Americký bojový letoun F-16 ve službách polské armády FOTO: Gerard van der Schaaf / Wikimedia Commons / CC BY 2.0
FOTO: Gerard van der Schaaf / Wikimedia Commons / CC BY 2.0
Nostalgie patří ve válce k luxusu, který si většinou žádná z bojujících stran nemůže dovolit. Nepochopil to třeba sovětský maršál Semjon Buďonnyj, když ještě ve třicátých letech minulého století bojoval proti motorizaci a prosazoval zachování klasické kavalérie, která ovšem na západní frontě Velké války hned v roce 1914 ztratila jakoukoliv šanci k samostatným operacím. Koně jsou nepochybně úžasná a nádherná zvířata – právě proto ale nedává smysl posílat je v masách na válečná jatka.
Ve Spojených státech dnes najdeme nezměrné množství fanoušků zaměřujících se na všelijaké tradiční výrobky „s příběhem“. Dodnes se například na tamním trhu se zbraněmi prodávají ohromné počty klasických revolverů upomínajících na éru Divokého západu, které ve velice omezeném počtu dožívají jako služební zbraň u některých speciálních jednotek (kvůli spolehlivosti), případně u ostrahy objektů, a to kvůli relativně nízké ceně. V 99 % ostatních případů byly revolvery ve službě dávno nahrazeny samonabíjecími pistolemi, zpravidla i u policie.
Někteří američtí vojáci v Afghánistánu přišli s pochybnostmi o výkonech moderní samonabíjecí pistole, kterou pro ně vyvinula italská Beretta, a žádali návrat k „osvědčené“ pistoli Colt 1911A1 (1911 je rok zavedení do výzbroje). Část vojáků si soukromě opravdu pořídila veteránskou zbraň s ani ne poloviční kapacitou zásobníku proti nové italské. Obecně však návrat k muzeálnímu Coltu s jednočinnou spouští schválen nebyl.
Kdybychom se snažili, jistě najdeme dostatečně hlučnou partu amerických nadšenců schopných například tvrdit, že by ukrajinské jednotky ohromně profitovaly řekněme z přezbrojení na nějaký klon pušky M-14 (zavedené v roce 1957 a působící dnes ve velmi omezených počtech jako puška pro přesnou střelbu), kterou ostatně v malém množství obdržely z Pobaltí, z přechodu teritoriální obrany na opakovací brokovnice Winchester, nebo dokonce na klasické opakovačky systému „lever action“, jejichž nedostatků si byl vědom už mexický povstalecký generál Emiliano Zapata před více než sto lety.
Jestliže ale v dnešních Spojených státech existují třeba vyznavači „teorie ploché Země“, ještě to není dostatečný důvod nekriticky přejímat nebo napodobovat konspirační teorii jen proto, že přichází zrovna z USA. Podobně je tomu i s fanoušky různých „tradičních“ zbraní.
„Ekologický“ přístup k bojové technice
V rámci vševojskových operací (combined arms operations) mívá každý typ zbraně cosi jako vlastní „ekologickou niku“, v níž plní úkoly, k nimž se hodí nejlépe. Proto například bitevní vrtulník opravdu málokdy bojuje se stíhacími letouny protivníka (to přenechává jiným leteckým či pozemním systémům) a tank si jen velmi zřídka vystřelí na křižník (to je úkolem vlastních bojových lodí, letectva či pobřežní obrany).
Některé zbraně jsou přitom univerzálnější a dokážou plnit širokou škálu úkolů. U jiných je tomu naopak a jejich „nika“ na bojišti je velice úzká, takže v praxi často závisejí na jiných zbraňových systémech.
To druhé je právě případem letounu Fairchild Republic A-10 Thunderbolt II, někdy též přezdívaného „Warthog“, zavedeného do výzbroje amerického letectva v roce 1977. A-10 měl být vysoce specializovaným kanónovým „zabijákem tanků“ Varšavské smlouvy – čímsi na způsob proudové obdoby posledních verzí druhoválečného letounu Ju 87 nebo Hs 129. Jedná se o podzvukový bitevní letoun s omezenou avionikou, který například úplně postrádá palubní radar, jenž by mu umožnil sledovat pohyb nepřátelských stíhacích letounů.
Předpokládalo se, že A-10 bude působit v podmínkách drtivé nadvlády ve vzduchu vybojované vlastními stíhacími letouny. Za takových okolností byla naděje, že při omezené rychlosti a schopnostech dokáže účinně obsadit vlastní niku a palubním kanónem a další výzbrojí likvidovat na západní Evropu útočící tankové kolony východního bloku.
Ačkoliv A-10 poprvé vzlétl před půlstoletím a setrvává ve službě již 45 let, nedošlo ani k jednomu případu exportu tohoto letounu. Jediným uživatelem zůstává dodnes americké letectvo a letecké jednotky Národní gardy. Jistě je namístě položit si otázku, proč tak vysoce vychvalovaný typ na světových trzích vlastně vůbec neuspěl a jeho výrobce zanikl v roce 2003.
