Důl a elektrárna Bełchatów v Polsku FOTO: Adam Chamczyk/wikimedia commons
FOTO: Adam Chamczyk/wikimedia commons
Jan stojí na okraji a jeho duch se vznáší nad propastí. Po jejím dně se posouvají nákladní auta jako mravenci, zatímco naproti nad kráterem trůní elektrárna s kouřícími komíny a chladicími věžemi. Cesta z Čech ho dovedla až sem. Provázel ho hlas jedné jediné ženy na všech nádražích, naléhavý a zároveň neosobní. Provází tak každého cestujícího Polskem; snad je to hlas uměle vytvořený, jenž se nese nádražními a nákupními halami a oznamuje aktuální příjezdy a odjezdy vlaků. Za Osvětimí zazářil a zase ve tmě rychle zmizel bezpočtem svěc osvícený dušičkový hřbitov. Tu a tam blikala světýlka na výškových budovách a komínech. Pak se zjevily siluety kulových plynojemů. Noc přecházela v ráno zalité mlhou.
Jel nekonečnými polskými rovinami: smaragdová zeleň a šedohnědá pole. Stanice Medvěd. Usnul a probudil se až v Lodži. Uviděl středoměstí s mnohakilometrovými, navzájem kolmými ulicemi, s někdejšími textilkami z červených cihel a mohutnými vilami zámožných fabrikantů. Spěchal za svým cílem. Nasedl na stanici Fabryczna na rozvrzaný autobus, který ho zavezl sychravou a nudnou rovinou k elektrárně Bełchatów, jež se zjevila nečekaně jako neuvěřitelné monstrum s choboty, s bloky, s válci a komíny. Jeho zaměstnanci vystoupili a vehikl pokračoval dál po bezútěšně dlouhých a rovných úsecích nově vybudovaných silnic s osiřelými kruhovými objezdy a nepoužívanými cyklostezkami. Vystoupil v obci Kleszczów a vydal se směrem na Żlobnici. Hledal odbočku vpravo, ale marně. Uhnul proto svévolně ze silnice, ale za chvíli stanul na hraně nedozírného terénního zlomu.
Zírá do široširé hlubiny skrz mírný opar. Musel přelézt nějaké roury v trávě a prodrat se přes haldy, několikerými pásy náletů či vysázených hájků a křovin. Teritorium lemují výstražné žluté cedule upozorňující na ominózní ZAGROŻENIA GEOTECHNICZNE. Našel si to místo před odjezdem na mapě gůglu, víc ho nezajímalo, kdyby byl nastavil satelitní mapu, pochopil by, oč se jedná, a tak je teď zaskočen měsíční krajinou v hlubokém kaňonu, táhnoucí se odkudsi zprava kamsi doleva a naopak. Zírá do prázdna jámy. Do cíle své cesty. Jako by koukal přes Mrtvé moře na východní břeh Jordánu. Tady se hloubením dostal člověk taky pod hladinu moře, a kdoví jestli ne hloub! Také tady se na protějších březích, vzdálených pár kilometrů, skví žluté, okrové, ryšavé, zlaté, plavé, šedé anebo všelijak nahnědlé horniny, písky a hlíny; jsou však posety těžebními přístroji, rypadly, dopravními pásy, výtahy, jeřáby.
Svahy jsou vrubovány jakýmisi galeriemi, po nichž se pohybují náklaďáky. V autobuse se zeptal svého souseda, na co že jede ta „elektrownia“, a ten mu, udiven, že se na to vůbec někdo může ptát, odpověděl: „Węgel brunatny.“ Hnědé uhlí. Když je tu tak velká elektrárna, prý největší na světě, musejí ji přece něčím krmit. A nebudou pro to přece jezdit někam daleko. Elektrárna se postavila tam, kde je lignit. Je to jednoduché: odrýpá se zem, člověk se přisaje na dřeň, a je čím přikládat! Pod těmi písky, zejména na dně lomu, jsou vidět tmavé fleky, prozrazující ono brunátné palivo. Po nás – písek a popel!
A támhle někde ve volném povětří uprostřed kráteru, v závratné výši nade dnem se vznáší Kuców… a kousek dál Aleksandrów, někdejší vesnice, z níž pochází Janův otec, a jeho otcové. Zalapal po dechu a pak ho překvapilo, že není až tak moc překvapen. Vlastně se tou dírou jenom materializuje to, co cítil od počátku. Totiž že minulost je ztracena. Vzpomněl si maně na toho chlápka, který byl za války v kriminále a nevěděl, co se stalo s Lidicemi. Když ho propustili, šel domů, ale za kopcem kostel a domy… ne a ne se zjevit! Lidice nebyly. Úplně ho to odrovnalo.
