ROZHOVOR/ Před Pelíšky jsme měli s Jiřím Kodetem rozpory, nakonec jsem však usoudil, že je mimořádně charismatický a přesvědčivý herec, vzpomíná známý český režisér Jan Hřebejk. V rozhovoru pro deník FORUM 24 mimo jiné prozradil, jaké natáčení pro něj bylo nejtěžší a ve kterém projektu použil umělou inteligenci. Řekl také, co očekává od podzimních voleb do poslanecké sněmovny.

Ve vašem posledním filmu Výjimečný stav hlavní postava, ztvárněná Ondřejem Vetchým, popisuje posluchačům rádia revoluci na Blízkém východě a předstírá, že je přímo na místě. Máte pocit, že je obecně téma nedůvěry ve společnosti velkým problémem?

Problém je, že se objevuje spousta mystifikací a dezinformací, a to v souvislosti s nástupem různých trollích farem, umělé inteligence a řetězových e-mailů. Lidi byli rok doma a ti, kteří dříve nečetli noviny, si najednou založili účty na internetu. Začali se posílat různé věci atd.

Scénář toho filmu vychází z divadelní hry, kterou napsal někdy před deseti lety Milan Tesař. Tématem však není to, že hlavní postava dezinformace vytváří, víceméně se snaží tu situaci poctivě popsat. Mnohdy je však nemožné pravdu rozpoznat. Nemá to ale být politický film. S Milanem Tesařem jsme vysílali Českou sodu a mně se na tom líbily ty role a uměl jsem si představit, jak to jednoduše natočit.

Pro mě je velkou hodnotou toho filmu zvuková koncepce, na které dělal Dušan Neuwerth. Nebral jsem to tedy jako nějaký politický manifest, ale tak, že na aktuální téma jde udělat čistou komedii.

Natočil jste mnoho filmů. Ke kterému z nich máte nejbližší vztah a říkáte si: „To se mi fakt povedlo?“

S odstupem to vnímáte víc objektivně. Já mám takovou formulaci, že nejméně chyb jsme udělali v Pelíšcích. Proto se k nim diváci rádi vrací. Tam se sešlo mnoho věcí, jako téma, oblíbenost herců, ta doba se nějak potkala. Samozřejmě výborný scénář od Petra Jarchovského podle Petra Šabacha. Zároveň se tam projevuje určitá nostalgie po písničkách, módě a běžných věcech z té doby. Nostalgie se tam nedostavuje po politice. Nikomu se nestýská po komunismu. Alespoň nám se tedy rozhodně nestýská.

Ta nostalgie, o které jsem mluvil, ještě fungovala u Pupenda, ale v době, kdy jsme natočili U mě dobrý, ten odstup od devadesátých let ještě nebyl takový. Já mám mimořádně rád film Musíme si pomáhat, který měl nejlepší scénář a oscarovou nominaci. Pak mám rád filmy, kde jsme měnili výrazové prostředky, což byla třeba Kawasakiho růže.

Ještě bych se v souvislosti s Pelíšky zeptal, jestli jste měl od začátku jasno o obsazení hlavních postav?

Jedna z těch klíčových rolí byla role, kterou hrál pan Kodet. Já jsem věděl, že bude skvělý, ale měli jsme určité rozpory u předchozího projektu. Nakonec jsem ale usoudil, že je mimořádně charismatický a přesvědčivý herec, který se na tu roli dobře hodil, a přestože v některých ohledech s ním nebylo jednoduché pracovat, tak téhle roli doslova vdechl život. Myslím, že ze všech rolí Jiřího Kodeta patří tato k těm nejzásadnějším.

Roli jeho manželky nám odřekla Iva Janžurová. Týkalo se to toho, že ta postava ve filmu zemře, a ona z nějaké pověrčivosti nechtěla zemřít. Mně to následně přineslo jedno z největších pracovních i lidských přátelství s Emílií Vášáryovou, která nakonec tu roli hrála.

Když vaše filmy běží v televizi, díváte se někdy?