Nejsem tak bohatý, abych si mohl kupovat levné věci
Pořizovací cena A-10 v roce 1972 činila necelých 19 milionů dolarů, ale v současnosti by letouny čekající na vyřazení z výzbroje amerického letectva téměř jistě byly ceněny mnohem níže. Naproti tomu nový stíhací bombardér F-16 ve verzi Block 70 lze pořídit za bratru 64 milionů dolarů, případně i dráž.
Řekněme velmi zhruba, že za cenu jedné F-16 může Ukrajina dostat šest až sedm kusů A-10. To na první pohled vypadá zajímavě. Přesto však ukrajinská strana ve svých požadavcích nikde typ A-10 neuvádí, ačkoliv co se týče počtů použitelné letecké bojové techniky, je na tom opravdu nedobře.
Hlavním důvodem nezájmu o A-10 je nepochybně charakter úkolů, které musí ukrajinské bojové letectvo během plánované protiofenzívy plnit. Na prvním místě chybějí stroje schopné vyhnat z ukrajinského nebe letectvo okupantů. Ukrajinští stíhací piloti většinou létají na letounech o generaci starších, než jakými disponuje nepřítel.
Druhým úkolem v pořadí je ničit ruské pozemní systémy protivzdušné obrany, z nichž velká většina používá k vyhledávání cílů a navádění střel výkonné radarové systémy. A s těmito problémy vysoce specializovaný protizemní podzvukový stroj bez radaru ani dost málo nepomůže. Naopak, mohl by ještě přidat zbylým ukrajinským stíhačkám starosti s doprovodem – anebo alternativně se stát čímsi na způsob létající rakve pro bezmocné piloty.
Připomeňme také, že vychvalovaný palubní kanón GAU-8 používá speciální průbojnou munici z ochuzeného uranu. Ta sice opravdu není výrazně radioaktivní, jak tvrdí neseriózní kritici, jedná se nicméně o vysoce toxický těžký kov, jehož prach se může například usadit v plicích s následnými karcinogenními účinky. Dalším nejčastěji ohroženým orgánem jsou pak ledviny.
Kromě toho má ochuzený uran i potenciál vstupovat v omezené míře do přírodních potravinových řetězců. Ukrajina jako přední světový exportér obilí a dalších potravinářských produktů nepochybně nemůže riskovat zamoření polí vysoce toxickým ochuzeným uranem, pokud existují rozumné alternativní způsoby ničení obrněné techniky okupantů.
Důvodem, proč nikdo kromě samotných USA nenakoupil bitevní letouny A-10, je především vysoká specializace a omezenost schopností tohoto stroje. Snad nikdo kromě Američanů by nedokázal realisticky zajistit podmínky pro jeho bezproblémové působení v předpokládané roli. A to vyžaduje především velké počty výkonných letounů schopných působit jako stíhače/stíhací bombardéry. Ukrajina se dnes k dostatečným počtům stíhacích bombardérů ani zdaleka neblíží.
Jaké letouny Ukrajina skutečně potřebuje?
Z požadavků formulovaných samotnou ukrajinskou stranou vyplývá jasný žebříček žádaných letounů: F/A-18 Hornet, F-16 Fighting Falcon, eventuálně F-15 Eagle. Ukrajinci preferují dvoumotorové uspořádání typu F/A-18, který dokáže plnit obdobné bojové úkoly jako běžnější F-16, ale snesl by v tvrdých leteckých bojích s Rusy větší bojové poškození. Zda je reálné právě tento typ získat, představuje ovšem složitou otázku. Výroba původní podoby letounu skončila v roce 2000 a bylo by tedy třeba získat jej „z druhé ruky“.
Aktuálně by zřejmě nejperspektivnějším potenciálním zdrojem bylo Finsko, které loni v prosinci objednalo náhradu v podobě nových F-35. Ty ovšem nedostane za týden… Jiným možným zdrojem by byla například Kanada. Nově vyráběné dvoumístné letouny F/A-18 verzí E a F jsou o čtvrtinu větší než originál a zatím byly exportovány pouze do Austrálie.
Mnohem pravděpodobnější je, že by Ukrajina mohla dosáhnout na starší verze letounů F-16, které se dočkaly výrazně širšího využití v leteckých silách USA, jejich spojenců a partnerů. F-16 od roku 2006 provozuje Polsko, hlavní podporovatel Ukrajiny v Evropské unii a její soused. Vlastní servisní a opravárenské kapacity Poláků by mohly snadno posloužit jako zázemí pro ukrajinské letectvo vyzbrojené stejnými stroji. Typ F-16 nabízí při nevýhodě jednomotorového uspořádání jinak samé výhody. Podobně jako F/A-18, ale spíše lépe, by se vypořádal se stíhacími úkoly. A protizemní mise dokážou oba stroje zastat zhruba stejně účinně. Pokud Ukrajina získá v rozumných počtech F-16, A-10 by se staly třešničkou na dortu.
Výkonné F-15 by přinesly další výhody v bojích s modernějšími ruskými Suchoji, aniž by však tento letoun pro vybojování převahy ve vzduchu nabízel stejné možnosti při útocích na pozemní cíle jako F/A-18 nebo F-16. Čistě hypoteticky by dávala určitý smysl dodávka F-15 spolu s protizemními A-10. Nic však nenasvědčuje tomu, že by Kyjev preferoval právě takovou kombinaci. Tím spíše, pokud by oba úkoly mohl zastat jediný, univerzálnější typ bojového letounu.
