Poslanec, starosta Prahy 7 a v neposlední řadě předseda klubu zastupitelů hlavního města za uskupení Praha sobě Jan Čižinský minulý týden popsal, co podle něj lidi štve na české politice. Vymezuje se vůči vládní koalici i vůči opozičním politikům a z gruntu kritizuje politiku v České republice. Jeho vyjádření je významné mimo jiné v tom, že má zjevnou ambici politiku měnit a pohybuje se kolem nových politických projektů s nemalými cíli. Proto je dobré se zamyslet nad tím, zda sám nedělá to, co se mu nelíbí u jiných.

Jan Čižinský na svém facebookovém profilu napsal: „V zemích především na sever či na západ od nás se politici dokázali shodnout, že koronavirus ohrožuje životy těch, kdo je volili. Proto z problému přestali těžit politické body a nechali řešení hlavně na odbornících. Na odbornících, kteří mají dlouhodobou autoritu. U nás to ale tak není. Na jedné straně je tu vládní koalice, která nedbá na rady odborníků. Premiér, který ve chvíli, kdy odborníci doporučili roušky, jejich návrh ignoroval. Asi se obával negativní nálady lidí.“

Dále čtěte

Deník FORUM 24 prosí o vaši pomoc při obraně liberální demokracie

Česká republika je v moci nedemokratických a autoritářských sil, které pohrdají právním řádem i ústavou. Prezident Miloš Zeman nerespektuje principy…

Poslanec, který byl jako člen KDU-ČSL zvolený na její kandidátce, dále pokračuje: „A mnohdy tomu neodolali ani někteří opoziční politici, kteří před létem volali, že se už ty roušky musí odložit, protože jde o náhubek a symbol totality. Zkrátka a dobře, ani řada opozičních politiků bohužel nedokázala odolat lákadlu laciné mediální pozornosti a snažila se z krize vytěžit maximum za každou cenu. Tito lidé, kteří před létem chtěli odložení roušek, dnes vládu kritizují, že to udělala.“

Starosta Prahy 7 samozřejmě přehání a celou záležitost vyhrocuje, především co se týče opozičních politiků. Zároveň je pochopitelné, že po jarních opatřeních, která byla v mnohém přestřelená a dohnaná do extrému, kdy roušky byly povinné i na samotě u lesa a celkově kolem nich panovala až bezmála dryáčnická atmosféra, se u veřejnosti projevila touha roušky odložit úplně a už se k nim nevrátit. Hlavní chyba však nastala na straně vlády a ještě spíš samotného premiéra Andreje Babiše.

Potíž byla v tom, jak přísně byla nastavena původní březnová opatření a že předseda vlády do věci zasáhl v srpnu, kdy jeho tehdejší ministr zdravotnictví Adam Vojtěch chtěl na návrh epidemiologů vrátit roušky do vnitřních prostor. Role opozičních politiků v tom vlastně není moc podstatná a nedá se říci, že by to byli oni, kdo napáchal významnější škody.

Čižinského nesmiřitelnost

Jan Čižinský ovšem tvrdí něco jiného a vyvozuje z toho mnohé: „Zkrátka a dobře, tohle je česká politika, která se v posledních letech naučila ždímat maximum úplně ze všeho. Politika, která má namísto zájmu lidí na prvním místě zájem mnohých politických stran a jejich preferencí. Český politik zhusta není schopen druhé straně přiznat to dobré, co udělala. I když vám v kuloárech poklepává po rameni a říká ‚to jste fakt pašáci, tohle se mělo udělat dávno a vy na to máte odvahu‘, do médií potom křičí a ječí, jak jste si něco takového mohli dovolit,“ zdůrazňuje Čižinský.

A dodává: „Důsledkem toho jsou v koronavirové krizi desítky životů, které zkrátili politici, neschopní se v krizi dohodnout, neschopní v okamžiku ohrožení pracovat jen pro tuhle zemi a pro lidi. Bez schopnosti tohle změnit nedokážeme nikdy vyřešit klíčové problémy, které jsou před námi, ať už je to chudoba, exekuce, chybějící voda v naší krajině, špatné školství nebo důstojné stáří. Tuhle nesmiřitelnost bych chtěl z politiky odstranit. Změnit atmosféru i v naší zemi tak, abychom zase dokázali hlavně v důležitých věcech táhnout za jeden provaz. A abychom byli navzájem ohleduplní a ohleduplnost nevydávali za nesvobodu.“

Poslanec, který před časem přišel s projektem 3000 statečných a aktuálně se hovoří o tom, že se přidá k hnutí, které pravděpodobně založí bývalý předseda spolku Milion chvilek Mikuláš Minář, si tak dění kolem koronavirové epidemie bere jako záminku k útoku na českou politiku jako takovou. Vymezuje se vůči vládním i opozičním stranám a vyčítá jim neschopnost se v krizi dohodnout a táhnout za jeden provaz.

Co však dělá on sám? Místo aby se s ostatními domluvil, nejprve žongluje s tím, že založí novou „politickou sílu“, jak je na webových stránkách jeho 3000 statečných tento projekt popisován. (Alibisticky se tam uvádí: „Vytvoříme politickou sílu a chceme oslovit ty, které tradiční politické strany oslovit neumí. Tu nabídneme demokratickému táboru. Netříštíme, spojujeme.)

A nyní pro změnu jedná s Mikulášem Minářem o založení nového hnutí. Není v tom obsažena právě ona nesmiřitelnost, kterou kritizuje? Není on Jan Čižinský nakonec nesmiřitelný vůči existujícím opozičním stranám? Nebylo by lepší se s nimi dohodnout a táhnout za jeden provaz, než zase vytvářet něco nového?

Šéf Prahy sobě opozičním politikům předhazuje, že nedokázali odolat lákadlu laciné mediální pozornosti a snažili se z krize vytěžit maximum. Představitele vlády i opozice pranýřuje za to, že se naučili ždímat maximum úplně ze všeho. Nepředvádí teď ale Jan Čižinský to samé? Neždímá maximum z toho, co kritizuje? Vždyť co jiného jsou jeho vyjádření než snaha těžit politické body?