Jak se Republikánská strana vyrovná s "republikánem" Trumpem a trumpismem? FOTO: www.artandresponse.com
FOTO: www.artandresponse.com
Donald Trump již sice není prezidentem, jenže ani on sám, ani jeho přístup k politice čili trumpismus z americké politické scény nemizí. Republikáni se nyní zjevně nacházejí na křižovatce a není jasné, kam a s jakými volebními výsledky se v nejbližší době vydají. Na jednu stranu řada z nich doufá v odvrhnutí Trumpa, uplynulá čtyři léta považují za slepou uličku a nepovedený experiment. A vyhlížejí návrat ke staršímu pojetí konzervatismu, například v duchu republikánského hrdiny Ronalda Reagana či Johna McCaina.
Deset republikánských členů ve Sněmovně reprezentantů našlo dokonce odvahu hlasovat pro druhou ústavní žalobu proti Donaldu Trumpovi. A není vyloučené, že přinejmenším někteří senátní republikáni jsou připraveni zvednout ruku, až jejich komora impeachment projedná a bude o něm hlasovat.
Avšak na každého z republikánů, kteří chtějí za Trumpovou érou udělat tlustou čáru, připadá přinejmenším stejný počet jejich stranických kolegů a kolegyň, kteří vůči svému exprezidentovi vyjadřují loajalitu a chtějí se vézt na vlně voličské přízně, které se Trump u svého tvrdého voličského jádra i nadále těší.
Uvedu alespoň několik příkladů: Arizonská Republikánská strana o víkendu zkritizovala Cindy McCainovou, vdovu po Johnu McCainovi, stejně jako bývalého senátora Jeffa Flakea a vlastního guvernéra Douga Duceyho, protože si dovolili se vůči Trumpovi vymezovat. Ve Sněmovně reprezentantů nově sedí dvě republikánské poslankyně, které jsou příznivkyněmi absurdní konspirační teorie QAnon, jež hlásá, že Donald Trump je bojovníkem proti pedofilně-satanistickému spiknutí. A proti výše zmíněným deseti statečným republikánským poslancům, kteří hlasovali pro impeachment, se již rojí zástup potenciálních vyzyvatelů, kteří je chtějí ze Sněmovny reprezentantů vyřadit už v republikánských primárkách.
Tento vnitrostranický boj mezi republikány neprobíhá pouze na pozadí průzkumů mezi voliči, ale též v nové situaci ohledně vztahu voličů k faktům a názorům, jak je prezentují média. Odcituji několik údajů z průzkumu veřejného mínění organizace Gallup, které v dlouhodobém pohledu považuji za nesmírně varovné. Jedním z hlavních důvodů často zmiňovaných příkopů mezi „levou“ a „pravou“ částí Ameriky je totiž neshoda na faktech a zdrojích argumentů, podle kterých jednotliví voliči utvářejí své názory a voličské preference. Například v sedmdesátých letech minulého století získávala značná část amerických voličů informace z mainstreamových zdrojů, v případě televize se jednalo o zpravodajské pořady od trojice ABC, CBS a NBC. Ty se sice mohly drobně lišit ve výkladu faktů, ale ne ve faktech samotných.
Zatímco však počet amerických občanů trvale rostl, počet diváků, kteří sledovali večerní zprávy těchto tří televizí, od roku 1980 klesal, a to tempem o jeden milion ročně. Nástup internetu a později sociálních sítí přinesl nové možnosti, jak získávat „alternativní“ zprávy, pokud někomu fakta předkládaná „mainstreamem“ nevyhovovala. A nyní již ona varovná čísla z průzkumu firmy Gallup z konce září loňského roku. Zatímco v roce 1999 důvěřovalo masmédiím 55 % Američanů, v roce 2010 to bylo pouze 43 % a vloni toto číslo kleslo na 40 %. Ještě horší je však pohled na důvěru v masmédia ze strany jednotlivých voličských bloků. Zatímco u demokratických voličů si masmédia navýšila důvěryhodnost na přibližně 70 %, u nezávislých voličů došlo k poklesu na neveselé číslo 36 %. Nejhorší je však situace u republikánských voličů. V jejich případě ještě v roce 1998 jich nadpoloviční většina masmédiím věřila, postupným propadem se však vloni v září dostala až na hrozivých 10 %.
