Čtyřicetiletý Jakub Hrůša si mezi evropskými dirigenty vydobyl prvotřídní postavení. Pátým rokem úspěšně zvládá „třaskavou“ misi v roli šéfdirigenta Bamberských symfoniků, bavorského orchestru, jehož členové byli po válce odsunuti z republiky, jako hlavní hostující dirigent působí v České filharmonii a v září s velkou slávou otevřel postcovidovou sezonu věhlasného římského orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. Během našeho povídání došlo i na vzpomínku na Jiřího Bělohlávka, Hrůšova mentora, jenž před čtyřmi lety odešel do muzikantského nebe. Rozhovor najdete v aktuálním Týdeníku FORUM.
Kolik jste v životě oddirigoval koncertů?
Dva měsíce mívám volno, ve zbytku roku minimálně jednou týdně diriguji. K tisíci koncertů bychom se dostali určitě. Nepočítal jsem to.
Co se musí ve „výhni cest“, jak říkáte, stát, aby se koncertní večer stal nezapomenutelným?
Práce začíná doma. Čím víc investujete do přípravy, tím větší zážitek vás čeká v koncertní síni. A nejsou to vždycky koncerty v těch nejvěhlasnějších sálech. Kolikrát hraje roli naopak intimnost chvíle. Já si kupodivu, jakkoli nemám nijak zázračnou paměť, skoro všechny své koncerty pamatuju do detailu.
TÝDENÍK FORUM JE NA STÁNCÍCH. PŘEDPLATNÉ ZDE
Tyčí se některý, co do intenzity prožitku, nad ostatními?
To je těžké, to je stejné, jako kdybych se vás zeptal na jeden nejhezčí den vašeho života. Nevím. Byl to koncert, jímž jsem debutoval v Bamberku nebo v Berlínské či Vídeňské filharmonii? Anebo koncert, který jsme hráli na paměť zesnulého Jiřího Bělohlávka? Anebo snad koncert v Tokiu s PKF po vlně tsunami, který měl dobročinný charakter? Anebo koncert, jenž mi pomohl překonat nějakou osobní peripetii? Koncerty, na kterých se sejde nejvíc lidí z mé rodiny? Těch zážitků je obrovské množství… Krásné jsou zejména takové koncerty, které pak mohu s někým, kdo tam byl, intimně sdílet.
Česko má po volbách. Jak vnímá jejich výsledek člověk, který cestuje po celém světě, má srovnání a jistě zostřenou optiku během návratů domů…
Tu změnu, která by teď snad mohla nastat, vítám. Je tu šance pro návrat důvěry v institucionální chod společnosti, v níž se věci neřídí zvůlí jedinců, ale společnou dohodou. Vítal bych zejména krok pryč od populismu. Ale pokud se ptáte na mé pocity při návratech, není to tak, že bych měl vždycky dojem, že je to u nás jednoznačně horší než jinde.
Tvrdíte, že studium partitury je nekonečný proces. Zajímalo by mě, zda byste nahrávku Mé vlasti, kterou jste provedl před deseti lety, dnes popřel, anebo prostě konstatoval, že je jiná a že je to svědectví o člověku, který se vyvíjí.
Interpretace se určitě vyvíjí, ale nikde není psáno, že se s věkem všechno jen zlepšuje. Ovšem snažíme se o to vždycky. Nahrávka Mé vlasti s Pražskou komorní filharmonií z roku 2010 se mi dodnes líbí, je svěží, čerstvá. Nejsem ale schopen ji zopakovat. Už jsem jinde. Další mé dvě nahrávky této skladby s Bamberskými symfoniky to dosvědčují. Samozřejmě jsou i nahrávky, které nejsou tak dobré a nemám je úplně rád, ale i u nich dovedu docenit, co se podařilo. Můj vztah k Mé vlasti je jedinečný. Když se zabýváte dílem podobné krásy, postupem času, když si dáte pauzu a pak se k němu vrátíte, zjistíte, že mu rozumíte čím dál lépe. Je to vztah na celý život.
Jedna věc mě zajímá. V posledních letech lze nalézt například na YouTube bezpočet interpretací skladeb, které studujete, v podání těch největších gigantů oboru. Nedrtí vás to?
Nežiju v izolaci, internet je úžasný zdroj nečekaných typů inspirace, ať je to zvláštní spojení dirigenta a orchestru, neobvyklá, anebo dokonce špatná nahrávka, kde se jako u zubaře pod lupou odhalí, co se například stane, když se hraje s chutí, ale nedobře, anebo dobře, ale bez chuti. Jedna věc je ale důležitá – videa a nahrávky nejsou a ani nemohou být základem přípravové činnosti. Je to bonus. V tom moři hudby na internetu se tak akorát utopíte. Vždyť si to představte: udělejte si studijní den s poslechem, co já vím, dvaceti pěti provedeními téže skladby. Řeknete si: Na konci budu plný inspirace a budu dokonale obeznámený se vším. Opak je pravdou. Když se snažíte opravdu pozorně poslouchat, už při druhém provedení budete unavený, začne to postrádat smysl.
Celý rozhovor najdete v aktuálním vydání Týdeníku FORUM. Na stáncích už jen do středy!