Čech Jakub König působí od počátku války Ruska proti Ukrajině jako humanitární dobrovolník. FOTO: Vladimír Hostinský / Fotoarchiv Jakub König (se svolením)
FOTO: Vladimír Hostinský / Fotoarchiv Jakub König (se svolením)
ROZHOVOR / Na Ukrajině si kupuji cigarety, protože tam kouřím více. Naštěstí ty Putin svou válkou nezdražil. Na sváteční kouření mám čas doma, vysvětluje dobrovolník Jakub König a zapaluje si dýmku. Na Ukrajinu jezdí pomáhat od začátku ruské invaze. Z restaurátora chladných zbraní se stal odborník na logistickou přepravu humanitárních konvojů. Jeho nekompromisní dodržování pravidel zaručuje, že pomoc české veřejnosti končí v rukou potřebných ukrajinských civilistů, nikoli ruských okupantů. V rozhovoru pro náš deník FORUM 24 popisuje, že dobrovolnictví ve válce není o sluníčkovém vnímání reality a začátek ruské invaze nepřičaroval Ukrajincům automatickou svatozář.
Proč jste začal pomáhat na Ukrajině?
Když Putinovo Rusko zaútočilo na Ukrajinu, tak jsem si na facebooku přečetl, že známý bude vypravovat vlak s humanitární pomocí. Naložil jsem nějaké teplé oblečení, co jsem doma našel, a odjel do Brna. Nebyla to žádná malá akce, a tak bylo potřeba někoho, kdo se bude řízení aktivit věnovat naplno.
Po pár dnech jsem přebral v projektu inciativu a řešil infolinky, fundraising a další administrativu. Dvanáct hodin denně jsem telefonoval a posílal e-maily. Založili jsme spolek „Železnice pomáhá“ a snažili jsme se zodpovědně rozdělovat pomoc na místě.
Prodával jsem lezecké vybavení, protože rád chodím do skal. Když začala válka, nejdříve jsem si v práci bral dovolenou, ale po čase jsem pochopil, že nestíhám, a pomoc Ukrajině mi přišla smysluplnější, říká v rozhovoru Jakub König. FOTO: Vladimír Hostinský (se svolením)
FOTO: Vladimír Hostinský (se svolením)
Jak jste mohli na začátku vědět, kdo co potřebuje?
Samozřejmě, že na začátku to bylo punkové, ale posléze jsme si vytvořili síť kontaktů. Důležité bylo dodržovat zásady. Jednou mi volala místostarostka z vesnice Bojarka, kde v těch dnech vedla jediná funkční železnice. Paní mě prosila, abych jim poslal nějakou pomoc. Obec měla 300 obyvatel a naráz v ní bylo pět tisíc uprchlíků z Kyjeva.
Neměl jsem problém tam poslat vagón, ale nejdříve jsme si prošli základní bezpečnostní dotazník. Při otázce, kde jsou Rusové, mi řekla, že se na ně doslova dívá, jsou na kopci. Razantně jsem odmítl, aby naši pomoc následně vybalovali ruští okupanti. Celá záležitost mě mrzela o to víc, že vesnici nakonec Rusové neobsadili a odešli. Nicméně každý vagón měl vždy jasné místo a přebírajícího, aby humanitární pomoc padla skutečně do správných rukou.
Stalo se někdy, že to nevyšlo?
Ale ano, všechno nelze uhlídat. Jednou začal vagóny vykrádat přímo starosta se svým týmem. Velmi rychle jsme pochopili, co se děje, a vyhnali jsme je. Pamatuji si taky takovou zábavnou historku, kdy jeden vysoce postavený ukrajinský důstojník dělal problémy s naší pomocí. Chtěl si z toho ukrojit něco pro sebe, což jsme samozřejmě odmítli.
