Svět se zastavil, královna odchází. Prožíváme zvláštní historický předěl. Doslova ho fyzicky cítíme. Přitom by se mohlo zdát, že britská monarchie má už jen symbolický význam. Pravda je ale mnohem hlubší. Při veškeré úctě k dobrým prezidentům, dobrý král spojuje společnost mnohem lépe. A my jsme si mohli za celá desetiletí zvyknout na to, že instituce britské monarchie a zejména samotná osoba královny tvoří jeden z pevných bodů svobodného a civilizovaného světa.
Smrt královny Alžběty II. nás zasahuje velice podobně jako těžká rodinná událost. Celý život jsme měli maminku nebo babičku. Už léta jsme jí věnovali pozornost hlavně tehdy, když měla narozeniny nebo jiné výročí. Najednou nás opustila a náš život a náš svět se tím změnily.
Uvědomujeme si, že život a vláda Alžběty II. se netýkala pouze Velké Británie a dalších zemí, v nichž byla hlavou státu. Měla zvláštní roli „babičky lidstva“.
Nebyla to zrovna babička, která peče buchty. Byla to hlava rodiny, která svojí pouhou přítomností nastavuje normy důstojného života společnosti. Babičkovství se projevovalo spíše v tom, že se nepletla mladým do života, ale přitom se o ní stále vědělo. Jako člověk ví o své matce či babičce. A také dobře ví, co by si pomyslela při pohledu na naše nedůstojné poklesky.
Kolikrát jsme si mysleli, že byla škoda, když se královna Alžběta nevyjádřila k podstatným otázkám přítomnosti. Ona ale plnila svoji roli právě tím, že na sto procent ctila konstituční formu své služby. To bylo víc, než kdyby nám sdělovala své názory. Ona přece stála nad názory.
Až do prezidentství Miloše Zemana jsem byl přesvědčeným republikánem. Království mi připadalo jako pojem z pohádky. Pak jsme viděli, jakou neuvěřitelnou míru úpadku a nedůstojnosti může předvádět člověk, který stojí v čele našeho státu. Vulgární vyjadřování na veřejnosti, přihlouple samolibý výraz při vykládání stupidních bonmotů a neustálé pronásledování názorových oponentů nenávistnými projevy a pomstychtivostí. Miloš Zeman dokázal urážet celé rozsáhlé společenské skupiny. To je něco zcela nepředstavitelného v jakékoli slušné zemi, natož v konstituční monarchii.
Snad je to příliš osobní, ale prezidentství Miloše Zemana bylo frustrujícím osobním zážitkem pro mnoho lidí v naší zemi. Jsem velmi vděčný za možnost porovnat osobu Miloše Zemana s osobností, která by stála v čele země, kdyby se dějiny vydaly jiným směrem.
Měl jsem šťastnou příležitost se spolu s kolegyní setkat během přípravy rozhovoru pro Týdeník FORUM s vévodou Karlem Habsburským, legitimním následníkem českého trůnu, pakliže bychom si v roce 1918 nezvolili cestu Československé republiky. Nešťastné okolnosti, kterými sama monarchie přispěla tehdy ke svému pádu, nyní pomiňme. Důležité na tom setkání byl ten absolutní rozdíl mezi naší současnou hlavou státu a hlavou naší poslední královské dynastie.
Karel Habsburský je skromný, ale neobyčejně důstojný, klidný a uměřený člověk. A hlavně, ve všech podstatných věcech se chová jako člověk otevřený modernímu světu a svobodné společnosti. Byl to neobyčejný zážitek. Setkání se uskutečnilo v arcibiskupském paláci a já jsem vévodu fotografoval s Matyášovou bránou Pražského hradu, za níž kdesi vpravo nahoře sídlí kancelář Miloše Zemana.
Jasně jsem si uvědomoval ten rozdíl. Setkal jsem se s králem před jeho hradem. A na tom hradě přitom sedí jakýsi divný, ošklivý, opelichaný a často opilý králík.
Přínos aristokracie tkví v tom, když se lidé v aristokratických rodinách naučí být skutečnými aristokraty ducha, naučí se reprezentovat hodnoty a plnit roli establishmentu nikoli v nadřazenosti, nýbrž ve specifické službě a spravování svěřených věcí. Tak nám objasnil roli aristokracie kupříkladu kníže Karel Schwarzenberg. Je opravdu velikým neštěstím posledního desetiletí, že se nestal z vůle našeho lidu hlavou našeho státu. Byl by dobrým nástupcem Tomáše G. Masaryka, v němž naši předci rovněž viděli duchovního aristokrata a přikládali mu vlastnosti krále. On se také podle tohoto vzorce choval, neboť si uvědomoval, že Češi krále ve skutečnosti chtějí a potřebují.
Pak jsme ale měli další prezidenty, do nichž jsme si také projektovali královské vzorce. Bylo to ovšem velice ostudné a zahanbující. Až do éry Václava Havla nešlo ani jednou o duchovního aristokrata. Byli to vesměs hlupáci, zločinci, a dokonce i vrazi. Škoda slov. Po Listopadu se v tomto ohledu situace silně zlepšila, a dokonce i Václava Klause vedla role hlavy státu k důstojnému chování, přičemž dokonce zvládl alespoň částečně potlačit svoji infekci ruským virem. Až v případě Zemana jsme ohledně důstojnosti klesli opět na nulu.
Babička lidstva Alžběta II. nám vzkazuje, že důstojnost lidského a společenského života je zásadní hodnotou. Proto je také velmi důležité, abychom i my Češi měli slušnou a důstojnou hlavu státu.
Je těžké si představit, že přímou lidovou volbou zvolíme důstojného prezidenta. Je mnohem pravděpodobnější, že se v dobré rodině narodí dobrý budoucí král, než že z lidové volby vzejde dobrý prezident. Nyní zatím ale království nemáme, a tak máme úkol se alespoň pokusit o prosazení dobrého prezidenta.
Bylo by skutečným požehnáním, kdybychom měli ve shodě s naší ústavou takovou hlavu státu, která by se, stejně jako konstituční panovník, nepletla do věcí exekutivy a denní politiky. Nejlepší prezident by byl ten, který by se soustředil na reprezentaci a důstojnost státu. Žádného mesiáše, proroka či aktivistu rozhodně nepotřebujeme.
Odnesme si z dnešního dne, kdy se loučíme se vznešenou a důstojnou královnou, že důstojnost je při vedení státu klíčovou dovedností.