Zastánci přímé demokracie a celostátního referenda často poukazují na Švýcarsko jako na vzorovou zemi, kde jsou referenda běžnou součástí tamního rozhodování o chodu země. Zastánci celostátních referend mají představu, že česká společnost je stejně vyspělá, a zvládla by tedy rozhodovat o správě země stejně odpovědně jako občané Švýcarska. Je tomu tak doopravdy?

Historie referend ve Švýcarsku

Historie švýcarského systému referend sahá až do konce 18. století. V roce 1798 byla na základě ideálů Francouzské revoluce a používání ústavních referend v několika státech USA přijata první švýcarská ústava, která umožňovala v zemi vyhlásit referendum. První federální referendum se uskutečnilo v roce 1802 a jeho předmětem bylo schválení druhé švýcarské ústavy. O tradici švýcarského systému referend vypovídá i tato statistika: Do roku 1978 se na celém světě uskutečnilo 500 referend, z toho 297 ve Švýcarsku (1).

Z výše uvedeného je zřejmé, že referendum je ve Švýcarsku hluboce zakořeněné. Občané díky němu mají obrovskou míru svobody, ale také obrovskou míru odpovědnosti. A z výsledků jednotlivých referend je patrné, že se naučili onu svobodu nezneužívat. Předpokladem pro dlouhodobé a úspěšné budování silné občanské společnosti bylo získání neutrality v roce 1815, jež byla uznána všemi velmocemi světa. Díky neutralitě tak mohl probíhat kontinuální rozvoj společnosti bez zásadních změn a převratů.

Pro srovnání, české země byly za stejné období součástí monarchie Rakouska-Uherska, po jejím rozpadu v roce 1918 jsme se stali samostatnou Československou republikou, v letech 1939–1945 jsme byli protektorátem nacistického Německa, nejpozději od roku 1948 jsme byli kolonií komunistického Sovětského svazu, po roce 1989 jsme navázali na Československou republiku a od roku 2004 jsme jako Česká republika členem Evropské unie.

Referenda v českých zemích

Naproti tomu v českých zemích nemá referendum tradici téměř žádnou. Nekonalo se při odtržení od Rakouska-Uherska, nekonalo se, ani když se Československo stalo prakticky součástí Sovětského svazu, nekonalo se v roce 1989, ani při rozdělení Československa. Jediné referendum se uskutečnilo v roce 2003, a to o vstupu ČR do Evropské unie. Referendum bylo vyhlášeno jen díky vydání speciálního ad hoc ústavního zákona, přijatého pouze pro tuto příležitost. Celostátní referendum do dnešního dne neumožňují ani zákony České republiky, byť je v současné době návrh příslušného ústavního zákona schválen vládou.

Máme možnosti přímého rozhodování? Ano, ale nechceme je využívat. Od roku 1992 mají občané možnost pořádat místní referenda a od roku 2011 je možné pořádat také referenda krajská. V roce 1992 byla uzákoněna platnost místních referend při účasti 25 % oprávněných voličů, poté následovalo v letech 2004–2007 období s minimální účastí 50 % oprávněných voličů. Od roku 2008 je pak hranice stanovena na 35 % oprávněných voličů a výsledek hlasování je závazný, pokud se pro předmět referenda vyslovila většina hlasujících a nejméně 25 % všech oprávněných voličů. Ačkoli máme od roku 2011 také možnost využívat krajská referenda (návrh na jeho uspořádání musí podepsat alespoň 6 % oprávněných občanů, zúčastnit se jej musí alespoň 35 % obyvatel kraje a je závazné, pokud se pro předmět referenda vysloví většina hlasujících a alespoň 25 % obyvatel kraje), nekonalo se do dnešního dne ani jedno referendum.

Nedozrál čas

Referenda v České republice prokazatelně trpí nezájmem občanů. Je velmi složité pro iniciátory jak na místní, tak na krajské úrovni přesvědčit spoluobčany o nutnosti referenda o konkrétní otázce, a i když se to podaří, většinou pak referenda krachují na neúčasti občanů při hlasování. Nejznámější je příklad z Brna z roku 2004, kdy se hlasovalo v místním referendu o přemístění brněnského hlavního nádraží. K urnám přišlo jen 25 % oprávněných voličů, a to přestože se rozhodovalo o největším projektu v historii města v objemu přes 30 miliard korun. Ve Švýcarsku by byla tak chabá účast nemyslitelná.

Referenda dávají lidem obrovskou moc, ale také obrovskou odpovědnost. Nejedná se o hru a referendum nepatří do rukou lidem, kteří si neuvědomují dosahy svého rozhodnutí.

Celostátní referenda o zásadních otázkách směřování a správy naší země lze umožnit až ve chvíli, kdy se občané začnou sami zajímat o dění kolem sebe a začnou využívat nástroje, které již mají k dispozici. Nelze k nám importovat švýcarský systém, stejně jako bylo chybou importovat západní liberální demokracii do zemí, jako je Irák, Afghánistán nebo třeba Libye a další. Všichni dnes vidíme následky rozhodnutí, kdy do nevyzrálé společnosti uměle naroubujeme systém, na který není připravena.

V této souvislosti je s podivem, že právě zastánci přímé demokracie a celorepublikových referend jsou zároveň největšími kritiky postupu Západu ve výše uvedených zemích, přičemž jako jeden z hlavních argumentů používají právě nevyspělost daných společností.

Není ostudou si přiznat, že jsme k něčemu ještě historicky nedospěli. Bylo by ale zásadní chybou dávat společnosti moc, kterou ještě neumí využívat. Ať už na Blízkém východě, nebo ve střední Evropě. Tuto moc by totiž velmi umně využili zejména populisté a rozhodnutí z ní plynoucí by měla katastrofální dopady na náš další vývoj.

Zdroje:
Politický systém Švýcarska
Jaké existují typy referend
Místní referendum – nová pravidla pro jeho platnost a závaznost
Ústavní zákon č. 515/2002 Sb. o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii a o změně ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů
(1) Fonctions et Dysfonctions de la Democratie Referendaire, příspěvek na XVI. kongresu IPSA, Berlín (1994)