Oslavy založení někdejší Československé republiky měly bouřlivý charakter. Značná část národa si je užila na různých akcích. Česká televize se pokusila pojmout oslavy s ohledem na nezvykle kulaté výročí sto let až tak velkolepě, že tím nechtěně přispěla k dojmu bláznivého cirkusu.

Řekněme si ale nejprve to, co přinesl svátek státnosti dobrého.  Můžeme kupodivu začít tím lepším, co do oslav přinesl Miloš Zeman.

Prezident se soustředil na podporu vojenské mise v Afghánistánu a vyjádření úcty k padlým vojákům. Nelze mu přitom vyčítat, že by upadal do notorického boje s islámským náboženstvím, nýbrž vyzdvihoval českou účast v boji s terorismem. Navzdory své pověsti Putinova přítele tím aktivně podpořil zodpovědné členství České republiky v Severoatlantické alianci. Ke spojeneckým vazbám přispěla i návštěva amerického ministra obrany Jamese Mattise.

Oslavy přispěly ke zvýšení prestiže české armády, jejíž přehlídka na rozdíl od těch minulých už nevzbuzovala soucit. Vojáci mají často nové vybavení a pár starých sovětských tanků se dočkalo důkladné opravy a modernizace. Chování vysokých armádních důstojníků vzbuzovalo respekt a jejich obvyklá sebedefinice zněla: „Jsme armáda demokratického státu.“

Miloš Zeman ocenil kromě padlých vojáků a prvorepublikových generálů také jednoho z klíčových tvůrců demokratické první republiky Antonína Švehlu. Citoval přitom jeho výrok, že diktatura začíná vždy zničením politických stran. Věřme, že to dobře slyšel Andrej Babiš. Koneckonců i sám Zeman se aktivně podílí na destrukci stran, zejména se mu podařilo zničit sociální demokracii. Smysl politického stranictví obhajoval i bývalý prezident Václav Klaus (ten zase úspěšně poškozuje ODS), který v rozhovoru pro Českou televizi varoval před nesmyslnými volebními hnutími, která nemají žádný ideový základ.

Oba prezidenti měli v tomto ohledu pravdu, jakkoli jsou sami spolupachatelé úpadku našich stran. Současné české experimenty se svatouškovskými hnutími typu „ANO, bude líp“ nebo „Praha sobě“ jsou opravdu eldorádem manipulace a značným rizikem pro zastupitelský systém.

Kromě otevření nádherně zrekonstruované historické budovy Národního muzea v Praze jsme ještě zažili důkladné připomenutí různých stránek našeho dějepisu. Komunistický režim oslavován nebyl, což si člověk u nás vždy oddechne.

Vyzdvihované přátelství Čechů se Slováky má rovněž pozitivní obsah, zvlášť když se slovenský prezident otevřeně hlásí k hodnotám liberální demokracie, které naši prezidenti opustili. Andrej Kiska také nezapomněl v České televizi zdůraznit, že ruské obsazení Krymu bylo nepřijatelným porušením práva suverénní země.

Potud to dobré.

Během silně přepjatých oslav jsme zažili ovšem i vrchovatou porci trapností a nakonec i zcela děsivých skutečností. Tou nejstrašnější věcí je šokující mix osobností, jež dostaly státní vyznamenání. Miloš Zeman vytvořil množinu jednoznačných hrdinů a skvělých osobností a pak vedle toho také množinu šašků, agentů Ruska, vyznavačů konspiračních teorií a tuto partu korunoval několika nehoráznými lumpy. Následně tyto dvě množiny smíchal a vytvořil z nich jednu množinu oceněých. Generál Josef Bílý, který statečně bojoval proti nacismu a byl za to zastřelen, či naši padlí vojáci z Afghánistánu a velikán Antonín Švehla se tak ocitli ve stejné kategorii s normalizačním zpěvákem Michalem Davidem, ruským agentem Erikem Bestem a miliardářem Krupou, který se účastnil finančních operací, z nichž se obohatilo několik českých politiků včetně někdejšího premiéra Grosse. Zlatým hřebem této party je pak podnikatel Strnad, který financuje přímo Zemana.

Je to obyčejná urážka těch, kteří jsou na seznamu oceněných správně. A také je to vyjádření hrozivé reality, že Miloš Zeman buď nevidí, nebo záměrně stírá rozdíly mezi opravdovými hodnotami naší společnosti a absurdními či zcela hnusnými patologickými jevy.

Česká televize prošla tímto svátkem opravdu zajímavě. Na jednu stranu jsme viděli ohromné úsilí a značnou kreativitu i profesionalitu v obsáhnutí všech aspektů velké události. Na druhou stranu jsme byli i svědky nechtěného vytvoření dost hrozné státní doktríny založené na jakémsi bláznivém konsensu zastánců protichůdných postojů a na falešném popisu historie. Namátkou je možné uvést vášnivé a plamenné výroky moderátora Jakuba Železného o prezidentu Edwardu Benešovi. Ten byl prý „bytostným demokratem“. Kdo bedlivě četl Benešovu knihu Demokracie dnes a zítra, ten musí vědět, že Beneš aktivně a programově usiloval o znárodňování a tzv. socializaci a záměrně likvidoval svobodné prostředí tím, že se rozhodl zřídit takzvanou řízenou demokracii, čímž zničil agrární stranu, tedy jeden z odkazů oceněného Antonína Švehly. Tím nemírně pomohl Stalinovi a komunistům, aby uchvátili Československo. O tom, že stál Beneš v čele krvavé etnické čistky proti německému obyvatelstvu ani nemluvě. Benešova postava se bohužel nad oslavami vznášela v příliš posvátnému oparu. K naší státní doktríně ale patří, že se zasloužil o stát. Nikdo neřekne, že se zasloužil i o upadnutí do sovětského otroctví.

Aby toho nebylo málo, tak jsme si museli vyslechnout také vášnivé manifesty demokracie a vlastenectví od Andreje Babiše. Měly vesměs úroveň snaživého žáka základní školy, ale prvek dětinskosti jim vtiskl jakousi legrační roztomilost. Když chce Andrej Babiš vyjádřit, že chce dobro, tak vyzdvihne i potřebu světového míru a rozesmutní se nad sociálními rozdíly v rozvojových zemích.

Plejádu absurdit završila v České televizi Jiřina Bohdalová, která prohlásila, že Masaryk byl „hezkej vysokej chlap“ a že naší společnosti chybí zejména laskavost. A Karel Gott připomněl, že bychom měli mít hlavně klid na práci.

Udělali jsme si tu svátek neexistujícího státu a vypadalo to tu dva dny jako v naprostém blázinci. Kromě pár pozitivních skutečností se bohužel zejména podařilo zakrýt, že naše společnost stojí na křižovatce, kdy se rozhoduje, kam patří a zda chce, či nechce žít životem svobodných a civilizovaných lidí.