Když se Jan vynadíval po měsíční krajině, když nasál panorama – uf, ta sypkost naší existence! –, opustil konec světa, nelidskou výspu civilizace, nepřekonatelnou mez na cestě za poznáním svých kořenů. Stáhl se opět do Kleščova. Potřeboval s někým mluvit. Vyptat se na osud zrušených obcí a obyvatel amputované země. Bývalo tu víc českých vesnic, ale ta grandiózní díra, „kopalnia“ čili důl, všechno překopala. Potomci pobělohorských exulantů, usazených zejména ve Slezsku, založili nejprve Zelov a pak další osady, včetně Alexandrova. Janův otec pocházel z nějakého takového rodu, byl potomek těch, kteří chtěli vyznávat, jak jim velelo srdce a rozum, a toto přesvědčení jim bylo dražší než rodná hrouda. Po válce se tu necítili bezpečně, a tak se většina Čechů vrátila do pravlasti. Tady těm, co zůstali, po dvou dekádách doslova shořela půda pod nohama. Díra je rozptýlila do různých koutů a stran.
Jan zašel na hřbitov, na CMENTARZ REFORMOWANY. Vynachází se hned vedle katolického. Svíček je zde citelně méně než vedle, ale tam i tady jsou mnohé vypálené. Zůstávají jen svícny, nádobky a kryty proti větru. Odečítal z kamenných desek česká jména a české nápisy. Potkal paní, poklízela uschlé kytky a zbytky svíček z hrobu. Na otázku po hřbitovech propadlých českých vesnic pravila, že „kostičky sem, na nový hřbitov přenesli z rozpadlých rakví“. Jan zapochyboval, zda všechny, a ona, že všechny. Na jednom náhrobku je napsáno: TU SPOCZYWAJĄ PROCHY RODZINY N. Z EKSHUMACJI GROBÓW CMENTARZA W KUCOWIE. Nu ano, prochy – prachy; rodina to není jen jeden prach, ale více prachů. V lesku vyhlazených žulových desek se zrcadlí kouře vycházející z komínů belchatovské elektrárny.
Jan se rozhodl odjet do Zelova a tam pátrat po svých předcích. Vydal se směrem k jámě s elektrárnou na obzoru. Kvůli ní tohle všechno. Elektrárna a důl dávají práci a smysl života občanům zblízka i zdáli, podobně jako kdysi babylónská věž zaměstnala obyvatelstvo celé říše jménem Bábel. Lidé mají jeden cíl, jeden smysl, jedinou společnou řeč. Pracovat a svítit, svítit a pracovat. Jeden jazyk založený na číslech a megawattech. Výroba elektřiny je svým způsobem obětní náboženství, připadlo Janovi.
Tak ještě jednou podívat se na tu Hirošimu, tentokrát z vyhlídkové rampy, popatřit do jámy zmaru, do široce rozevřené náruče kaňonu zvíci tři krát dvanáct kilometrů. Prý je to jedna ze tří věcí, vedle čínské zdi a ještě čehosi, které jsou vidět i z kosmu. Tvář Země zohyzděna, z těla zaživa sedřena kůže a vyškubána tkáň; kolkolem hluboká a široká mokvající rána. Rozervaná, zprzněná zem. Možná to člověk dělá, aby se utvrdil ve svém přesvědčení, že Země snese všechno. V okolí jámy není slyšet ptačí zpěv, uvědomil si Jan a obrátil se nazpět.
Kolem projela dodávka s nápisem POMARAŃCZOWA POMOC. Oranžová pomoc. Těžko říct, k čemu ta dodávka slouží, ale její oranžová barva na pozadí jednolité šedé oblohy, šedohnědých polí a šedočerné silnice zasvítila a zahřála Jana u srdce. Čistá oranžová barva přišla do chmurných evropských krajin asi až s pomeranči; před příchodem pomerančů takováhle teplá, sytá, světlá a zářivá barva snad ani neexistovala. Pomeranče a oranžovou, stejně jako ráj – paradýs, dala světu Persie. Avšak pouhá představička ráje je jako fata morgana; v této pustině působí dojmem naprosté nepatřičnosti. A hle, jakoby zázrakem po několika minutách chůze zahlédl ve škarpě půlku pomeranče. Kdyby nebyl rozkrojený, sebral by ho a snědl.
