Na opuštěném průmyslovém předměstí Avdiivky nedaleko Doněcku na Ukrajině drží ukrajinští vojáci několik pozic pouhých 100 metrů od bojové linie, v níž se stále pokoušejí o útok separatisté bojující za Doněckou lidovou republiku. Už dva a půl měsíce počítají Ukrajinci každý den. Jejich jediným cílem zůstalo vrátit se v pořádku domů, za cenu co nejmenších ztrát. „Není to mnoho,“ uznal pro The Telegraph velitel 58. mechanizované ukrajinské brigády plukovník Roman.
S dalšími 20 muži se Roman pokouší přestát v zákopech kulometné a granátové útoky převážně proruských separatistů. Bitva o předměstí Avdiivky je jen součástí toho, co úředníci v Kyjevě, Moskvě, a západních metropolích nazývají stavem příměří. Ukrajinští vojáci, poznamenaní a frustrovaní válečnými zážitky, jsou stále více přesvědčeni, že jejich válka za svobodnou a demokratickou Ukrajinu byla zapomenuta. A to jak u nich doma, tak ve světě. „Nikdo o tom nechce mluvit, ani když vojáci jedou domů. Je jim z toho všeho špatně. Celý svět je z toho, co se tady děje, nemocný,“ říká Roman.
Válka neskončila, jen zamrzla
Rusové prý přesně podle svého ničemného plánu odvedli pozornost od Ukrajiny a zaměřili se na Sýrii, a celý zbytek světa jim na tuhle taktiku skočil. I přestože od podepsání mírové dohody v Minsku (únor 2015) nedošlo na Ukrajině k významné bojové útočné akci, válka podle vojáků neskončila. Pouze se zpomalila. Zamrzla. Před aktuálně hrozící vlnou rostoucích násilností, při nichž opět umírají i civilisté, varovali v těchto dnech také pozorovatelé z OBSE. Ohroženo je podle nich příměří jako takové, pokud bojovníci nepřikročí k rázným opatřením pro zklidnění situace. Což ovšem zní jako opravdu nepatřičný vtip.
Město Avdiivka je strategické z hlediska zásobování Doněcku, navíc je v něm jediná koksovna v zemi, na níž je závislý celý ocelářský průmysl na Ukrajině. Dobrovolnické jednotky se proto stále snaží oblast kontrolovat. Na ukrajinské jednotky útočí prý každý den, a používají přitom i zbraně zakázané právě dohodou z Minsku. Vojáci jsou kvůli nim nuceni zůstávat po většinu času v relativním bezpečí svých úkrytů, odkud se hlavně v noci vydávají na průzkumy okolí.
Separatisté podle dohody přitom měli umožnit, aby ukrajinská armáda v příměří opět převzala kontrolu nad regiony Doněck a Luhansk. Prezident Porošenko přislíbil výměnou také udělit oblastem zvláštní status a proruským i ostatním separatistům udělit milost jako povstaleckým bojovníkům. Ani jeden z chystaných kroků však nebyl akceptovaný ukrajinskou veřejností ani tamním parlamentem, a Porošenko tak zůstal při řešení konfliktu opět zcela bezmocný.
Nesplnitelné sliby
Ruští úředníci navíc tvrdí, že záměrně podepsal nesplnitelné sliby a přistoupil při vyjednávání na nereálné podmínky. Jeho zastánci naopak připustili, že mu Putin v únoru 2015 v podstatě přiložil pistoli k hlavě, a vlastně mu nedal na výběr. „Ať tak či onak, realitou je zablokování celé situace, které by mohlo trvat roky i desetiletí,“ okomentoval pro Telegraph situaci Balázse Jarabik, hostující profesor na Carnegie Endowment, který se specializuje na Ukrajinu. Pro obyčejné lidi život v ukrajinském „nemíru“ a zmrazení příměří znamená, že si pomalu ale jistě zvykli na občasné výstřely a dunění, které zní z jen pár kilometrů vzdálených bitev. Ty zvuky se za poslední dva roky staly běžnou součástí jejich životů.
Separatisté v Doněcku a Luhansku za podpory proruských přátel mezitím takřka nerušeně budují na Ukrajině vlastní nový stát. První oslavy nezávislosti chystají na 11. května, jejich rozhlasová stanice zvesela hlásá kdo má který den narozeniny, přeje dobrou náladu při poslechu hudby, a nikdy nezapomene na nějakou povedenou protiukrajinskou propagandu. Prostě ukázková Země nikoho. „Proč jsem tady? Protože kdyby naverbovali a poslali sem sloužit 18leté dítě, nepřežilo by jedinou noc na hlídce. To je moje jediná motivace,“ uzavírá Roman.
