadě: s takovýmto způsobem hlasování, jehož bezprostřední příčinou podle nejvyšších míst byla (dlužno říci vhodně využitá) pandemická situace v zemi, se vzhledem k časově rozloženému volebnímu procesu s jeho výsledky daleko lépe manipuluje. Čehož letos bude bezesporu zapotřebí – Rusko čekají podzimní volby do Státní dumy, dolní komory ruského parlamentu, a Kreml už dlouho předem přišel s jasným pokynem: stále nejpopulárnější strana moci Jednotné Rusko v nich musí získat ústavní většinu. A je to – v zemi specificky neomezených možností je tak výsledek voleb, které se budou konat za tři čtvrtě roku, znám už dnes!
Těžištěm všeho dění v zemi je samozřejmě Vladimir Putin. Hlavně v druhé polovině loňského roku se hodně spekulovalo o tom, proč najednou z každodenního života země v zásadě zmizel a vyskytoval se jen v modu povýtce virtuálním – prostřednictvím videokonferencí. Prezident, vytrvale sídlící v novoogarjovském bunkru, tak budil podezření, že se k dobrovolné samoizolaci uchýlil buď z obav, aby neonemocněl covidem-19, anebo z jiných závažných zdravotních důvodů. V tomto případě se mimo jiné spekuluje o Parkinsonově nemoci.
Některé z těchto dohadů mluvily dokonce o jeho odchodu z prezidentského úřadu už na počátku letošního ledna. Tato prognóza se zatím nenaplňuje, ale z okolí předáka ruských komunistů Gennadije Zjuganova v posledních dnech zazněly další dohady: Putin zaručeně odejde během roku 2023 a bude vystřídán politikem jednoznačně mladší generace. Pokud by se tato dedukce stala realitou, hodně by to připomínalo někdejší střídání Borise Jelcina samotným Vladimirem Putinem.
Celkovou osamělost a izolovanost současného ruského prezidenta vyloženě zdůraznila pravoslavná vánoční noc letos 6. ledna: Putin nedorazil na tradiční liturgii do hlavního svatostánku země, Chrámu Krista Spasitele (na páně prezidentův vkus patrně příliš zalidněného), nýbrž do liduprázdného ostrovního kostelíka na jezeře Ilmeň nedaleko Novgorodu… Téměř poustevnický život ruského prezidenta tedy zřejmě bude pokračovat i letos a vyloučen jistě není i případný odchod z úřadu – ovšem za okolností, které nikterak neohrozí jeho nedotknutelnost (mimochodem rovněž nedávno znovu právně zaručenou). V takovém případě bychom ale měli počítat s tím, že i když už v Kremlu sedět nebude, zůstane tu přinejmenším snaha zachovat putinismus a jeho samoděržavné „vymoženosti“.
Co by se muselo stát, aby putinismus, přesněji řečeno staletími kultivovaný autoritářský způsob řízení země, vymizel, nedávno naznačil Alexandr Gelman, slavný sovětský i ruský dramatik a spoluautor dvou velkých filmových dokumentů o Michailu Gorbačovovi: „Naše země přísně vzato potřebuje hlavně epochu renesance. Není vyloučeno, že díky televizi, počítačové kultuře a internetu by nakonec nemusela být nijak dlouhá – stačilo by několik let intenzivního vysvětlování našich dějin, jejich předností i jejich nedostatků. To by bylo nesmírně důležité, ovšem zatím v televizi vidíme jen dominanci špinavé primitivní propagandy.“
První podobnou opravdovou renesanční snahou v nejnovějších sovětských a ruských dějinách byly perestrojka a glasnosť, o něž se postaral právě Gorbačov. Jak to dopadlo, to ovšem všichni dobře víme, zato v tuto chvíli nemáme nejmenší tušení, kdy se podobná šance naskytne znovu.
Libor Dvořák je rusista, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus
