Donald Trump (pravicová Republikánská strana) si získal širokou podporu amerických ekonomů. 305 ekonomů z různých amerických univerzit varovalo před plány Hillary Clintonové (levicová Demokratická strana) a podpořilo jejího hlavního soupeře Trumpa, byť jsou jeho návrhy v oblasti hospodářské politiky rozporuplné, některé vítané, jiné zavrhované.
Tisková agentura Reuters sice informovala, že se spekulanti s dolarem zjevně více obávají nástupu Donalda Trumpa, ale to je dáno spíše tím, že finanční trhy nemají rády nejistotu. Jeho zvolení by přitom znamenalo změnu politické strany v Bílém domě a navíc Trump často mění názory a staví se do opozice vůči stávajícím politikům z obou hlavních stran.
Prakticky při každých amerických volbách má výsledek dopad především na veřejné hospodaření a také na zahraniční politiku. Tentokrát však bude mít výsledek ještě větší vliv na veřejné hospodaření, a to kvůli dosavadnímu prezidentu Baracku Obamovi (Demokrat). Ten totiž Spojené státy rekordně zadlužil, zejména pak ve svém prvním volebním období, byť mu ještě ve větším zadlužování po většinu času bránila sněmovní republikánská většina.
Mohli byste namítnout, že prezident Obama především nešikovně utrácel peníze na oživení ekonomiky, přičemž pozitivní efekty logicky přicházely až s křížkem po funuse a na negativní efekty nedbal. Jeho vláda si brala úvěry, které by jinak mohly připadnout soukromým firmám. Nebyl to zkrátka prezident do nepohody. Jenže to by jednak nebyla celá pravda, protože pan prezident předkládal silně deficitní rozpočty i poté, co se americká ekonomika celkem vzchopila, a ještě k tomu připravil zdravotnickou reformu, která bude ránou pro federální rozpočty i v dobách, kdy už bude Barack Obama dávno v důchodu, a jednak není omluvou, že pan prezident není člověkem do nepohody. Musí holt brát realitu takovou, jaká je. Byla krize a pan prezident měl tak trochu pocit, že on je ten, kdo ji má celou vyřešit, čímž extrémně poškodil veřejné (federální) finance.
Americká ekonomika na tom však vůbec není špatně, byť jsou dlouhodobě velké rozdíly v ekonomickém vývoji jednotlivých států USA. Ačkoli finanční krize přišla právě ze Spojených států jako krize hypoteční, dokázaly se z ní vylízat mnohem lépe než „eurozóna“ se svými problematickými státy, se společnou měnovou a zároveň rozdrobenou rozpočtovou politikou a s obrovskými regulacemi.
Člověk, který přijde po prezidentu Obamovi, si už podobné utrácení bezesporu nesmí dovolit, nemá‑li se zhoršit rating (věrohodnost) americké vlády i celých Spojených států na finančních trzích. V tomto směru nejhorším možným kandidátem byl Bernie Sanders (Demokrat), jehož sny byly levicovější než skutky prezidenta Obamy, a to už je ve Spojených státech co říct. Pan Sanders však skončil v „primárkách“ své strany na druhém místě, za Hillary Clintonovou.
Donald Trump navrhuje především výrazné snížení současných historicky neuvěřitelně vysokých daní malým i velkým (chudým i bohatým). Tak je to spravedlivé. Hillary Clintonová však takové plány nemůže vystát. Trump zdůrazňuje, že když uvolníme ruce boháčům, nebudou odcházet se svým podnikáním do zahraničí, což široce pomůže střední třídě. Mimochodem, všimněme si, že dokonce i američtí politici zprava i zleva zcela běžně používají původně levicový pojem „střední třída“. Má to sice svou logiku z hlediska statistických přehledů, ale chybí účel. Proč bychom se měli snažit pomáhat zrovna střední třídě? I kdyby to nebylo na úkor tříd ostatních, proč z hlediska politických rozhodnutí dělit lidi na třídy a pak ještě jednu třídu (a to navíc nikoli třídu žijící v chudobě) vynášet až do oblak?
