Všeobecně se má za to, že národ je politicky organizovaná skupina lidí, kteří hovoří společným jazykem, sdílí společné tradice a vyznávají společné hodnoty. Velký sociologický slovník z roku 1996 uvádí, že na utváření národa jako kulturního a politického společenství mají největší vliv společné dějiny a společně sdílené území. Vedle kulturního a politického hlediska je zde dále zdůrazněno: „Psychologický rozměr národa spočívá v subjektivním vědomí jednotlivců o jejich příslušnosti k danému národu; toto kritérium je rozhodující“…
Na sklonku roku 2015 jsem se v Praze zúčastnil tří pozoruhodných akcí, z nichž každá po svém souvisela s morem 20. století – marx-leninským komunismem. V Knihovně Václava Havla proběhla veřejná beseda bývalých disidentů o nové knize Petra Placáka a vztahu ke komunismu a komunistům v rodině („Petr Placák: Kde se stala chyba?“), Česká křesťanská akademie/pobočka Praha 6 nabídla dokumentární pásmo o aktivním a „posmrtném“ životě kněze a mučedníka Josefa Toufara („Jako bychom dnes zemřít měli“) a Institut Václava Klause se prezentoval propagačním seminářem oslavujícím politické působení a státnickou dráhu Edvarda Beneše („E. Beneš – 80 let od volby prezidentem“). Moje výsostně subjektivní dojmy shrnuji v následujících reportážích.
1. Edvard Beneš – 80 let od volby prezidentem (15. prosince 2015)
Institut Václava Klause prezentující se jako „liberálně-konzervativní think tank“ uspořádal v reprezentativním sálu Autoklubu v Opletalově ulici seminář zaměřený na odkaz druhého československého prezidenta Edvarda Beneše.
Dvouapůlhodinový program pro více než stovku vesměs slavnostně naladěných návštěvníků moderoval bývalý premiér a prezident Václav Klaus. Jako odborníci na soudobé dějiny vystoupili dva nestoři komunistické a současně i personálně kontinuální postkomunistické historiografie – profesor Robert Kvaček a profesor Miroslav Hroch. Dalším přednášejícím byl profesor práva a děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy Jan Kuklík, zastánce politiky Edvarda Beneše a tzv. Národní fronty v právnické i historiografické literatuře, televizních besedách a prezidentské kampani Miloše Zemana. Na vstupy výše představených dále navázali předlistopadový komunista, pozdější kancléř a současný ředitel Institutu Václava Klause, ekonom a arabista Jiří Weigl a historik z Ostravské univerzity Pavel Carbol, který je předsedou Společnosti Edvarda Beneše.
Seminář zahájil Václav Klaus oznámením, že hodinu a půl před jeho začátkem položil společně s prezidentem Milošem Zemanem věnec k hrobu Edvarda Beneše, a prohlášením, že je třeba hájit Benešův odkaz před triviálními interpretacemi současné doby. Neangažovanému pozorovateli se tak od počátku mohlo zdát divné, že nekompromisní liberál z devadesátých let proměněný v ryzího konzervativce třetího tisíciletí chce hájit odkaz nacionalistického socialisty a levicového autoritáře Beneše. Zároveň se ovšem nabízela odpověď, že šídlo konečně vylétlo z pytle ven a „pragmatický“ následovník se konečně plně hlásí ke svému „pragmatickému“ předchůdci.
Robert Kvaček
Historik Robert Kvaček ve své zahajující přednášce deklamoval Benešovy „prvoválečné“ a prvorepublikové zásluhy, ale pominul politické a morální lapsy, jichž bylo v kariéře tohoto státníka nesrovnatelně více než předností. K realistickému představení Benešovy meziválečné zahraniční politiky ani k zhodnocení krize československé ústavnosti v září 1938 nedošlo, přednášející se podrobněji zaměřil na popis prezidentské volby v roce 1935. Uvedl sice některé zajímavosti včetně aktivit Benešova a vatikánského vlivového „double agenta“ Jana Jiřího Rückla, ale nepřiblížil neméně zajímavý popis Benešovy dohody s komunisty.