Nakonec nás nechal na pokoji. Přemýšleli jsme, jak mu dát najevo, že jsme nad věcí, a tak jsme ho udolali čokoládou. Místo vagónu zboží jsme mu posléze poslali bednu laskomin od kamarádky cukrářky. Holt proti lidské hlouposti je dobré bojovat všemi prostředky a čokoláda je jedním z nejzákeřnějších.
Fotografie z bojující Ukrajiny, které pořídil Vladimír Hostinský, zachycují i příběh o dětech pobíhajících v minovém poli, který v rozhovoru popisuje Jakub König.
Co jste dělal před válkou Ruska proti Ukrajině?
Prodával jsem lezecké vybavení, protože rád chodím do skal. Když začala válka, nejdříve jsem si v práci bral dovolenou, ale po čase jsem pochopil, že nestíhám, a pomoc Ukrajině mi přišla smysluplnější. Dal jsem výpověď a zaměstnavatel se zachoval naprosto neočekávaně – daroval nám stovky spacáků a vyjádřil plné pochopení pro moje rozhodnutí. Hodně dlouho jsem žil ze svých úspor. Později se objevila možnost pracovat pro železniční firmu jako technik, což mi šlo. Dříve jsem totiž pracoval jako restaurátor.
Není trochu demotivační, že pomáháte Ukrajincům a někteří z nich to rozkrádají?
Všude najdete dobré a špatné lidi. Nedělám si iluze, že by česká nátura byla o mnoho lepší. Zneužívání krizové situace je trochu v lidském genomu a válka vše jen umocní. Se začátkem války nevznikají dva tábory. I mezi lidmi napadené strany zůstanou zloději, vrazi nebo rasisti, stejně jako v jiných společnostech. Proto se objevuje takové to drobné zneužívání. Vždyť americký zapalovač je přece lepší než sovětský.
Dokonce i ukrajinští vojáci mají své zvláštnosti, byť v kontextu války často pochopitelné. Když mohou, raději si objednají dražší americkou optiku na pušku, než by si koupili kvalitativně stejnou evropskou, která je levnější.
Popisujete obecně lidskou povahu. Jsou Ukrajinci něčím specifičtí?
My tomu říkáme „Good enough“. Ukrajinci se ve válce s Ruskem drží nejen díky neuvěřitelné improvizaci. V tuzemsku se kasáme naší vynalézavostí, ale tam je to ještě extrémnější. Ukrajinský mechanik vám palivovou soustavu zalepí žvýkačkou a dojedete. Když ukrajinský voják nemá techniku, tak zavolá kamarádovi do Česka, aby mu dovezl starou fabii, a jezdí se. Pancíř je sice lepší, ale obejdou se i bez něj. A nevzdávají to. Nicméně záleží na lidech. Někdo fňuká, že nenafasoval ponožky. Druhý si je koupí. Naštěstí se většina drží hesla: Voják se stará, voják má. Logistika je mnohdy složitá, ale převládá pochopení. Převážet věci pod palbou není žádný med.
Jak je to s profesionalitou ukrajinské armády?
Na to není jednoduchá odpověď, je to dost individuální. Jeden voják si mi stěžoval, že nedostal žádné odškodnění za zranění. Jiný, jemuž prostřelili obě stehna u Bachmutu, na otázku, zdali něco dostal, odpověděl: Vláda potřebuje mou pomoc, ne já její. Obecně lze říct, že se člověk setkává se třemi typy bojovníků, a ti se poznají podle vzhledu. Mobíci (branci), kteří mají vše nafasované. Větší oblečení, různě sešívané. Poté je menší procento těch, co šli dobrovolně. Ti mají britské maskáče a nové taktické doplňky. A pak jsou zápaďáci. Frajeři v tričkách a teniskách, co kouří při poplachu a užívají si tlakovou vlnu, která kolem nich letí.