Trump kritizuje Obamovy dluhy. Zároveň však kritizuje, že znatelná část dluhů byla způsobena válkou v Afghánistánu a v menší míře také válkou v Iráku. V tom se shoduje s americkými levičáky. Při svých kampaních opomíjí, že Islámský stát, proti kterému chce tak moc bojovat, je nástupnickou organizací irácké odnože teroristické organizace al‑Qaida, která působila na severovýchodě Iráku již za dob diktátora Saddama Husseina ze Socialistické strany arabské obrody. Zničení továrny na jedy a výcvikových táborů budovaných šéfem tamních teroristů al‑Zarqawim bylo nakonec součástí války v Iráku. Trumpovy plány na zmenšování rozpočtových děr navíc nejsou tak ambiciózní, jak by si někteří republikáni přáli. Trump dokonce kritizoval populárního republikánského guvernéra Wisconsinu Scotta Walkera, že kvůli ozdravování veřejných financí příliš škrtal.
Zatímco paní Clintonová chce vystavět více než půl miliardy solárních panelů, pan Trump to považuje za neúčelné rozhazování peněz. Proč by měly být podporovány zrovna solární panely a další „čisté energie“? Uhlí, ropa či jádro snad nepřinášejí stejný efekt? Znečišťování životního prostředí a ekosystémů přece můžeme úspěšně omezovat (regulovat) pomocí daní (či naopak daňových úlev pro upřednostňované oblasti energetiky), popřípadě v krajním případě zakázat např. pomocí územních těžebních limitů.
Energetickou politiku Baracka Obamy, ke které se paní Clintonová zjevně hlásí, považuje Donald Trump za tragickou. Podle odborných odhadů vzroste kvůli Obamově odporu zejména k uhlí do roku 2030 velkoobchodní cena elektřiny o více než 20 %.
Případný prezident Trump by v mezinárodních ekonomických vztazích přivedl Spojené státy do dob, kdy ještě přinejmenším levicoví politici věřili, že nijak neomezovaný vzájemný přeshraniční obchod jako takový může být škodlivý. Takže pan Trump nadává, že mají Spojené státy dlouhodobě výrazný obchodní deficit se světem. Otázkou je, proč to považuje za chybu. Jestli snad chce podporovat vývoz zboží, dosáhl by redukce obchodního deficitu přece také tak, že by Američanům zakázal nakupovat zboží zahraniční. Jeho snahy znovu dojednávat už dávno uzavřené mezinárodní obchodní smlouvy někdy zavánějí škodlivou podporou vybraných amerických odvětví, která mají zůstat navždy zabetonována v americké ekonomice. Jestliže vytvářejí obchodní smlouvy v zásadě stejné podmínky pro obě (všechny) strany, proč se to zdá Donaldu Trumpovi neefektivní? Nebuďme k němu ale nespravedliví a počkejme si, jaké změny v dohodách vyjedná, tedy pokud se stane prezidentem. Třeba chce jen lépe chránit zdraví spotřebitelů, dojednat spravedlivější daňové podmínky (jak uvedl na příkladu v televizní předvolební debatě) a podobně.
Také upozorňuje na měnovou válku, kterou vůči Spojeným státům rozehrála Čínská lidová republika. Jenže měnová válka pro útočníka nutně přináší jen krátkodobější efekty, zatímco po delší době na ní nutně prodělá. Pokud na ni ten, na něhož je zaútočeno, naskočí, jak se chystá pan Trump, zabrání sice určitým změnám ve struktuře vlastní ekonomiky (v umělém posilování jedněch odvětví na úkor dalších), ale dlouhodobě také prodělá.
Vyjmenovali jsme si tedy jak plány (např. daňové či energetické) kandidáta Trumpa, které řada ekonomů oceňuje, tak plány, kvůli kterým je ekonomy převážně kritizován. Kdyby se však stal Donald Trump opravdu 45. americkým prezidentem, mělo by to jednu opravdu velkou výhodu, pro kterou zmínění ekonomové tohoto, jistě poněkud nevyzpytatelného a drzého kandidáta podpořili. Nestala by se totiž tím pádem prezidentkou Hillary Clintonová se svými plány na enormní progresivní zdanění (čili zdaňování zejména nejbohatších, tedy těch, kteří tvoří nejvíce pracovních míst) nebo na zvyšování minimální mzdy a s pokračující nevyhlášenou, avšak prováděnou válkou proti uhlí a podporou celých lánů solárních panelů.
Kdo byste měli zájem o hlubší pochopení ekonomického myšlení Hillary Clintonové, můžete se podívat také na článek věnovaný přímo jí:
