Předlistopadový generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš FOTO: ČTK/Doležal Michal
FOTO: ČTK/Doležal Michal
Pseudonáboženský rituál komunistických procesí na první květnový den roku 1989 se konal naposled. To ještě nikdo nevěděl a málokdo tušil. Nabubřelý obřad oslavy mytického lidu (a především vlastní moci) probíhal v atmosféře znatelné nervozity. Východní blok se už začal drolit a potentáti ještě udržovali zdání, že všechno jde správným směrem.
S kázáním vystoupil soudruh Miloš Jakeš, generální tajemník ÚV Zahnívající vševládné strany Československa.
„Naše socialistická společnost vstoupila v současnosti do období hlubokých, kvalitativních přeměn ve všech oblastech svého života. V zájmu upevnění a zdokonalení socialismu, urychlení sociálního a ekonomického rozvoje země, plnějšího uspokojování materiálních a duchovních potřeb lidí jsme začali prakticky uskutečňovat dílo revoluční hospodářské a společenské přestavby, jejímž iniciátorem je Komunistická strana Československa,“ tvrdil Jakeš.
Ať už se pod názvem přestavba dělo cokoli, iniciátorem dění zdejší samovládná guberniální pobočka KSSS rozhodně nebyla. Vymyslel to Michail Gorbačov a českoslovenští soudruzi předvedli vlastní verzi takzvaného Brownova pohybu a rudé částice zmateně kmitaly sem a tam. Celý režim stál na tom, že se nic měnit nebude, že všechno je správné. Dvacet let žila společnost jako mrtvá žába naložená v roztoku ve sklenici, a pokud se nějakým žabičkám podařilo ze sklenice vyskočit, byli to „pravicoví exponenti“, „revizionisté“, nepřátelé socialismu, zrádná emigrace, v lepším případě „pomýlení“ občané, co si to mají rychle ujasnit. Ujasňování probíhalo už asi rok pomocí obušků, vodních děl a zatýkání, pokud se reakční žabičky na nějaké výročí někde zrádně seskákaly na Václavák. Plesniví dědci z Lidových milicí a pohotovostní pluk SNB si mohli užít a konečně dát průchod svému sadismu.
Kdo to pamatuje, ví, jak zmatená doba to byla. Na jednu stranu se mlátilo a zavíralo, na druhou stranu si lidé stále více otvírali pusu. Na Západ najednou mohli vyjet i lidé, které předtím nepustili ani do Jugoslávie, byť ne všichni, neboť někteří měli zabavený pas a nemohli se dovolat spravedlnosti. Mladý svět zesměšnil celým speciálním číslem mládežnický sjezd v Severní Koreji a nešlo mu nic vytknout, protože jen popisoval, co se tam dělo. („Toto auto je korejské,“ tvrdil průvodce novinářům, když je vezl Volvem. Představení revoluční opery Květinářka: na scéně jezdil opravdový vlak a sněžilo.)
A do toho všeho Miloš Jakeš, o kterém se po listopadu ukázalo, že v rodném listě má ve skutečnosti křestní jméno Milouš, řečnil.
„Jde o dalekosáhlé kroky, které se týkají postavení a činnosti podnikové sféry, centrálních orgánů, národních výborů, celé Národní fronty, všech občanů. Jde o další rozvoj socialistické demokracie v zájmu co nejširší účasti lidí na řízení společnosti, prosazení sociální spravedlnosti, o naplňování občanských práv, svobod i povinností a uplatňování všelidských hodnot,“ povídal soudruh a šéf strany, která ho za pár měsíců vyloučí ze svých řad.
Prostě bloky slov a vět, které se poskládaly dohromady jako lego, v našem případě spíš jako stavebnice Merkur. Kdyby komunisté měli nějakou umělou inteligenci vyvinutou v národním podniku Tesla, mohla by takových projevů spíchnout tisíce a nikdo by nepoznal rozdíl. Pohánět by ji mohli uhlím, jistě živočišným, už běžela miniaturizace.
No a pak přišel konec a všechno se odebralo do míst, kam je pak následoval SSSR a o hodně později křižník Moskva. Do… depozitáře historie.
Někteří soudruzi se ale aklimatizovali, šli na to jaksi „po ekonomické linii“, takže jsme se dočkali Babiše. Někteří vytrvali uvnitř mauzolea, a tak máme soudruhy Filipa, Skálu a soudružku Konečnou. Další si dnes osvojují leninismus bez Lenina, trochu zkřížený s Mussolinim, takže máme spasitele Rajchla.
Všechny výhry jsou částečné, žádná není definitivní. Takže jak napsal Julius Fučík: „Lidé, bděte!“