Ne, ale není to z nějaké zásady. My bydlíme na hausbótu a nemáme tam televizi. Když jsme byli dříve doma a děti byly malé, tak se třeba dívaly na Pelíšky. Já k tomu nemám žádný odpor, ale už jsem to viděl. Spíš se někdy se zájmem podívám na Medvídka, kde nám něco selhalo, a přemýšlím o tom, proč k tomu došlo.

Lákalo by vás udělat žánrový skok a natočit žánr, který jste dosud nedělal?

V některém ohledu je to osvěžující. Pokud to tak můžu říct, tak jedna z těch mých nejvydařenějších uměleckých věcí byla série Rédl, kterou jsem dělal pro Českou televizi. Petr Jarchovský mi tehdy přinesl a prosadil v televizi práci svého žáka Mira Šifry a to byla velmi temná reflexe první půlky devadesátých let, napsaná o generaci mladším scenáristou. To mě bavilo nesmírně.

Pak jsou ale třeba věci, ke kterým jako tvůrce žánrově netíhnu. To jsou třeba případy, které jsou závislé na nějaké postprodukční práci. Vyžaduje to jiný typ pečlivosti, který já nemám. Měl ho třeba Honza Svěrák nebo Viktor Tauš. K tomu musíte směřovat i jako divák.

K některým žánrům je v Česku těžké něco přidat. To je třeba pohádka, jejíž první podobu natočil Bořivoj Zeman (Pyšná princezna), a tenhle model se víceméně stále opakuje. Zpívá se tam a je to jakýsi zmatečný středověk. Na základě kostýmů nevíte, o jaké období se jedná. Kdybych něco takového dělal, tak by to musela být primárně spíše komedie. Já jsem na to myslel, ale myslím, že veřejnost čeká spíše nějakou variaci té zemanovské či troškovské pohádky. Nebo třeba něco úplně moderního. V kinech je však konkurence filmů Pixaru, a ne štědrovečerní pohádky za 20 milionů.

Žánrově mě třeba moc bavil film Chlast. Nemyslím kvůli tématu alkoholismu, ale po všech stránkách. Je to smutné, komické, temperamentní. Je to film o opravdových lidech. Byl bych rád, kdyby k nám s Petrem Jarchovským ještě dorazil podobný scénář jako Musíme si pomáhat nebo Učitelka. Ne kvůli té době, ale kvůli příběhu.

Když vybíráte herce, máte od začátku představu, kdo by to měl být, nebo děláte i castingy?

Film Výjimečný stav jsme obsadili od stolu, protože roli Karla psal Milan Tesař přímo pro Ondřeje Vetchého. Tam jsme se rychle shodli na obsazení. Teď ale chystáme takový projekt, kde pořád nevíme. Máme tam děti, ty musíte vždycky najít znovu.

Je to vždy nějaká kombinace. Když je to téma něčím výjimečné, tak se snažím film obsadit někým známým. Je ale ideální to nakombinovat, že je tam třeba někdo známý v nezvyklé roli, jako například Ondra Sokol v Rédlovi. Potom někdo, kdo je objevem pro publikum, a pak herci, kteří nejsou okoukaní. Ti se lépe dostanou do uvěřitelnosti toho příběhu. Nebo si pohrajete s tak perfektními herci, jako jsou Martin Hofmann a David Novotný, pohrajete si s tou sadistickou polohou, kterou v Rédlovi hrají.

Já se tedy snažím postupovat takhle – nakombinovat to, aby to fungovalo dohromady a aby tam byl i nějaký přínos pro mě, protože se v oboru pohybuji třicet let a už vím, že u některých herců, se kterými jsme dělali a mělo to úspěch, nic jiného nevymyslíme.

Jaké zahraniční režiséry máte rád?

Takové, kteří na mě měli velký vliv. To neznamená, že bych se jim jakkoliv rovnal. Já jsem miloval tvůrce klasického poválečného evropského filmu, jako byl třeba François Truffaut nebo Federico Fellini. Potom mám rád klasické hollywoodské režiséry – Williama Wylera, Billyho Wildera. No a potom ten nový Hollywood. To je fenomén sám o sobě. V jistém smyslu tam patří i Miloš Forman. To jsou režiséři, kteří nastoupili koncem šedesátých let – Robert Altman, Martin Scorsese, William Friedkin. Kdybych měl vybrat jednoho, který mě nejvíce ovlivnil, tak by to ale byl Woody Allen.