A-10 ve světle poučení z Afghánistánu
Hlavní lekcí z intervence v Afghánistánu je zjištění, že musíme starostlivě přihlížet k místním podmínkám a zdrojům – a v žádném případě se nesnažit udělat ze spojeneckých sil zmenšenou kopii americké armády. Tak totiž vypadá přímá cesta ke katastrofě.
Přesně k tomu však směřuje vnucování unikátních amerických protitankových letounů, které žádná jiná země nikdy nekoupila a nevyužívala, smrtelně ohrožené Ukrajině. Jestliže Afghánce masivně omezovala logistická stopa dodaných zahraničních zbraňových systémů, kterou nedokázali zvládnout bez vytrvalé pomoci tisíců zahraničních kontraktorů, Ukrajina zase určitě nedokáže účinně provozovat bitevní letouny A-10 mimo kontext silného stíhacího letectva. Jakmile by však získala dostatek výkonných stíhacích bombardérů nebo víceúčelových bojových letounů, ty už dostatečně efektivně dokážou splnit všechny úkoly, které připadají na specializované bitevníky.
„Ekosystém“ ukrajinských ozbrojených sil vychází z mnohem menších ekonomických zdrojů a je vnitřně výrazně méně rozvinut a diverzifikován než americký. Nezbývá v něm proto mnoho „nik“ pro náročné, vysoce specializované zbraňové systémy schopné plnit jen velmi omezený rejstřík úkolů. „Druhy obývající tento ekosystém“ musejí být za účelem přežití mnohem většími generalisty. Víceúčelové letouny, jako F/A-18 nebo F-16, zde mají mnohem více šancí než Američany preferovaný A-10.
Ten mimochodem měl být už několikrát vyřazen z americké výzbroje, protože samotné americké letectvo hodnotí možnosti jeho nasazení na současném bojišti nasyceném výkonnými stíhači s raketami středního dosahu a pozemními protiletadlovými prostředky všeho druhu silně skepticky. Kromě válek v Iráku a Kosovu, které se vyznačovaly rychle vybojovanou vlastní nadvládou ve vzduchu, si vlastně nikde v předpokládané roli, pro niž byl vyroben v počtu přes 700 kusů, nezabojoval. Nicméně vlivná lobby archaických letounů zatím vždycky dosáhla alespoň odložení konečného verdiktu. Poslední verzí záchrany má být přesun Warthogů na Ukrajinu.
Buďme otevření a řekněme naplno, že A-10 nemá skončit v ukrajinských rukou, protože by šlo o nějaký úžasný stroj s nevídanými schopnostmi. Právě naopak: uvažuje se o něm proto, že už ve službách U.S. Air Force těžko kdy najde přiměřené využití. Letoun postavený kolem rychlopalného kanónu systému Gatling je určitě atraktivní technická zajímavost, ale nikoliv nutně výhoda. Do značné míry sdílí osud jiného hyperspecialisty, německého druhoválečného střemhlavého bombardéru Ju 87 Stuka. Oba typy byly tím, čemu se v angličtině říká „one-trick pony“. Pokud jejich jediný trik z libovolného důvodu přestal fungovat, jsou víceméně k nepoužití.
Vezmeme Kyjev konečně vážně?
Ukrajinské úřady nejsou v pozici, aby si mezi nabízenými typy západní bojové techniky mohly dvakrát vybírat. V oblasti tanků, bojových vozidel pěchoty nebo obrněných transportérů dokonce berou v zásadě cokoliv. Přesto stojí za povšimnutí, že speciálně o bitevníky A-10 nikdy nežádaly – a jejich skutečné požadavky týkající se bojových letounů jsem rozebral výše.
Otázka zní, zda poptávaný seznam ukrajinských požadavků konečně nezačít brát vážně – místo aby vynalézaví západní skladníci a jim naklonění techničtí fanoušci vymýšleli důvody, proč by měl zrovna tento námi oblíbený typ vojenského šrotu údajně způsobit na Ukrajině hotovou euforii. Kvůli čemu by v danou chvíli faktičtí obránci východního křídla NATO měli jásat nad českými pistolemi vz. 82 s chybným stoupáním drážek hlavně, nad poruchovými puškami BREN, nepovedenými kulomety UK-59 nebo často selhávajícími pancéřovkami RPG-75?
Z jakého podivuhodného důvodu by Ukrajinci měli skákat radostí nad špatně skladovanými protiletadlovými komplety Strela-2 z Německa, které měly být před válkou kvůli plesnivým pohonným hmotám zlikvidovány? Kolik radosti asi přinášejí ukrajinským motostřelcům obrněnce s korbou z hliníkové slitiny? A proč by ukrajinští piloti měli být u vytržení nad letitými bitevními stroji, které vlastně nikdo nechce?
Mgr. Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se angažoval v Amnesty International. Zabývá se zejména bezpečnostněpolitickými a vojenskými otázkami.