Mobilizovaný voják je obvykle zasmušilý, dobrovolníci jsou veselí a hýří optimismem. Na kontrolním stanovišti je to vidět ukázkově. Když jsem se ptal mobíka, proč si bere mé číslo, poněvadž jsem jel do nebezpečné zóny, tak mi nic neřekl. Dobrovolníci mi hned vysvětlili, že je to kvůli mojí bezpečnosti. Prostě si s vámi povykládají a jsou šťastní, že tam jste s nimi.
Takže všichni ukrajinští vojáci nejsou přívětiví?
Branci zrovna ne. Když jste zarputilý pacifista a někdo vás lapí na ulici a odvede, asi byste se také nerozplýval blahem. Čeho jsem si ale všiml, to je všudypřítomný a velmi černý humor. Do války se snad ani jiný nehodí. Byli jsme mezi Izjumem a Slavjanskem a dělali fotky v jedné vesnici. Najednou přibrzdil před domem žigulík a z auta vyskočil chlapík, který na mě vyjel, co dělám před jeho domem. Vysvětlil jsem mu, že jen fotím. Vzal si cigaretu a popisoval mi, že se vrátili pro včelí úly, které tam při útěku nechali. Z auta vystoupili také tříletá holčička a čtyřletý chlapeček.
Otec začal nosit úly a já si povídal s matkou. Mezitím jsem po očku pozoroval děti. Byli jsme v místě, kde byla celá vesnice zaminovaná. Najednou se děcka rozběhla do minového pole. Já jsem úplně ztuhl a matka popotáhla z cigarety a procedila: Ty miny tady jsou protitankové, spouští se až po stlačení minimálně 40 kilogramy. Děti běhaly v minovém poli a matka kouřila.
Jak jste se dorozumívali?
Různě. Mnoho lidí umí anglicky, někdo odmítá hovořit rusky, respektive jazykem okupantů. Ukrajinsky už se domluvím, ale zase na východě se lépe prosadíte s ruštinou, hlavně u starších generací.
Obecně se říká, že východ Ukrajiny byl pod silným ruským vlivem.
To bude po válce velký problém. Když už jsme u těch specifických národních charakterů, vzpomeňte si na divoký odsun Němců z Československa. Ano, je klidně možné, že se podobná situace bude opakovat na Ukrajině. Musíme o tom mluvit, musíme se tomu snažit zabránit. Osobně budu pomáhat té straně, která trpí, a je dost možné, že budu za čas pomáhat Ukrajincům, kteří budou trpět od vlastních.
Podle výzkumu zájem české veřejnosti o pomoc Ukrajině klesá.
Není to nic drastického. Samozřejmě, že euforie už je pryč, a nastává mediální stav označovaný jako únava z války. Otázkou zůstává, kdo je více unaven, jestli my, nebo Ukrajinci. Zkuste pár nocí nespat. Nicméně struktura pomoci se změnila z mnohých důvodů. Konflikt se vyvíjí, váleční uprchlíci mohou opustit zemi komerční dopravou. Nyní pomoc zajišťujeme na míru.
Už naštěstí nemusíme prosit korporáty, aby uvolnily zanedbatelné tisíciny svých zisků. Máme síť kontaktů, a když je nutné pořídit například generátor, tak zajdu v Česku do obchodu. Koupím generátor za 15 tisíc společně s člověkem, který má zájem přispět. Naposledy to byl známý herec. Generátor naložíme a spolu s další pomocí zavezeme na Ukrajinu. Dárce je spokojen, když dostane fotku od těch, kterým dar prokazuje službu. Není to vagón naslepo poslaných spacích pytlů, ale zprostředkování pomoci, která je vidět. Každopádně to tak nešlo dělat na začátku války, kdy bylo třeba hodně věcí a neustále.
Vozíte i něco z Ukrajiny?
Většinou ne, někdy pár suvenýrů pro známé. Občas tam i necháme auta a zpět jedeme vlakem. Výjimka byla nedávno při přepravě rozstřílených zemědělských strojů. Byl jsem zapojen do projektu Putinův hlad a dostal za úkol na základě svých zkušeností pomoci s přepravou traktoru, kombajnu a secího stroje pro účely výstavy.