Co se týče papežského komořího Rückla, ten skutečně zprostředkoval opakované setkání vlivného předáka slovenské lidové strany Antona Hlinky s Benešem, kterého později Hlinka a jeho strana v prezidentské volbě skutečně podpořili, nicméně vše mělo konotace, o nichž se posluchači od Kvačka nedozvěděli. Hlinka byl oddán Bohu, katolické církvi a slovenskému národu a svůj názor na Beneše vyjádřil např. písemně v červnu 1935 budoucímu premiérovi Milanu Hodžovi: „Politika p. Beneše mě naplňuje děsem a hrůzou. Slovenské duši nesmí být ideálem Stalin a Lenin. Tato politika dříve nebo později povede ke katastrofě.“ Vlivem nepříznivých okolností, mezi něž patřily jak Benešovy falešné sliby, tak neprozíravé „probenešovské“ stanovisko Vatikánu a v důsledku i rozhodnutí (tajným hlasováním) poslaneckého klubu slovenské lidové strany o podpoře pro Beneše, Hlinka z citovaného prorockého výroku nevyvodil důsledky při prezidentské volbě.1
Jan Kuklík
Právník a historik Jan Kuklík ve svém příspěvku o Benešově anabázi během druhé světové války sice zmínil, že tzv. kontinuita Benešova prezidentství právně neobstojí, ale tuto – vzhledem k zvolenému tématu a Benešovu podílu na poválečné sovětizaci Československa – stěžejní informaci s úsměvným nadhledem zlehčil výrokem ve smyslu „ale znáte přece právníky“. Na vysvětlenou k tomu dodal, že to (tj. právně nerelevantní, ale politicky prosazená prezidentská kontinuita vyfabulovaná Benešem a jeho právníky) není zas až tak důležité, protože Beneš byl uznán (vedle států protihitlerovské koalice, které ovšem – kromě Sovětského svazu – neuznaly jeho „kontinuitu“) také odbojem a po válce také československým parlamentem tj. Prozatímním i Ústavodárným Národním shromážděním. Benešovo „uznání odbojem“ tj. v tomto případě obtížně specifikovatelnou a nedelegovanou entitou má ovšem velmi pochybnou až nulovou ústavněprávní váhu, pokud se nevezme v potaz pojetí „práva revolučního“ (na jehož základě by ale bylo možné uznat i komunistický převrat a prezidentství Klementa Gottwalda).
Ke Kuklíkově argumentaci je třeba rovněž dodat, že Beneš byl po válce v obnoveném Československu uznán Prozatímním Národním shromážděním, které nevzešlo ze svobodných voleb, ale bylo delegováno koalicí tzv. Národní fronty, která povolila sama sobě vládnout a zakázala existenci opozice, přičemž tato koalice vzešla z (exilovým „kontinuitním“ prezidentem) Benešem jmenované exilové vlády a týmž Benešem podporovaných komunistů2 – což je z hlediska civilizovaného práva i selského rozumu vskutku patafyzické.3
Miroslav Hroch
Historik Miroslav Hroch na začátku svého příspěvku shrnujícího Benešův myšlenkový a politický odkaz prohlásil, že Edvard Beneš byl jedním z největších státníků 20. století. K tomu lze dodat jen tolik, že jde o to „jak pro koho“ – zatímco z hlediska českých dějin byl Beneš zjevně jedním z nejhorších státníků, například z hlediska sovětských komunistů byl jedním z nejužitečnějších zahraničních politiků. Hroch dále zdůraznil, že Beneš byl samostatným myslitelem, stejně jako Tomáš G. Masaryk, nikoliv jen jeho následovníkem a apologetou. S tím lze jistě souhlasit – oba první českoslovenští prezidenti byli sice politicky propojení, ale autonomní levicoví političtí myslitelé, kteří ve svém díle každý po svém smísili politický pragmatismus s teoretickými představami o uspořádání společnosti.
