Novinář Jakub Szántó pracuje v České televizi. Je znalec Blízkého východu, kde několik let působil jako zahraniční zpravodaj. V rozhovoru pro měsíčník FORUM 24+ komentuje válku Izraele s palestinským Hamásem, ale také úlohu, již v blízkovýchodních otázkách hrají země jako Írán, Turecko, Rusko a Čína. Vyjadřuje se rovněž k angažmá USA a Evropy v tomto neklidném regionu, který je pro Západ životně důležitý i jako křižovatka mezinárodního obchodu. Přinášíme ukázky z rozhovoru, který s Jakubem Szántó vedl Petr Hlaváček.

Izrael a Hamás

„Válka s Hamásem trvá půl roku a záchrana rukojmích představuje celonárodní zájem. Tak to vnímá každý Izraelec a je jedno, jestli se hlásí k levici, nebo pravici, je nábožensky, či sekulárně orientovaný. Mezi zabitými a unesenými ze 7. října jsou i izraelští Arabové, pro Hamás byli stejnými terči vraždění jako izraelští a zahraniční Židé. Hamás a teroristické uskupení Palestinský islámský džihád vyznávají kult mučednické smrti. Jejich extremistická ideologie je však sofistikovanější, než jakou měly al-Ká’ida a Islámský stát. Přesto svou brutalitou ze 7. října klesli palestinští islamisté na samotné dno. Po roce 2007 Hamás v Gaze zavedl vražednou islamistickou diktaturu. Tváří se, že mu jde o palestinskou národní věc, jenže ve skutečnosti usiluje o nastolení globálního chalífátu a začít chce získáním Jeruzaléma.“

Zásah v Gaze

„Vojenský zásah v Gaze byl bohužel jediný logický. Idea zadržování Hamásu 7. říjnem definitivně padla. Strategie, že když Hamás vyvolá konflikt, následuje izraelský protiúder, který jej má odstrašit od dalších teroristických útoků, také padla – nefungovala od předchozí velké války v roce 2014. Selhaly ploty, drony a další technologická opatření. Izraeli jde prioritně o osvobození rukojmích, ať už silou, či vyjednáváním, současně usiluje o zničení vojenských struktur Hamásu, Islámského džihádu a dalších menších teroristických organizací.

Samozřejmě se můžeme ptát, nakolik je vojenská operace v Gaze vhodně prováděna. Přes nedůvěru k Hamásem uváděným počtům civilních obětí je jejich číslo větší a destrukce horší než v kterékoliv z předchozích arabsko-izraelských válek. Izraelské úřady donedávna ignorovaly míru zničení civilní infrastruktury, což vedlo k velkému utrpení více než dvou milionů Palestinců. Teprve pod tlakem Washingtonu se v posledních týdnech daří přísun a distribuce humanitární pomoci. Osobně se mě to dotýká, protože jsem při svých reportážních cestách do Gazy poznal desítky skvělých lidí a získal přátele, na něž válka také tvrdě doléhá.

Musím ovšem dodat, že řada kritiků Izraele velmi nepoctivě zdůrazňuje roli kontroverzního premiéra Netanjahua. Nedokážu si představit kteréhokoliv z izraelských lídrů, který by na začátku neudělal stejná rozhodnutí. Jako nejdéle sloužící premiér Izraele nese Netanjahu odpovědnost za selhání izraelské bezpečnostní strategie vůči Gaze, ale viníky nelidského pogromu ze 7. října 2023 jsou výhradně islamističtí teroristé v čele s Hamásem.“

Útok Íránu

„Írán se masivním útokem stovkami dronů a raket v noci ze 13. na 14. dubna snažil Izraeli zasadit bolestivé rány. Možná počítal s tím, že se do jeho obrany zapojí Američané a Britové, ale určitě ne Jordánsko, Saúdská Arábie a pravděpodobně i Spojené arabské emiráty. Navíc se Íránu ‚podařilo‘ odblokovat v USA schválení pomoci Ukrajině, Tchaj-wanu a Izraeli ve výši 95 miliard dolarů. Pokud obrana Izraele včetně spuštění systému Iron ­Dome stála zhruba půldruhé miliardy dolarů, tak Írán paradoxně pomohl Izraeli ‚vydělat‘ a posílit svou obranyschopnost. Íránský útok selhal a jeho vůdci ze sebe udělali idioty. Írán ukázal, že není schopen vůči Izraeli adekvátní odvety. Jistě, úder mohl být ještě masivnější, ale 350 projektilů žádný omezený útok není. Je to jako v pokeru. Izrael útokem na íránský konzulát v syrském Damašku, při němž zabil dva významné generály Íránských revolučních gard, zvýšil sázku, ale Írán ji nedorovnal. A všichni na Blízkém východě i jinde to jasně viděli.

(…)

Jedním z cílů Íránem podporovaného Hamásu bylo vyvolat tak silnou vojenskou reakci ­Izraele s velkým množstvím arabských obětí, aby tzv. abrahámovské dohody, jejichž prostřednictvím došlo roku 2020 z iniciativy USA ke sblížení Izraele a některých arabských států, přišly vniveč. To by se samozřejmě Teheránu líbilo. Jenže se ukazuje, že íránská rozpínavost je na západním břehu Perského zálivu vnímána jako velké nebezpečí, a tak země jako Saúdská Arábie jsou ochotné udělat i kroky, které se nelíbí jejich vlastnímu obyvatelstvu. Raději riskují domácí hněv, aby mohly Íránu ukázat jasnou linii, již nesmí překročit.

Jordánsko nejen sestřelovalo íránské drony, ale umožnilo izraelskému letectvu vstoupit do vlastního vzdušného prostoru. Paradoxně tak Izrael bránil i jordánské území. To je velká věc, Írán se přepočítal a svou akcí zviditelnil, že existuje širší protiíránská koalice, již bych označil jako polyamorii z rozumu. Žádná arabská země nechce dopadnout jako Sýrie a Libanon, což jsou v podstatě íránské kolonie.“

Stárnoucí muž

„Izrael připomíná zralého či stárnoucího muže, který má své sebevědomí, a zároveň jeho mentální svěžest je jiná, než když mu bylo třicet. Jeho přístup k životu je už víc orientální. Izraelská společnost je konzervativnější, než bývala zamlada, což ukazují i výsledky voleb a posun doprava. Izrael je méně ochotný nechat si radit zvenčí, je na to hák­livý. Úloha civilizační křižovatky ho občas zneklidňuje, takže se projevuje jako rozčilený stárnoucí muž s manýrami spíše orientálními než západními.

Přestože Izrael neztratil dynamiku a dravost, významná část obyvatelstva je nábožensky a politicky konzervativnější. Svými kontakty ve světě a skrze židovskou diasporu je rozkročený mezi Evropou, Blízkým východem a Spojenými státy americkými. Vazba na USA je klíčová. Izrael ale naprosto není dalším členem americké Unie, jak o tom blouzní proti­izraelské kruhy. Stejně nesmyslné je tvrzení, že by Stát Izrael bez americké podpory zanikl.“

Celý rozhovor si můžete přečíst v květnovém čísle měsíčníku FORUM 24+, které je v prodeji od minulého týdne, nebo v elektronické podobě zde.