Proč jste se zabýval dopravou strojů?
Forma pomoci je různá. Dává mi smysl upozorňovat na fenomén Ukrajiny jako obilnice světa. Navíc jsem dříve restauroval exponáty pro Vojenský historický ústav v Praze, umím i s autogenem. Zaměřoval jsem se na chladné zbraně a dával šavlím nový vzhled. Jednou jsem pomáhal při svařování znehodnoceného tanku dovezeného z Německa. Teď jsem stál před úkolem rozřezat objemný náklad tak, abych to byl schopen opětovně poskládat do původního stavu. Člověk si sice řekne, že uvádět věci do původního stavu, když jsou rozstřílené, je nesmysl, ale tak to není. Každý umělecký předmět je nutné přivést k jeho maximální autentičnosti.
Umělecký předmět?
Zdá se to být směšné a svému okolí jsem to složitě vysvětloval. Riskovat život kvůli šrotu? Když jsem se jel podívat na místa, kde technika utrpěla zásahy, bylo to jako z filmu. Jel jsem sám v noci sanitkou, sněžilo, přespával jsem na lůžku vzadu. Vystoupil jsem z auta a kouřil na kopci. Najednou nad Charkovem začal ohňostroj. Světelné palmy a gejzíry přinášející smrt byly tak vzdálené, že jsem ani neslyšel výbuchy. S hrůzným úžasem jsem pozoroval děsivou hru světel.
Přemýšlel jsem, jestli to má smysl, ale myslím, že ano. Je důležité ukazovat, že v traktoru sedí kluk v mém věku, který jede po poli, a zasáhne ho raketa úmyslně vystřelená z ruské stíhačky. Spíše jsem se pozastavoval nad náhodou, že zrovna tyto artefakty po překonání hranice skončí ve sbírce muzea. Vždyť takových příběhů jsou po celé Ukrajině stovky, možná tisíce. Proč zrovna tyto?
Vrátíte se k restaurátorství?
Profesně už ne. V tomto oboru je velmi těžké získat praxi a bez licence to nelze. Je to něco jako koncipient v advokátní praxi. Každopádně za svou krátkou kariéru v roli pomocníka jsem měl možnost podílet se na restaurování první československé vesmírné družice Magion nebo tanku Sherman. Pro představu, v Česku jsou pouze čtyři licencovaní restaurátoři historických zbraní.
Tak to byste mohl být pátý.
Dobrovolnictví mi dává větší smysl. Teď nechci dělat kariéru v žádném oboru, který mě baví. Kromě výprav na Ukrajinu stále pomáhám jako technik na železnici. Snažím se žít každý den naplno. Přestože nemám moc času, stíhám ještě plánovat budoucí dobrodružství. S kamarády stavíme pozemní plachetnice, na kterých se chystáme přejet Kazachstán. Kde je vůle, tam je cesta.
Štěpán Daněk je ekonom a publicista, absolvent Univerzity obrany a Masarykovy univerzity, externí spolupracovník deníku FORUM 24. Věnuje se bezpečnostním tématům a zahraniční politice. Rovněž zastupuje český mezirezortní projekt Putinův hlad, který se snaží lépe porozumět propojení války Ruska proti Ukrajině s globální potravinovou krizí a rizikem migrace z chudých zemí.
Rozhovor vznikl v souvislosti s projektem Putinův hlad, v jehož rámci je připravována výstava Ukrajinská pole orná a válečná, která bude na podzim k vidění v Národním zemědělském muzeu v Ostravě. Návštěvníci budou moci reflektovat zrůdnost ruské invaze na reálných artefaktech z války. Součástí výstavy bude i premiéra snímku ve virtuální realitě The Look. Fields of Resilience.
