Zdá se, a mnozí o tom nepochybují ani trochu, že se klima na celém světě mění. Od chladnějšího k teplejšímu, od vlhkého k suchému. Několik let je příliš krátká doba na definitivní soud, ale je dosti pravděpodobné, že prožíváme počáteční fázi planetární klimatické změny. Asi toho s tím moc nenaděláme, ale měli bychom dělat, co umíme, a současně si zvykat na jiné časy.
Kde se vzala, tu se vzala, nikdo neví úplně přesně proč, ale panuje víceméně shoda, že jedním z činitelů změny, možná i tím hlavním, je člověk a jeho dílo. Veškerá racionální debata je ale bohužel intenzivně brzděna a diskreditována fanatickými stoupenci myšlenky o rozhodujícím podílu lidské viny na blížící se apokalypse.
V mezinárodní politice existuje jedno místo, kam je možné zaparkovat libovolný problém se zárukou, že nebude nikdy vyřešen, ale bude se o něm ustavičně jednat. To místo se jmenuje Organizace spojených národů, která – naneštěstí – už dávno není co bývala. Je v podstatě ovládána početnými státy, které v ekonomice a politice hrají druhé nebo i čtvrté housle. Činnost OSN nefinancují, ale svým hlasovacím potenciálem si prosadí vše, na čem mají zájem. Mají i dva stálé podporovatele v Radě bezpečnosti: Čínu a Rusko. Ti všichni mají zájem na oslabení ekonomicky i jinak vyspělejších zemí.
Není divu, že se „boje s klimatickou změnou“ ujala OSN a že si ji do svého portfolia ochotně přidal její generální tajemník António Guterres. Přesvědčený portugalský socialista se ukazuje být mužem na svém místě. Rozhodně z perspektivy klimaticky vzrušených účastníků stále větších a delších konferencí.
Don Quijote bojoval o přízeň své dámy i s větrnými mlýny, a byl proto považován za blázna, byť byl srdcem i duší rytíř. U mnoha „bojovníků proti klimatické změně“ je to právě naopak – cítí se být rytíři bez bázně a hany, ale ukazují se být jen prostoduchými blázny, se kterými si pohrávají mazaní loutkovodiči.
Většinou naskočili do klimato-alarmistické loďky nedávno, většinou jsou mladí a všichni uvěřili prorokům zániku světa v ohnivé výhni. Ne, já nepopírám, že je rok od roku větší sucho a že je tepleji, než bývalo. Jenom nemám dost znalostí na to, abych dokázal sám vyhodnotit, proč to tak je, kam to povede a jaký podíl na tom má člověk. V tom jsem s nimi na stejné úrovni, ale ne na stejné lodi. Mám i dost zkušeností na to, abych hned neuvěřil každému, kdo se zaštiťuje akademickým titulem, politickou funkcí nebo schopností věštit budoucnost z pohybu mraků.
Zažil jsem dobu, kdy se poroučelo větru i dešti, a tak bývám v podobných situacích opatrný. Zvlášť když je klimatologický boj doprovázen výroky typu „musíme se osvobodit od iluze, že mezinárodní klimatická politika je politikou environmentální. Politika klimatické změny je o tom, jak de facto přerozdělit světové bohatství.“ (O. Edenhofer v roce 2010, hlavní autor souhrnné zprávy ze čtvrté konference IPCC – Mezinárodního panelu pro změnu klimatu).
Jak je to celé míněno, sdělila světu velmi jasně Christiana Figueresová, „klimatická šéfka OSN“, na konferenci v roce 2014. Podle ní bylo hlavním cílem konference „změnit kapitalistický ekonomický model rozvoje, který tu vládne už 150 let, od průmyslové revoluce.“ Cítíte ten revoluční zápal, bolševický slovník a komunistický cíl? V roce 2015 se v rozhovoru pro The New Yorker nechala slyšet, že je „v pohodě, pokud jde o slovo ´revoluce´; podle mé zkušenosti byly revoluce velice pozitivní“. (Tak určitě! Vždyť je dcerou vůdce vojenské vzpoury v Kostarice v roce 1948, která je údajně nejkrvavější událostí moderních dějin země. Nebo myslela revoluci kubánskou či sandinistickou? Ani to snad nechci vědět.)
Velice informativní je i výrok kanadského ministra životního prostředí z roku 1998: „Ať už je celá ta věda třeba i falešná, jsou tady doprovodné benefity pro životní prostředí … Klimatická změna nabízí největší možnost přinést světu spravedlnost a rovnost.“
A nakonec jeden prima citát z úst bývalého náměstka amerického ministra pro globální záležitosti Tima Wirtha (podílel se na sestavení Kjótského protokolu). V roce 2013 pravil: „Musíme se svézt na otázce globálního oteplování. I kdyby teorie globálního oteplování byla mylná, uděláme tím správnou věc ve smyslu hospodářské a environmentální politiky.“
Ano, tomu říkám zásadovost a respekt k vědeckému poznání, navíc očištěný od ideologického balastu! Celá tahle klimatologicko-politická maškaráda byla korunována naprostým úspěchem, když v roce 2013 konference IPCC za své východisko přijala jedinou možnost z celé škály variant, kterou na objednávku IPCC nabízeli odborníci klimatologové.
Šlo o odpověď na otázku, jaké množství CO2, které se za určité období dostane do ovzduší, je kritické. Vědci nejsou zase tak jednoduší, aby na komplikovanou otázku odpověděli jednou jednoduchou rovnicí. Předložili proto komisi IPCC celou škálu variantních řešení. Když množství CO2 stoupne za tolik a tolik let o tolik a tolik, bude následovat to a to. Nepočítali ovšem s faktorem, který s CO2 vůbec nesouvisí – s politickými ambicemi lidí, kteří jsou na klimatickém boji závislí.
Scénáře, které vědci nabídli, sahaly od velice příznivých až po katastrofické. Jasně a výrazně k tomu byla přičiněna poznámka, že ani jeden (!) ze scénářů není pravděpodobnější než některý jiný a že většinu scénářů je třeba považovat za pokusné a výzkumné.
Konference, které dominovali lidé spíš stejného názoru než stejných znalostí, pochopitelně přijala ten závěr, na němž se dohodli političtí klimato-alarmisté. A ten je založen na tom nejextrémnějším z „pokusných“ scénářů. Bylo to čistě politické, nikoli odborné rozhodnutí. Bylo přijato proto, že zaručuje úspěch těm, kdo nemají zájem na řešení klimatu, ale na řešení své osobní situace.
Každý učiněný krok, každé opatření přijaté pod vedením těchto politických manipulátorů musí logicky být lepší než ten nejkatastrofičtější a nejméně pravděpodobný scénář. Političtí šíbři nemohou boj s přírodou a s důvěřivými lidmi prohrát. Je ovšem ostudné, jak snadno podlehli politickým hrátkám vědci a s jakým zaujetím a nasazením tuto hru provozují dál. Inu, granty a dotace potřebuje každý! Oponovat mocné většině se nevyplácí a strach o živobytí ani oportunismus nejsou vědcům o nic méně známé než všem ostatním lidem.
Od roku 2013 je tak naše budoucnost zahalena mraky CO2 a hrozivými předpověďmi, jako je ta, které se dopustil generální sekretář OSN tento týden v Madridu (COP25): „Bod, z něhož nebude návratu, už není za obzorem. … Je v dohledu a valí se na nás.“ Není divu, že slabší povahy upadají do klimatického smutku nebo hysterického pláče.