Z těchto čísel lze odvodit dva hlavní závěry. Zaprvé, řada Trumpových voličů před volbami nečerpala informace z masmédií, ale odjinud, například z prezidentova osobního účtu na twitteru. Tím lze vysvětlit, proč Trumpa volilo ještě větší množství Američanů než v roce 2016, navzdory přesvědčivým důkazům o tom, že nezvládl dobře zareagovat na koronavirovou pandemii a lhal před volbami jak o ní, tak o údajných přípravách na masivní volební podvody s cílem ukrást mu jeho vítězství. Zrovna tak to vysvětluje myšlení těch Trumpových fanoušků, kteří považovali za svoji legitimní povinnost porušit zákony a násilně vtrhnout 6. ledna 2021 do budovy Kongresu. A to dokonce s výkřiky typu „pověste Mikea Pence“ na rtech – v upřímném přesvědčení, že Trumpův vlastní viceprezident páchá vlastizradu, když odmítá změnit výsledek prezidentských voleb ve prospěch svého šéfa.
A zadruhé, pokud nedojde k nějaké výrazné korekci tohoto trendu, existují velmi omezené možnosti, jak nový prezident Biden, novináři, názoroví lídři a netrumpovští republikáni mohou na tuto část voličů působit a navrátit je v rámci politického spektra z jejich současných extremistických pozic kamsi k republikánskému středu, kde se většina z nich v minulosti nacházela. Z výše jmenovaných mohou snad uspět jen někteří republikánští politici. To však bude z jejich strany vyžadovat jasnější odmítnutí trumpismu i ochotu ještě více politicky riskovat, než jak jsme tomu byli dosud svědky. Koneckonců oněch deset republikánů hlasujících pro ústavní žalobu na Trumpa představuje pouhý zlomek všech republikánů ve Sněmovně reprezentantů.
Nejbližším důležitým momentem pro další vývoj Republikánské strany může být již zmíněné projednávání impeachmentu v Senátu a postoj republikánských senátorů, až dojde na hlasování. Není jim co závidět. Řada z nich je na Trumpa – zejména kvůli zpochybňovaní výsledků loňských voleb a jeho roli při útoku na Kongres – osobně rozezlená. Nicméně drtivá většina z nich stála čtyři roky loajálně při Trumpovi a jejich případné odmítnutí Trumpa tak implicitně představuje i obžalobu vlastního chování.
A všichni ti, kteří se proti svému exprezidentovi tím či oním způsobem postaví, se oprávněně mohou obávat Trumpovy schopnosti podporovat republikánské vyzyvatele v primárkách, kteří by jim díky přetrvávající Trumpově popularitě u řady republikánských voličů mohli jejich kariéru v Senátu ukončit ještě před volbami samotnými. Bývalý dlouholetý alabamský senátor a následně Trumpův ministr spravedlnosti Jeff Sessions by mohl vyprávět. Vloni se pokoušel o návrat do Senátu, avšak Trump proti němu během primárek spustil intenzívní negativní kampaň a Sessions je nakonec prohrál.
Navíc ani situace, ve které by se čelní republikáni začali většinově obracet vůči Trumpovi a jeho éře zády, nemusí přinést odklon voličů od exprezidenta směrem k historickému středu Republikánské strany a politice založené na faktech. Již v roce 2017 byly publikovány výsledky seriózního akademického průzkumu mezi Trumpovými příznivci, které přinesly jednu dobrou, ale zároveň jednu velmi varovnou zprávu. Čtveřice autorů Nyhan, Riefler, Porter a Wood zjistila, že Trumpovi voliči jsou ochotni přijmout důkazy, které dokazují, že Trump lhal. Přinejmenším v tak zřejmých situacích, kdy například tvrdil, že prudce narůstá zločinnost, zatímco ta statisticky klesala. To je ta dobrá zpráva. Ta špatná však říká, že ani jejich akceptace toho, že Trump objektivně lže, neovlivnila jejich pozitivní postoje vůči němu.
