
FOTO: Pixabay/5718714
Miliony křesťanů na celém světě si budou v noci z 24. na 25. prosince připomínat den narození Ježíše nazývaného Kristus. (Ježíš je osobní jméno, Kristus je jeho mesiášský titul.) Ačkoliv je toto datum jako den Ježíšova narození (a to v roce jedna, protože náš letopočet rok nula nemá) součástí obecné kultury, většina vědců pochybuje o tom, že můžeme s určitostí umístit datum narození právě na tento den. Respektive, abychom byli přesní, je to jen jedna z 365 možností, kdy k tomu mohlo dojít.
Proč bylo ale zvoleno datum 25. prosince? Důvody byly zřejmě kulturně-historické. Toto datum je spojeno se zimním slunovratem a římskými saturnáliemi, tedy slavností, která byla zasvěcena bohu Saturnovi. Když církev vybrala tento den, aby slavila Ježíšovo narození, tak jaksi použila populární pohanský svátek, stejně jako zimní oslavy dalších pohanských náboženství. Později tomuto postupu misionáři říkali „nezničit, ale pokřtít“. Lidé byli rádi, že mohou slavit, obsah ale určilo nové náboženství, které se mocně šířilo.
Ve skutečnosti nikdo přesně neví, kdy se Ježiš narodil. Badatelé soudí, že to bylo někdy mezi lety 6 před Kristem až 4 po Kristu. Vychází přitom z biblických zmínek o Herodu Velikém, který nedlouho před svou smrtí – podle líčení evangelia – jako vladař Judeje údajně nařídil smrt všech chlapců mužského pohlaví v okolí Betléma, kteří byli byli mladší než dva roky. Toto opatření mělo zajistit, aby Ježíš, o kterém Herodovi vyprávěli jako o novém králi židovském“, nemohl Heroda ohrozit.
Historici ale nesouhlasí s tím, že by rok 4 před Kristem byl skutečným rokem Herodovy smrti. Navíc historicky není žádná masová vražda novorozenců doložena z jiných pramenů.
Aby bylo možno přesně určit rok Ježíšova narození, tak se další badatelé pokoušeli určit, co bylo onou „hvězdou betlémskou“, která údajně zvěstovala Ježíšovo narození. Zvažují, jaké astronomické události by tomu mohly odpovídat. Tak například v roce 1991 v článku v The Quarterly Journal of the Royal Astronomical Society astronom Colin Humphreys tvrdí, že legendární hvězda byla ve skutečnosti pomalu se pohybující kometou, kterou Číňané pozorovali v roce 5 před Kristem.
Otázkou je také možný měsíc Ježíšova narození. V roce 2008 astronom Dave Reneke prohlásil, že Ježíš se narodil v létě. Hvězda betlémská, jak řekl pro New Scientist, byla ve skutečností přiblížením planet Venuše a Jupiter, které se z pozemské perspektivy jevily jako jedno jasné světlo. Pomocí počítačových modelů Reneke určil, že tato vzácná událost se odehrála 17. června v roce 2 před Kristem. Další badatelé ovšem pro změnu přišli s tím, že podobná konjunkce, a to mezi Saturnem a Jupiterem se odehrála v říjnu roku 7 před Kristem, takže by se Ježíš narodil na podzim. Někteří teologové do toho vstoupili s míněním, že se Ježíš se narodil na jaře a vycházejí přitom z biblického vyprávění, že pastýři hlídali v noci Ježíšova narození svá stáda na polích. To je něco, co by se odehrálo spíše na jaře, a ne v zimě.
Výsledkem tedy je, že vlastně nevíme nic. Když to budeme brát kriticky a vědecky, má 25. prosinec šanci být Ježíšovými narozeninami jako jeden z 365 kandidátů (přestupné roky tehdy ještě nebyly).
Když hovoříme o o Ježíšově narození, je potřeba si uvědomit, že zprávy o jeho narození a dětství máme pouze ve dvou ze čtyř evangelií, a to u Lukáše a u Matouše. U Lukáše máme zachycenou scénu s pastýři, kterým andělé sdělují narození spasitele a u Matouše epizodu s Herodem, mudrci z Východu, kteří viděli na východě hvězdu a vraždění dětí.
Evangelia Markovo (které bývá považováno za nejstarší) a Janovo (které se naopak pokládá za nejmladší) přitom nejsou nejstaršími texty Nového zákona. Těmi jsou listy apoštola Pavla. Evangelia byla zřejmě ve své konečné podobě ustálena o dost později, v případě Lukáše někdy v 70. až 80 letech prvního století, Matouš V případě Matouše se doba konečné verze datuje mezi 80. až 90. léta prvního století, možný časový rozsah je ale také mezi 70. léty až rokem 110.
Pavlovy listy oproti tomu vznikaly od poloviny prvního století, tedy ve skutečnosti blíže době Ježíšova působení. Podle tradice zemřel Pavel mučednickou smrtí stětím v Římě v roce 67.
Ani tato časová vzdálenost automaticky neznamená, že by popisované události byly kvůli tomu nevěrohodné. Nový zákon patří ve skutečnosti k nejlépe dochovaným textům, pokud jde o rozpětí doby od událostí k jejich zachycení a od vzniku rukopisů k nejstarším objeveným opisům. V případě Platona nebo antických dramat je tato vzdálenost několik set let, tady mluvíme o desítkách let.
Kritika vychází spíše z literárně-kritického zkoumání textu. Vědec nemůže automaticky přijmout jako dané, co mu sděluje nějaká tradice. Od doby, kdy se začaly v Bibli rozlišovat různé literární druhy, z toho má dost tradičních věřících poněkud těžkou hlavu. (Pokud k nim teorie biblistiky 20. století a dnešní ovšem vůbec dospějí.)
Události týkající se Ježíšova narození se někdy označují jako „vánoční legenda“ a považují se za mladší text, než třeba Ježíšovy výroky. Proč si to badatelé myslí, to už přesahuje možnosti jenoho článku. Ve stručnosti můžeme aspoň naznačit, že se vychází ze vzájemného porovnávání toho, co se v evangeliích píše a to jak v jednom jediném, tak srovnáním s třemi ostatními. Také můžeme novozákonní psaní srovnat s jinými biblickými i mimobiblickými literárními druhy.
Z této perspektivy se zdá, že nejstarší autory vznikajícího křesťanství historie Ježíšova narození nezajímala tolik jako jeho učení, činy a smrt. Když se toho autoři Lukášova a Matoušova evangelia nakonec ujali, popisuje každý něco jiného. Jejich vyprávění sice můžeme docela dobře spojit v nějaké „biblické dějepravě“, ale to už je jen dodatečná kompilace. Tím se nechce říci, že to nedrží logicky pohromadě, ale spíše to, že oba autoři (či redaktoři) popisovali něco jiného a to je rozdíl.
Věda je ale otevřený způsob, jak si klást otázky podle toho, co zatím víme. Nevíme však, co vědět budeme. Nemůžeme proto vůbec vyloučit, že nové objevy, třeba archeologické a nálezy zatím neznámých spisů z 1. století, nám vnesou více jasno do historických otázek jak ohledně doby Ježíšova narození, tak i jeho působení. V knihovně nějakého italského kláštera nebo v suchém písku egyptské pouště může stále ležet něco, co nám otevře úplně nové obzory.