Více než sporná resp. v rozporu se skutečností byla ovšem další Hrochova sdělení – například to, že tvrzení o Benešových výzvách k likvidaci (sudetských) Němců v obnovovaném Československu na konci války jsou lživá. Nebo to, že by Československo v případě neuskutečnění vysídlení sudetoněmeckého etnika, o němž prý bylo rozhodnuto na konferenci v Postupimi, bylo vystaveno mezinárodním sankcím. Skutečností je, že Beneš např. 16. července 1944 vzkazoval z Londýna: „Kdo zaslouží smrt, má býti vylikvidován – ať bouří lidovou, ať mocí vojenskou hned po převratu…“ a k otázce vysídlení uváděl (přibližně rok před Postupimskou konferencí): „Pokud jde o naše Němce, nelze dnes definitivně říci, že by celých více než tři miliony […] mohlo být transferováno na základě nějaké mezinárodní smlouvy, tak se nám podaří zbaviti jen […] maximálně asi dvou milionů […] Jest třeba, abychom si mnoho vyřídili sami ihned v prvních dnech osvobození…“. Na své cestě z Moskvy do Prahy na jaře 1945, např. v Popradu a Bratislavě hovořil Beneš o potřebě očistit stát od Němců a Maďarů, 12. května v Brně prohlásil: „Nyní se dáme hned do práce. A budeme dělat pořádek v městě Brně s Němci a všemi ostatními. Můj program je – já to netajím – že německou otázku musíme v republice vylikvidovat.“ Na to navázal 16. května v Praze s tím, že je třeba „vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v zemích českých a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá v zájmu jednotného státu provést“.4
Co se týče rozhodnutí o vysídlení sudetských Němců, šlo o systematicky prosazovaný plán Beneše a jeho exilové vlády, nikoliv „rozhodnutí Postupimské konference“. Např. v memorandu československé exilové vlády adresovaném spojeneckým vládám z 23. listopadu 1944 stojí, že „německou (a obdobně i maďarskou) otázku v Československé republice může pozitivně vyřešit jen radikální snížení počtu Němců v republice“ a „navrhuje se splnit tyto cíle transferem Němců, přičemž by jich v Československu nemělo zůstat více než 800 000“ (z celkového počtu přibližně 3 milionů). V protokolu z jednání Postupimské konference konané od 17. července do 2. srpna 1945 je o transferu Němců (z Československa, Polska a Maďarska) jen stručná zmínka odkazující na stanovisko spojenců o nezbytnosti spořádanosti a lidskosti transferů a na podmínky vznikající v jejich důsledku na německém území.
S ohledem na okolnosti a důsledky transferů byl čtyři roky po skončení války ve Sněmovně reprezentantů Kongresu Spojených států amerických ustaven tzv. podvýbor, který měl vyšetřit míru odpovědnosti za vysídlení Němců ze střední a východní Evropy. V závěrečné zprávě z 24. března 1950 stojí: „Spojené státy v Postupimi docela určitě nenesly odpovědnost za podněcování nebo autorizaci vyhánění Němců z východní Evropy. Vyhánění začalo již dávno před Postupimí. Pokusili jsme se pouze učinit vše možné, aby tento proces probíhal co nejspořádaněji a nejhumánněji“. Nicméně faktem je také to, že pokud jde o prosazení transferu „plnou podporu poskytoval v tomto směru Sovětský svaz a osobně soudruh Stalin“, jak stojí např. v dopisu ÚV KSČ členské základně z 15. ledna 1946.5
Jiří Weigl
Ředitel (IVK) Jiří Weigl účastníkům semináře sdělil, že pro něho boj o obhajobu a udržení odkazu Edvarda Beneše dnes získává nový význam. Ve svém příspěvku mj. zdůraznil (nebylo zcela zřejmé, zda na Benešovu obhajobu či oslavu), že udržení Československa po druhé světové válce bez spolupráce se Sovětským svazem nebylo možné – s ohledem na nebezpečí z Německa a na sobecké zájmy západních velmocí (prohlédnuté Benešem už v době mnichovské konference).
Ano, sobecké zájmy západních velmocí (provázené jejich některými diletantskými politickými kroky) zde nepochybně byly, nespočívaly ovšem v plánu kolonizovat státy střední Evropy zbavené nacistické nadvlády a zotročit jejich obyvatelstvo včetně Čechů a Slováků, což byl faktický plán Stalinova Sovětského svazu a to před válkou, během války i po ní. Co se týče poválečného Německa, tohoto totálně zpustošeného státu a zdecimovaného národa, jediné nebezpečí, které „od něho“ reálně hrozilo, bylo, že se stane sovětským dominiem tj. předpolím plánované sovětské agrese vůči západní Evropě.