Donald Trump tak svému nástupci Bidenovi předal Ameriku, ve které nemalá část voličů odmítá mainstreamová fakta, věří raději téměř čemukoliv, co tvrdí „jejich prezident“, a žije v bublině alternativních faktů. V bublině, kde dle průzkumu veřejného mínění od firmy YouGov schvaluje 45 % republikánských voličů lednové násilné přepadení Kongresu a 30 % označuje útočníky na Kongres jako vlastence. V bublině, kde vyvracení Trumpových lží pomocí fakt vede pouze k tomu, že se řada zastánců ještě utvrdí ve svém přesvědčení a loajalitě vůči svému vůdci. Příkopy, které jsou v americké společnosti vykopány a které se během Trumpovy éry ještě prohloubily, tudíž jen tak nezmizí. Obávám se, že naopak se v následujících letech mohou dokonce dále prohlubovat.
Většina Američanů se alespoň formálně shodne na tom, že takto extrémně polarizovaná situace americké politice, společnosti a koneckonců ani Republikánské straně nesvědčí. Co však s tím? Pro řadu lidí je přijatelným či dokonce oslavovaným řešením, jak omezit trumpismus a jeho extrémní podoby ve veřejném prostoru, například trvalé odstranění Trumpova účtu na twitteru. Tento krok považuji za zásadní chybu. Jednou věcí je krátkodobé odstavení kohokoliv z libovolné sociální nebo mediální platformy, pokud jeho či její aktivita porušuje závazná pravidla nebo dokonce vede ke kriminálnímu chování a podrývání demokracie, jak tomu u Trumpa prokazatelně bylo. Smazání jednotlivého příspěvku, označení konkrétního příspěvku za lživý nebo pochybný, zákaz příspěvků na několik dnů, to jsou v extrémní situaci ospravedlnitelné kroky.
Obávám se však situace, kdy nikým nezvolená privátní nadnárodní firma během okamžiku trvale umlčí prezidentův hlavní zpravodajský kanál s téměř 90 miliony odběratelů. Amerika si vždy zakládala na absolutní svobodě slova, zahrnující i extremistické projevy na levici i pravici. Například včetně svobodného působení extremistické „církve“ Westboro Baptist Church, která hlásá čirou nenávist vůči všem, kteří i jen třeba schvalují soužití dvou osob stejného pohlaví. V Evropě by téměř jistě čelila zákazům, Amerika se domnívá (nebo alespoň dosud domnívala), že dát komukoliv z vlády pravomoc cenzury vůči jakýmkoliv názorovým projevům je nebezpečnější než případné negativní dopady takto široce pojaté svobody slova. Zákaz Trumpa na twitteru je proto podle mě naprosto zlomovým okamžikem amerických dějin a doufám, že politická debata o tomto kroku neskončila. Považoval bych za správné, aby byl dříve či později twitter přinucen Trumpův účet opětovně odemknout.
Daleko větší šance na „ozdravění“ americké společnosti, odmítnutí Trumpova bezbřehého populismu Republikánskou stranou a na alespoň částečný návrat k soubojům mezi levicí a pravicí založeným povětšinou na faktech vidím však jinde.
Z pohledu volebních výsledků na federální úrovni je Trump nejméně úspěšným americkým prezidentem od doby nebohého Herberta Hoovera, kterého v úřadu zastihla světová hospodářská krize. Oběma se „povedlo“ během čtyř let v Bílém domě připravit svoji stranu jak o pozici prezidenta, tak ztratit většinu v obou komorách Kongresu. Republikánské straně bez Trumpa, tedy republikánům kandidujícím v celé řadě voleb, se však vloni dařilo výborně a své pozice v rámci padesáti amerických států po listopadových volbách velmi posílili. Snad toto bude sloužit jako zcela pragmatický argument pro ty republikány, kteří se budou chtít od trumpismu odpoutat.
