Komunisté jako by se nakonec podvolili stále častěji zaznívajícímu volání po nekrologu za Milouše Jakeše a ke smrti svého bývalého papaláše vydali stručné, ale hutné prohlášení, v němž je pravda snad jen to, že Jakeš se jmenoval příjmením Jakeš a že to byl bolševik z vrchních pater komunistického režimu.

Obludnost onoho prohlášení, na něž upozornil twitterový účet Poslední skaut, má pozvolný nástup. Během úvodního vyjádření soustrasti pozůstalým je dokonce ještě zaměnitelné se standardními formálními úkony, obvyklými v civilizované společnosti. Jen o několik řádek dál už ale autoři míří do svého paralelního světa, kde slovo neslouží k pojmenovávání reality, ale stává se nástrojem k jejímu překrucování tak, aby dodalo komunistickému blouznění jasnější kontury či – jako i v tomto případě – paralyzovalo oponenty.

Komunisté využili Jakešovy smrti k tomuto obludnému prohlášení.

„Bohužel, nebylo v silách Jakeše ani kohokoli jiného zbrzdit nebezpečné krizové jevy, spjaté s chybami sovětské politiky,“ truchlí KSČM nad nevyhnutelným rozkladem ruského imperiálního projektu, v jehož poslední předsmrtné fázi v druhé polovině 80. let komunisté Jakeše instalovali do čela svého totalitárního režimu. Toto plivnutí do tváře všem, kteří se tenkrát po desetiletích komunistického bezpráví a úřední šikany dočkali svobody a důstojných společenských poměrů, je však jen jakési zahřívací kolečko před obludností, která následuje.

Tou je poznámka o tom, že „Po převratu se Miloš Jakeš stal obětí antikomunistické represe“. Jde o větu, která vyráží dech mírou absurdity, popírající funkci lidské řeči coby nástroje komunikace, výměny informací či prostředku k pojmenovávání reality. Tato paralyzující absurdita v prvních okamžicích člověku nedovoluje ani tu nejpřirozenější reakci – aby autora podobné zvrácenosti udeřil do tváře, anebo – v případě silnějších povah – dokonce vznesl jakoukoli námitku postavenou na srovnání až vzácně dlouhověkého života vysloužilého papaláše, spokojeně uzavřeného v luxusní vile, s osudy tisíců umučených politických vězňů v komunistických pracovních táborech či statisíců životů a osudů zmarněných v beznaději a hnusu života v sovětizované husákovsko-jakešovské „socialistické společnosti“.

Paradox této poznámky vychází už z toho, že Jakeše po revoluci ze svých řad vyloučili sami komunisté, a nic horšího už ho nepotkalo. Jenže právě ona hluboká propast mezi oním komunistickým prohlášením a realitou dodává předmětnému komunistickému „cancu“ jeho ochromující sílu. Jde o zvláštní zábavu, ale i taktiku, jak vyřadit oponenta.

Po možném vysvětlení, proč komunisté něco podobného vůbec dělají, zbývá už jen odpovědět si na otázku, jak si něco podobného vůbec mohou dovolit. Odpověď zní: tandem Zeman-Babiš.