Pavel Carbol
Nečekanou podobu dostalo vystoupení historika Pavla Carbola, který prezentoval příspěvek o tom, jak byl Benešův odkaz přenesen do ciziny a průběžně zhodnocován exilovým Ústavem dr. E. Beneše v Londýně. Carbol uvedl, že Ústav založil poválečný kancléř prezidenta Beneše a krátce i prezidenta Klementa Gottwalda Jaromír Smutný poté, co byl v listopadu 1948 nucen opustit Pražský hrad a odešel do zahraničního exilu.
Když se dostal k pasáži o londýnském umístění Ústavu, vstoupil mu do řeči moderující Klaus s poznámkou: „kde tento Ústav sídlil, to není důležité“ a doporučil mu zaměřit se na podstatnější věci. Obdobného kuriózně-dehonestačního přerušení se Carbol dočkal znovu, když popisoval činnost Ústavu – moderátor tentokrát přednášejícího důrazněji upozornil, že Ústav „nás v podstatě nezajímá“ a vyzval ho, aby dále prezentoval to, co „tam má o Benešovi“. Carbol nakonec svou přednášku ve zkrácené verzi přece jen dokončil. Při volbě „svého“ tématu pravděpodobně netušil, že Klausův poměr k exilu (nevyjímaje patrně ani exil oslavující Beneše) je dnes nejspíše stejně negativní jako v devadesátých letech a nadále souzní s pověstnou demagogickou větou „nikdo přece nemusel odcházet“…
Diskuse
Po skončení přednášek došlo i na několik dotazů z publika. Odpovědi přednášejících na témata „Beneš a atentát na Heydricha“ nebo „Beneš a Čechoslovakismus“ byly méně zajímavé, zatímco vyjádření k dotazům „Beneš a znárodnění“ nebo „Beneš a Rusko“ snad stojí za to uvést do souvislostí.
Co se týče československého znárodnění soukromého majetku provedeného v letech 1945–1948 koalicí tzv. Národní fronty na čele s prezidentem Edvardem Benešem, zazněly od oficiálních řečníků otupující argumenty typu „znárodňovalo se všude v Evropě“ (Hroch) nebo „šlo o rekonstrukci státu“ (Kuklík). V Československu to ovšem nebylo stejné jako „všude“, šlo o takřka nejrozsáhlejší „znárodněný“ objem majetku, rozhodnutí nevzešlo legitimně z vůle občanů, vyvlastnění zpravidla nedostali žádnou náhradu, šlo o dekonstrukci společnosti a (meziválečného) státu atd. Poznámka liberálně-konzervativního ekonoma a politika Klause, že Beneš nebyl iniciátorem znárodnění, ale jednal pouze jako ostatní tehdejší státníci, byla pozoruhodná jednak umírněností jindy tak halasného odpůrce etatismu a jednak neznalostí věci téhož. Beneš byl po celou svou politickou kariéru přesvědčeným socialistou a znárodnění inicioval nejen de jure svými dekrety v roce 1945, ale takéde facto dávno předtím – jednak svým adorováním komunistů během druhé světové války, jednak svými utopickými programovými vizemi formulovanými v knize Demokracie dnes a zítra publikované v roce 1939.
V této „knize pravdy“ např. stojí: „Pro praktickou politiku mi to nevadí přijímati sociální a hospodářská opatření velmi kolektivistická v zájmu blaha a nejvyššího, ve společnosti moderní možného, stupně svobody individua. Demokracie […] jsou na cestě k dalšímu vývoji, který může vésti velmi daleko v budování beztřídní společnosti, kde […] by kapitalistická ,volná hra hospodářských sil‘ ve výrobě i v distribuci statků byla nahrazena vědeckým hospodářským plánováním […] Uzná-li se však jednou zásada, že se neomezené majetnictví výrobních prostředků a získávání soukromého zisku ve výrobě a v distribuci statků zneužívá sociálně v té míře, jak to provádí moderní kapitalism, uzná-li se, že je to nemravné, nesociální a nakonec protistátní a protinárodní, je to pak otázkou volby prostředků, jak získat nápravu. Je to možno provésti […] násilnou revolucí, je však také možno jíti postupně, vývojově, empiricky a vědeckým hospodářským plánováním, bez katastrof a bez násilností, dohodou a spoluprací. Jsem pro tuto druhou cestu […] Jsem pro ni také proto, že jsem demokrat.“ Beneš – „hospodářský demokrat“, hodlal vyvlastnit majetek bohatých nikoliv jako Robin Hood a komunisté, ale za pomoci vědeckého plánování dohodou a spoluprací tj. vydáním zákonů (resp. dekretů) legitimovaných „vývojem“, na jejichž základě bude bohatým lidem jejich majetek „demokraticky“ odebrán. Beneš ovšem v citované knize zároveň konstatoval, zjevně pro případ, že by vyvlastnění nebyli přístupni „dohodě a spolupráci“, že někdy jsou revoluce přece jen nutné…6