A zadruhé použiji možnou paralelu s hnutím Tea Party, s jehož existencí a popularitou se republikáni museli před několika lety složitě vyrovnávat. Tea Party začalo jako hnutí konzervativních voličů nespokojených s politikou republikánského prezidenta George W. Bushe, který navzdory své stranické knížce a s ní historicky spjaté preferenci nezadlužování obrovsky navýšil americký federální dluh. Republikánům hrozilo, že se toto hnutí stane jakousi třetí politickou silou a bude brát hlasy nikoliv demokratům, ale pouze jim. Proto si řada republikánských politiků přisvojila nálepku Tea Party, v Kongresu vznikla frakce republikánských poslanců hlásících se k Tea Party a Republikánská strana toto hnutí postupně adoptovala a „spolkla“.
V ten moment byla spojitost s počáteční myšlenkou fiskální odpovědnosti již dosti oslabená a za členy Tea Party se označovali často poněkud výstřední republikáni, od Hermana Caina přes Sarah Palinovou po Michelle Bachmannovou. Vrcholem, přinejmenším z pohledu mediální pozornosti a absurdity, se stala k Tea Party se hlásící republikánská kandidátka do Senátu Christine O’Donnellová, která svůj volební spot musela začínat slovy „nejsem čarodějnice“ a místo jejích politických postojů se horlivě diskutovalo, zda je či není „znovuzrozenou pannou“. Zrovna tak, jako se O’Donnellové nepodařilo získat delawarské senátní křeslo po demokratu Joeu Bidenovi, neuspěli ve volbách v letech 2010 a 2012 ani další republikáni spojení s Tea Party, a to navzdory zdánlivé popularitě tohoto nového hnutí. Po kongresových volbách v roce 2014 už proto novinové titulky oprávněně oznamovaly konec Tea Party a nyní mu již patří jen záznamy v historických knihách.
Domnívám se, že podobný osud můžeme očekávat také u trumpismu. Zůstává jen otázkou, kdy k tomu dojde. O tom rozhodnou již nejbližší týdny a měsíce, zejména pokud se republikáni přidají na stranu demokratů v Senátu, ex post odvolají Trumpa z pozice prezidenta, tím mu zabrání znovu kandidovat do libovolného federálního úřadu a pokusí se o správnosti tohoto svého kroku postupně přesvědčit co nejvíce těch republikánských voličů fandících dosud Trumpovi.
Další možností je výše popsaný scénář à la Tea Party, kdy v Republikánské straně bude probíhat jakási občanská válka mezi trumpisty a antitrumpisty, vedoucí k nominaci řady trumpistů v kongresových volbách v roce 2022. Rozuzlení takového boje by pak měli v rukou voliči a troufnu si odhadnout, že vzhledem k intenzívní, avšak rozsahem omezené voličské popularitě Trumpa – jako prezident se nikdy během minulých čtyř let nedostal k alespoň padesátiprocentní podpoře mezi voliči – by mohl trumpismus skončit právě koncem roku 2022.
Na závěr zbývá třetí scénář, ve kterém Republikánská strana ve své většině zůstane loajální vůči Trumpovi, bude ho až do roku 2024 podporovat v jeho ambici kandidovat znovu na prezidenta a udrží tak trumpismus a hluboké příkopy v americké společnosti naživu daleko za horizont přelomu loňského a letošního roku. Přeji Spojeným státům i republikánům, aby tento scénář nenastal a obroda Republikánské strany, což v první řadě znamená její odstřihnutí se od Trumpa, přišla co nejdříve.
Mgr. Jakub Lepš, M.A. je amerikanista, vysokoškolský pedagog (University of New York in Prague) a politik, člen TOP 09, od roku 2014 zastupitel a místostarosta Prahy 11.
