Občas se na internetu – asi tak jako hlavu vystrkuje lochnesska z jezera – objeví zpráva o tom, jak říšský protektor Reinhard Heydrich choval na kolenou malého Václava Havla. Někdy je to v článcích, jindy a častěji s debatách, kde tuto informaci od sebe všichni roky navzájem opisují. Je zajímavé pokusit se dohledat, kde tahle fáma, kterou lidé posedlí nenávistí k Havlovi rádi opakují, začala.
Zatím se mi nepovedlo dostat se nikdy dál než ke dvěma jménům. Paul Polansky a Tereza Spencerová.
Paul Polansky je americký autor. Jak píše wikipedie: „V roce 1992 objevil v českých archivech přibližně 40 000 dokumentů týkajících se cikánského tábora Lety. Ten byl za 2. světové války provozován Čechy. Na základě tohoto objevu se přestěhoval do Prahy, aby pokračoval ve zkoumání tohoto tématu. Zviditelnění historie tábora v Letech vyvolalo bouřlivou diskusi, která v roce 1995 vyústila v odhalení památníku v Letech. Na většině území bývalého tábora však dodnes stojí vepřín.“
Tereza Spencerová, osoba, která se v médiích pohybuje už dlouho, je některými lidmi označována za nejlepší českou žurnalistku, která se otevřeně nebojí psát pravdu. Názory paní Spencerové by celkem nestály za pozornost, kdyby jim lidé nevěřili jako novému zjevení, kterému se zaprodanci a presstituti kapitalistického tisku nevěnují. Rozebírat všechny ideologické mlhy této autorky by zabralo dost místa, ale snad mohu aspoň metodou „část za celek“ ukázat, jak se obraz objektivní a odvážné autorky tvoří. Tou částí je třeba její opakování fámy o malém Vašíkovi Havlovi sedícím na kolenou Reinharda Heydricha v den svých osmých narozenin. (Přejděme drobnost, které si autorka nevšimla, že když bylo Havlovi osm, byl Heydrich dva roky po smrti, tak se nejspíš muselo jednat o ducha. Ale na duchovi se zase nedá moc sedět. Problém.)
Jeden pán povídal
Bylo to tak, že Spencerová napsala 1. 4. 2003 (ale nebylo to asi myšleno jako apríl) do Mladého světa článek Případ nepovšimnuté knihy, kde široce cituje z knihy amerického autora Paula Polanského Bouře. Výsledkem je historická lež o malém Havlovi chovaném protektorem na kolenou, což měla dokumentovat údajná fotografie. O tom více viz níže.
Polansky je u nás znám především připomenutím koncentračního tábora v Letech u Písku, kam byli za protektorátu umísťováni čeští Romové a řada z nich tam kvůli děsivým životním podmínkám zemřela. Další byli odvezeni do Osvětimi a tam zavražděni. Pokud jde o samotný koncentrák, je historickou skutečností a přít se o to, jak ho nazývat, je zbytečné. Do polemiky vstoupil i Václav Klaus a přispěl tak do zlatého fondu svých výroků, když se do tématu pustil z hlediska jazykového rozboru: „Ukazuje se, že to s tím táborem je složitější. Že to byl původně pracovní tábor pro ty, kteří odmítali pracovat. Zdaleka ne jen romský. Není to opravdu koncentrační tábor v tom slova smyslu, jak každý z nás podvědomě rozumí slovu koncentrační tábor a vidí Osvětim, Buchenwald a tyto věci.“ (Lidové noviny 14. 5. 2005)
Jisté je, že čeští Romové byli předmětem pronásledování českých protektorátních úřadů a mnoho z nich to stálo život. Je to dost málo známá kapitola našich dějin a k zásluhám Polanského a každého, kdo o tom mluví, patří, že se na věc nezapomíná. Jenže zároveň se celá věc i zamlžuje. Problémem jsou historické nepřesnosti, kterými nakonec Polansky svou knihu kompromituje.
Kniha o Letech Bouře, která vyšla česky v roce 1999, není historie, je to jakýsi román. Havlovi tu vystupují jako Šavlovi. Je zřejmé, že na historickou přesnost se tu moc nehraje. Volit formu románu a pozměnit některá jména může být normální literární prostředek, také to ale může být alibismus, který naznačuje, že autor přece nic, autor jen beletrista. Když se mohou psát romány o tom, jak Hitler prchl z Berlína a válku přežil, tak na nějakém tom detailu už nezáleží.
Jenomže někdy záleží.
Všechny postavy jsou smyšlené…
Na začátku knihy je citát polské básnířky Wislawy Szymborské: „Přestože většina zde vylíčených incidentů a událostí se stala, všechny postavy jsou smyšlené. Mohlo se to stát. Muselo se to stát. Stalo se to dříve. Později. Stalo se to, ale ne vám.“
Už to by nás celkem mělo varovat.