Na téma „Beneš a Rusko“ zaznělo několik pozoruhodných vyjádření – mj., že když Poláci byli přepadeni, tak si museli hledat cestu k Rusku, bez něhož by se vítězství nedosáhlo (Carbol); že Beneše v roce 1943 ke smlouvě se Sovětským svazem vlastně dotlačili Britové (Weigl); že „by měl být rozbit sen o tom, že kdyby Beneš nejel do Moskvy, byl by osud naší země jiný – to je dětinské (Klaus); že podle poznatků sovětských zpravodajců byli Beneš s Gottwaldem cosi jako národně orientovaní spiklenci proti Stalinovi (Hroch). Skutečnosti jsou následující: Poláci byli v září 1939 přepadeni Německou říší a Sovětským svazem a po skončení války se Polsko stalo de facto sovětským protektorátem; československo-sovětská smlouva byla v prosinci 1943 uzavřena proti vůli Velké Británie, přičemž britští politikové Beneše od uzavření této smlouvy odrazovali; jak by se věci vyvíjely, kdyby Beneš nejel v letech 1943 a 1945 do Moskvy, a neuzavřel tam dalekosáhlé dohody s komunisty, nevíme; Beneš a Gottwald byli dvěma nejdůležitějšími Stalinovými pomocníky při sovětizaci Československa.
Od roku 1940 byl Beneš všestranně podporován Brity, kteří mu ale nepřiznali vyfabulovanou „prezidentskou kontinuitu“ a zdráhali se uznat kontinuitu „předmnichovského československého státu“. Takováto uznání ovšem nebyla problémem pro Stalina, který dal Benešovi, co žádal – směnkou mu byla smlouva s platností na dvacet let zaručující připoutání Čechů a Slováků k sovětské politice a sovětské „zájmové sfěře“. Po uzavření této smlouvy sdělil Beneš svému blízkému spolupracovníku J. Smutnému: „Moc jsem o tom přemýšlel, šlo i o to, abych se dozvěděl, jaké jsou skutečné pohnutky Rusů. Oni mají svou přesnou politiku a tu jsem si musel zcela bezpečně zjistit. Dnes vím, že jim šlo o to, aby mě dostali, a to je celá ta hanebnost. Za každou cenu mě chtěli přimět, abych smlouvu podepsal; počítali, že když to udělám, budu hotov u Angličanů a Američanů, budu muset dělat pak politiku jenom s nimi, budu odkázán jenom na ně, budou mě mít v ruce a dělat se mnou, co oni budou chtít. Prostě zeslabit mou pozici a dostat mě úplně jako svůj nástroj. To je mizerné, takhle se mnou chtít hrát. Proto mě tlačili ke zdi, podepsat anebo do Moskvy nejezdit…“
Toto poznání ovšem Benešovi nebránilo v tom, aby 21. prosince 1943 z moskevského rozhlasu sdělil domů: „Byl jsem zde přijat tak přátelsky, tak vřele a skutečně tak bratrsky, nejen od kruhů vedoucích […] že to může býti pro vás všechny tím největším zajištěním, radostí a uspokojením. Je to opravdu přijetí symbolické: bratrské přijetí všeho lidu československého vším lidem Sovětského svazu.“ V témž rozhlasovém projevu prohlásil: „Moje dnešní cesta do Moskvy […] není tudíž pro mne nějaké okamžité a příležitostné oportunní gesto válečné politiky, které se dalšími událostmi změní; tato cesta je mi samozřejmým důsledkem, logickým závěrem a vývojovým dokončením naší politiky celého století, umožněným právě jen ruskou revolucí z poslední války, skvělým upevněním Sovětského státu a dnešními jeho velikými úspěchy válečnými.“ Projev uzavřel ujištěním, že „Sovětský svaz si přeje silného Československa“ a výzvou, aby lidé doma nevěřili tomu, „že Sovětský svaz nás chce pohltit“…8
Politický odkaz Edvarda Beneše
Seminář uzavřel Václav Klaus uznalou citací z přednášky Miroslava Hrocha – „základním cílem Edvarda Beneše byla práce pro důstojnou národní existenci“ – a poukazem na to, že Benešův odkaz souzní s odporem proti současnému multikulturalismu… Snad platí obojí, ovšem především z pozic nacionalistického případně internacionalistického revolučního socialismu. Nejsem příznivcem Edvarda Beneše ani velebení jeho odkazu, a stejně tak nejsem příznivcem současného neomarxistického multikulturalismu – cílem mojí návštěvy výše představeného semináře bylo zjistit, jak Institut Václava Klause nahlíží jednu z ústředních postav moderních českých dějin. Můj výsledný dojem je takový, že pojetí, které bylo na semináři představeno, nemá s liberálně-konzervativním politickým či historickým paradigmatem nic společného, ale je naopak kompatibilní s paradigmatem sociálně-revolučním.