Který z vašich filmů vám dal nejvíce práce?

Obrovskou výzvu představovala Šakalí léta, protože to byl muzikál. Byl to náš debut. Byl to dobový film. Ještě jsme neměli magnetický záznam, takže jsme čekali, až se to vyvolá, abychom věděli, jak to vypadá. Stříhali jsme to klasicky nůžkami na střihacím stole, což je těžkopádnější. Ale měl jsem zdatné spolupracovníky.

Velkou výzvou bylo taky natočit tři filmy zároveň, což byla trilogie Zahradnictví. Nechci, aby to znělo jako fráze, ale každý film představuje jiný typ výzvy. Někde jsou velmi skromné prostředky, někde jsme prostředky měli, ale zase to bylo velké sousto.

Je v dnešní době těžší shánět peníze na film, než tomu bylo dříve?

My jsme měli v devadesátých letech extrémní štěstí, protože ve většině institucí, jako Česká televize a Barrandov Studio, byli lidé, kteří byli jen o málo starší než my a chtěli pracovat se svými souputníky. Dneska máte určité postavení, něco jste udělal, ale zároveň už od vás nikdo nečeká nějaké zázraky. Ten film je ale trochu loterie. Čeká se od vás nějaký výsledek, kterého třeba nejste schopen.

Na jednu stranu si nechci stěžovat, to by ode mě bylo úplně směšné. Na druhou stranu mě ale mrzí, že přestali točit lidi jako třeba Vladimír Michálek. To byl nesporně jeden z nejlepších režisérů naší generace. Vždycky je komplikované shánět peníze, protože nejde jenom o to to vyrobit, ale také se to musí prodat. Na začátku naší kariéry se rozpadl systém distribuce. Zanikla Ústřední půjčovna filmů, skončil monopol a začali noví distributoři. Nejdřív se objevil český distributor Space Films. Dnes jsou to velcí zahraniční distributoři a ten systém se mění. Otázka zní, jak film dostat do kin a jak ho prodat do zahraničí, což je zase jiná kapitola.

Do jaké míry do vaší práce zasahuje umělá inteligence?

Umělá inteligence do natáčení zatím ještě nezasahuje. Dělali jsme ale seriál na Slovensku, jehož součástí jsou módní přehlídky, a tam jsme používali legendární světové hity, které nejdou koupit. Dříve se to platilo paušálně. Dneska je všechno na streamovacích službách, tak se to musí standardně vyjednat, což v podstatě u lidí, jako jsou třeba The Rolling Stones, není možné, protože je to pro nás nedostupné.

Zároveň je těžké udělat to tak, aby to znělo jako hit. Zde ale ten skladatel přinesl perfektní věci. Byly to takové nápodoby a říkal, že to zadal umělé inteligenci. Velmi brzo to zasáhne do autorských věcí. To byl pravý důvod stávky v Hollywoodu. Tam nešlo o peníze za natáčecí den, ale o to, co se stane, až umělá inteligence vstoupí do této role. Fenomén umělé inteligence ale bude zasahovat do mnoha jiných oblastí.

Jste příznivcem streamovacích platforem? Neubírají diváky kinům?

Nesporně ubírají. Zase se u některých filmů v kinech uvádí jejich exkluzivita. Jako konzument jsem příznivcem. Já jsem na streamovací služby nastoupil v době covidu, když jsem byl doma, a viděl jsem tam celou řadu skvělých věcí.

Na podzim u nás proběhnou sněmovní volby. Co od nich očekáváte?

Stejně jako ve světové politice jsem abnormálně skeptický. Vidím věci, kterých se obávám, ale zároveň si přeji, abych se mýlil. Vidím, jak si v průzkumech stojí strany, kterými opovrhuji, ať už kvůli jejich autoritářství, nebo diletanství. Zároveň ale vidím, že ta demokratická koalice je slabá, nabíhá si na vidle, tak nevím, kam to povede.