„Stát žádnou škodu nezpůsobil, …škodu hradí ten, který ji způsobil, a říkám, stát to rozhodně není,“ přečetl jsem si na portálu Novinky.cz výroky ministryně spravedlnosti Marie Benešové. Také podle téhož zdroje dodala, že „opatření byla přiléhavá situaci…“ a každý podnikatel podle ní musí být na podobnou situaci připravený a měl by mít „vatu“, aby přežil.
Tento úvodní odstavec má minimálně dvě roviny výkladu. Za prvé skoro filozofické zamyšlení nad tím, co je „stát“. Při jisté míře zjednodušení je stát pro paní ministryni nejspíš jen znak, vlajka, hymna. Moje vidění státu je takové, že ho především tvoří více než deset miliónů lidí. A právo by tu především mělo být o lidech a pro lidi. Oni svou prací a invencí vytvářejí hodnoty umožňující fungování státu a zajišťování jeho potřeb. Stát bez jeho občanů je jen prázdné nic.
Za druhé o „vatě“. Podnikatelé, tak jak se s nimi potkávám a diskutuji s nimi, jsou a priori připraveni na nepředvídatelnosti jejich byznysu i ekonomiky jako takové. Konkurence přijde na trh s novou službou či produktem. Nebo své produkty zlevní. Nebo zkrátí dobu doručení z jednoho dne na pouhých několik hodin… Toto jsou, a hromada dalších, situace, se kterými se podnikatelé vypořádávají dnes a denně. Jestliže paní ministryně tvrdí, že „na podobnou situaci měli být připraveni“, pak musím se vší razancí oponovat, že žádná „podobná situace“ ještě nikdy v novodobé historii nenastala a že na „podobnou situaci“ nebyl připravený ani stát.
Za třetí se také nezapomněla otřít o právníky, advokáty. Nejspíš podle zažité teze, že právníky nemá nikdo rád, a jde tudíž o snadné sousto. (Poznamenám, že právníky nemáme rádi jen do té doby, než je začneme potřebovat.) Na žaloby o náhradu škody se podle ní třesou advokáti, kteří doufají v tučné odměny. Škodu prý není jednoduché prokázat a odškodnění musí být v souladu s dobrými mravy, uvedla.
Jednou z oblastí, v nichž advokáti poskytují své služby, je dnes pochopitelně i problematika náhrady škod, vzniklých krizovými opatřeními. Důvod je jediný: krizový zákon obsahuje § 36, který tento nárok legislativně upravuje, a ti, které vypnutí ekonomiky zasáhlo, se na náhradu škody z pochopitelných důvodů ptají.
Souhlasím s JUDr. Petrem Tomanem, jehož text jsem si přečetl na serveru Advokátní deník, že „nepochybně nejsložitější bude prokázání příčinné souvislosti, tedy toho, že škoda vznikla právě následkem vydání krizových opatření vlády, a ne pandemií jako takovou“.
Souhlasím také v tom, že „vše je otázkou společenské dohody… a že by ke zklidnění atmosféry a obnovení společenského dialogu prospělo, pokud by stát přestal kličkovat a uznal existenci závazku k náhradě škody. Současně by přiznal, že na její náhradu v plné výši nemá, popř. jen za cenu drastického zvýšení daní. A následně by přijal speciální zákon o částečné náhradě škody způsobené pandemií a krizovými opatřeními vlády. V něm by určil jeden státní orgán, kam se mají postižení obracet, delší než dosavadní šestiměsíční lhůtu, do kdy tak musí učinit, a výši, kterou je stát připraven postiženým uhradit. Je pochopitelné, že veškerá již poskytnutá pomoc by se na tuto úhradu započítávala. To by byl krok hodný státníků.“
Jen se obávám, že výskyt státníků v současné vládě České republiky se limitně blíží nule. Také se obávám, že tato koaliční vláda nestátníků se socialisty a podporovaná komunisty s principem sobě vlastním nechce a nemůže předstoupit před podnikatele, před svůj výrobní prostředek, a říci: pojďme se společně domluvit. Vy stát živíte a zlikvidovat vás by bylo neodpovědné a nemravné. Nahradíme vše, co bude jen trochu možné, tak, abychom se z téhle bryndy dostali všichni co nejlépe a co nejrychleji. K tomu ale, bohužel, nejspíš nedojde.
Autor je předseda poslaneckého klubu KDU-ČSL.