Čas se vleče po polských pláních. Krajina víceméně bez srsti: původně tu stály borové lesy, jež však byly vykáceny, a jen občas se vidí malý borek. Kolem stromů byly kdysi vykopány rigoly, aby se kořeny nepodmáčely a stromy neuhnily. Všude tu bývaly bažiny, mokřady. Vesnice Podwody byla často pod vodou. Ne náhodou Łódź znamená loď, bárka, člun; však taky ta Češka na hřbitově říkala, že jezdívá za dcerou „do Lodi“. Všechno je tu na vodě, ale dnes obrazně řečeno, protože žíznivá „dziura“ polyká spodní vody. Voda je pryč. Studny jsou prázdné. Půda neúrodná, velmi písčitá. Jama Bełchatówska stahuje vodu v okruhu dvaceti třiceti kilometrů. Avšak jednou, jednou, až se všechno vytěží, napustí se nádrž vodou… a bude z toho Balaton!
Město Zelów vítalo muže pátrajícího po krajáncích urgentními zvěstmi a nápisy NISKE CENY, DRZEWNO, USŁUGI POGRZEBOWE, NIERUCHOMOŚĆ. A hlavně – polské uhlí: TYLKO POLSKI WĘGEL, PROMUJEMY POLSKI WĘGEL. Neboť uhlí, černé hnědé, to je národní poklad, rodinné zlato, jen pomalu vysychající pramen bohatství. Vášeň, či posedlost: Polsko je čtvrtým největším znečišťovatelem ovzduší. A Bełchatów, to je dvacet procent elektřiny celého „państwa“! Ostatně Kleščovu se říká polský Kuvajt, díky elektrárně je to nejbohatší vesnice v zemi.
Jan vystoupil z autobusu a nadechl se: podzim ve vzduchu, a s ním i smog a kouř ze spalovaného uhlí. V oknech se svítí. Možná tu mají lepší elektřinu, když jsou tak blízko u zdroje. Možná levnější. Vyrazil za zfialovělými červánky, ale ulice se zdála být nekonečná, a tak se unaven vrací tou samou cestou do hotelu, v němž se ubytoval. A jak se otočí, spatří ještě na štítu bývalé fabriky nápis: Uhlí na splátky!
Myslel-li si, že se již vymanil ze sféry vlivu díry, pak se šeredně mýlil. Jáma dosahující stometrové hloubky pod hladinu moře působí nemalou gravitační silou. Nad ránem se mu zdál sen: Meteorit se srazil se Zemí a vytvořil kráter. Jáma v zemi je živá, rozpíná se a smršťuje. Pulzuje, jako by to bylo srdce. Ale srdce je pryč, je to prázdnota, stahy provádí její okolí, přilehlá zem. Jak popsat díru? Jedině jejím okolím: díra, a kolem ní… Jenže tady okolí není pevně vymezené, definitivní, konečné. Jako by to bylo živé maso. Díra se každým tepem rozpíná víc a víc. Až jsou podemleta luka a pole a obydlené břehy a celé vesnice a městské aglomerace. Domy a kostely a hřbitovy se řítí do bezedné propasti. Ano, „węgel“ je kdekoli v podzemí, díra je potenciálně všude: všude se dá kopat. Kdysi bývalo pod zemí peklo, ale když se tam hrábne, zjistí se, že tam – kromě uhlí – nic není, peklo tedy neexistuje. Stejně, jako když kosmonauti vylítli do vesmíru a nic tam neviděli, vyvodilo se z toho, že Bůh není.
Takže nakonec bude třeba jak nebe, tak i peklo situovat někam jinam. „Kdo ví, jak vypadal Alexandrov,“ to byla Janova první myšlenka, když se probudil, a pak si vzpomněl na svůj sen, na tu neblahou noční můru.
Ze sféry vlivu džuzny se nelze jen tak vymanit. Jáma stahuje dolů, poutá kromě vody i myšlenky. „Kdovíkdy se moje mysl oprostí? Od jámy dolu. Od jámy předků. Od primordiální jámy. Až odjedu pryč? Třeba až budu zase v Lodži, ve Varšavě, možná až v Krakově? Nebo až překročím hranice a budu zase doma.“
Petr Pazdera Payne je prozaik, esejista a výtvarník, evangelický kazatel, někdejší spoluzakladatel Společnosti za veselejší současnost a signatář Charty 77