Politický odkaz Edvarda Beneše (jak ho za uplynulé čtvrtstoletí vykreslila česká postkomunistická historiografie a jak ho posvětila česká politická scéna napříč politickými stranami) předkládaný jako tmelící prvek tzv. moderní české státnosti je zavádějící manipulací a zároveň tragickou iluzí. Závěrem těchto úvah připomínám slova českého velkopodnikatele, filantropa a sociálního vizionáře Jana Antonína Bati nespravedlivě odsouzeného a okradeného vládou Národní fronty vytvořenou na sklonku druhé světové války moskevskými komunisty a londýnskými „benešisty“: „Pravda vyjde na povrch, jako olej na vodu“.
Jan Cholínský
Autor je historik, specializující se na období komunistické totality.
Mezititulky redakční.
1 Viz např. LETZ, Róbert – MULÍK, Peter – BARTLOVÁ, Alena: Slovenská ľudová strana v dějinách 1905–1945. Matica slovenská, Martin 2006.
2 … a z Prozatímního Národního shromáždění vzešlo v roce 1946 Ústavodárné Národní shromáždění – opět v rámci vládní koalice tzv. Národní fronty, která „sama sebe povolila a ostatní zakázala“.
3 Podle hesla ve wikipedii se pod pojmem patafyzika rozumí absurdistická, pseudovědecká a literární koncepce, jejíž podstata se vzpírá přímočaré definici. Jedním z možných pokusů o přiblížení jejího významu je vyjádření, že ,patafyzika je odvětví filosofie a/nebo vědy, které se věnuje analýze imaginárních jevů vymykajících se fyzice i metafyzice’.
4 Viz např. KLIMEK, Antonín: Plány Edvarda Beneše na poválečný vývoj Československa. Střední Evropa, 1993, č. 30; Von ARBURG, Adrian – STANĚK, Tomáš (eds.): Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951: dokumenty českých archivů Díl II., svazek 1, Duben-srpen/září 1945: „Divoký odsun“ a počátky osidlování. Zdeněk Susa, Středokluky 2011.
5 Viz CHURAŇ, Milan: Postupim a Československo. Mýtus a skutečnost. Nakladatelství Libri, Praha 2001.
6 Citováno podle BENEŠ, Edvard: Demokracie dnes a zítra. Praha 1946.
7 K Benešově zahraniční politice během druhé světové války a jejím vlivu na sovětizaci Československa viz KALVODA, Josef: Role Československa v sovětské strategii. Nakladatelství Dílo, Kladno 1999; CHOLÍNSKÝ, Jan: Protest proti československo-sovětské smlouvě. Otevřený dopis České národní jednoty v Londýně Anthony Edenovi z 20. ledna 1944. Securitas Imperii, 2013, č. 22 (online na www.ustrcr.cz); CHOLÍNSKÝ, Jan: Klíč k sovětizaci Československa. Politika Edvarda Beneše v době 2. světové války a výklad Huberta Ripky o mírumilovném sovětském spojenci a přínosu bolševické revoluce všemu lidstvu Paměť a dějiny, 2013, č. 2 (online na www.ustrcr.cz).
8 Viz RIPKA, Hubert: S Východem a Západem. Nákladem „Čechoslováka“, Londýn 1944 (anglicky East and West. Lincoln-Prager, London 1944).
Vyšlo v Konzervativních listech