V Bouři je pak na stranách 75–76 tato pasáž:
„Poté, co zastupujícímu říšskému protektorovi Heydrichovi Václav Šavel osobně přinesl několik dalších sklenic šampaňského, požádal ho o malou laskavost. Šavlův syn měl narozeniny. Bylo mu dnes osm. Nemohl by se Herr Protektor nechat vyfotografovat se Šavlovým jmenovcem? Heydrich byl příliš vysoký, než aby mohl stát vedle blonďatého chlapce. Přinesli židli. Heydrich si sedl a bez sebemenší námahy si chlapce posadil na koleno. I když se Heydrich do fotoaparátu usmíval, nečinilo mu žádné potěšení chovat takového skrčka na koleně. České děti nemají budoucnost. Jsou na svůj věk příliš malé.“
Spencerová to pak podává v onom článku Případ nepovšimnuté knihy: „Sám Miloš Havel, jehož bratranec byl údajně jedním z dozorců v letském táboře, kde patřil k nejbrutálnějším, udal gestapu šest svých židovských podílníků na Barrandově, za což ho říšský protektor Reinhardt Heydrich odměnil tím, že mu připsal jejich podíly. Heydrich měl ostatně rodinu Havlových v oblibě; chodíval na šampaňské do Lucerny, odkud do Let putovalo několik číšníků – stačilo, když z nepozornosti vylili skleničku. V Lucerně se ostatně Heydrich nechal vyfotografovat s malým Václavem Havlem, naším budoucím prezidentem. V den jeho narozenin si ho v paláci Lucerna pěkně posadil na koleno a při pohledu do objektivu se zeširoka usmál.“
Další život legendy
Tento odstavec pak začal žít svým vlastním životem. Tereza Spencerová s textem knihy Bouře naložila po svém. Že jí na věci záleží, je patrné z toho, že článek v průběhu let publikovala hned několikrát.
V Mladém světě 21. 10. 2003 píše společně s Ondřejem Férem článek Případ parcely číslo 704, kde se přiznává, že na otce Václav Havla se jim žádný důkazný materiál o kolaboraci s nacisty získat nepodařilo: „Podle našich zdrojů totiž majitel ideální poloviny pražského paláce Lucerna za války údajně spolupracoval s gestapem, zřídil v Lucerně úřadovny Sicherheitsdienstu (SD) a konspirativní byty, v nichž byli občané získáváni nacisty ke spolupráci. Píšeme ‚údajně‘, protože se nám tyto informace nepodařilo ověřit, stejně jako se nám nepodařilo získat fotografie Václava Havla na klíně šéfa nacistického úřadu vnitřní bezpečnosti a zastupujícího protektora Reinharda Heydricha či snímek malého Vašíka v uniformě hitlerjugend, která měla být pořízena na statku Havlových ve Žďárci u Tišnova. Mnozí o těchto fotografiích hovoří, někteří tvrdí, že je viděli na vlastní oči, ale získat je, to je zřejmě stejně složité jako přivézt z Himálaje snímek yettiho. Oslovili jsme desítku historiků, ale jakmile jsme vyslovili ‚Havel, Lucerna, kolaborace‘, buď hned zavěsili, nebo se vymluvili, že se obdobím protektorátu nezabývají. Podobně tomu bylo i při jednáních polistopadového parlamentu. Zde o kontroverzní minulosti rodiny Havlových hovořili jen komunisté a republikáni. Poslanci ostatních stran věc smetávali ze stolu, snad proto, že se obávali otřesu, který by následoval po útoku na idealizovanou hlavu státu. O některých věcech prostě bylo lépe nemluvit.“
Jako yetti
Takže věc se má tak, že o kompromitujících fotografiích Vašíka v uniformičce nebo s Heydrichem nikdo nic neví, jen Polansky, který to píše v polorománu. Ano, je to jako s fotkami yettiho, jenže tady je to navíc pomluva, kterou Spencerová šíří jako fakta a naivkové jí to věří, když je ta nejlepší česká novinářka. O všem mluvili jen republikáni a komunisté. Jistě, je jedno, kdo mluví, jde o to, zda říká pravdu. Některá ústa jsou ovšem předem poněkud podezřelá. I to bychom zkousli, ať si mluví, jde jen o to, zda říkají něco, co si můžeme ověřit. A hle, nikde nic.
Podruhé pak píše k tématu Tereza Spencerová na Parlamentních listech, kde 30. 1. 2011 jako historickou pravdu opakuje již citovaný text o Heydrichovi a chování Vašíka na kolenou.
Podrobný rozbor knihy Bouře s výhradami k historické věrnosti napsal Ondřej Slačálek v Novém prostoru č. 451. Zdá se, že Polansky si hodně vymýšlí a přehání. Mluví třeba o takovém počtu obětí v Letech, který je vyšší než počet vězňů, kteří táborem prošli.
Historka o Vašíkovi ale žije dalším životem. Dál ji šíří Jan Rychetský na Parlamentních listech 7. 4. 2012, Spencerová ještě na euportal.cz 18. 1. 2013 a dalších internetových klonech. Pak následuje záplava citací v internetových debatách. Jeden opisuje od druhého a nikdo se nenamáhá trochu přemýšlet o kritice zdrojů. Dozvíme se tam, že tu fotku s Vašíkem kdosi kdysi na vlastní oči viděl, ale pak ji někdo z internetu stáhnul.
Mimořádnou prostomyslnost, pokud to není něco jiného, prokazuje známý bojovník proti všem Ross Hedvicek, který na svém blogu zveřejňuje fotku Heydricha s jeho dětmi a tvrdí, že je to malý Havel.
Celkem by všechny ty nesmysly nestály za řeč, kdyby jim tolik lidí nevěřilo. Tereza Spencerová, jak je snadno doložitelné, příliš nemiluje Havla, Schwarzenbergy, USA, Izrael a kde koho. Milovat někoho je dobrovolné. Šířit věci, které nejsou pravda, je už něco jiného. Je to buď nevědomost, nebo hloupost, nebo zlý úmysl. Věřit absurditám je taky dobrovolné. Od autorů takových výplodů bychom ale čekali, že svá tvrzení buď konečně doloží, nebo se omluví.
Dříve jsme ještě soudili, že to druzí aspoň myslí dobře. Pak už jenom, že druzí aspoň myslí. Je nejspíš třeba být ještě skromnější.
