MF DNES a Lidové noviny nám na titulní straně sdělují ohromnými titulky, že Růžička končí. Trenér reprezentace údajně za něco bral peníze a brát je neměl. Rodiče prý platili za to, aby jejich děti mohly hrát na vrcholové úrovni. Trenér to popírá a tak dále.
Celkem je to úplně jedno. Tolik povyku kvůli nějakému kšeftování s malými sportovci na titulní stránce velkých novin je přece jen příliš. Příště už tam nejspíš bude, že nějaká hvězdička reality show dostala zánět slepého střeva a unikla smrti a bude se tomu říkat fenomén a vyjádří se k tomu ministr zdravotnictví a mediální psychologové.
Profesionální sport je něco jako divadlo pro národ, takto to musíme chápat. Praktický význam této činnosti je samozřejmě nicotný, když vynecháme ty peníze. Ty vynechat nemůžeme, jde o reklamu a další věci a těch peněz je hodně. Jsou to ale peníze mrtvé, fotbalista a hokejista nic nevytváří, nic nevyrábí, nic nepěstuje. Vrcholový sportovec, jak bylo kýmsi řečeno, je člověk, který dělá naprostý nesmysl, ale mnohem rychleji než někdo jiný. Na to se lidé rádi dívají a jsou ochotni za to platit, a proto se o tom píše. Nikdo asi nečeká, že na první stránce bude něco o problematice náhradních dílů pro jízdní kola v Ugandě, protože to by nečetli ani studenti ugandistiky.
Není to ani dobře, ani špatně, prostě to tak jenom je. Všechno je jen otázka míry.
Na titulní stránce seriózních novin má být téma, které je skutečně významné, aspoň to tak nějak podvědomě očekáváme. Třeba deficit rozpočtu, málo míst na středních školách, protože nikdo nečekal, že se děti z babyboomu dožijí puberty, vyhlášení války, justiční nespravedlnosti, organizovaný zločin, nezaměstnanost a další věci, na kterých záleží. Dnes to vypadá tak, že polovinu plochy zabírají grafické prvky. Na texty zbývá ta druhá polovina, kde se trenér Růžička dělí o pozornost s článkem „Jak jsme hledali výherce 2,5 miliardy“. Patnáct řádek v rohu pak připadá na rebely na Ukrajině.
Kdo by to četl
Těžko se divit, že noviny kupuje stále méně lidí. Proč by to dělali. Zprávy už znají a zbytek nestojí za mnoho. Růžička a jeho prachy zabírají ještě celou stranu tři, zatímco čtyřku zase s vytrvalostí Varšavské smlouvy okupuje hledání miliardového výherce. Zbytek vydání už je taky parodie. Na zahraniční rubriku zbyla jedna stránka, na kulturu a názory taky po jedné. Polovinu kultury zabírá recenze na komiks o Janu Husovi.
Je třeba přiznat, že Lidové noviny jsou na tom obsahově o dost lépe a uvnitř vydání jsou texty, které lze považovat za obsahově důležité. Celkem to odpovídá tomu, o čem se mezi „zasvěcenci“ dávno mluví, že MF DNES z nějakého důvodu majitel jako seriózní deník odepsal a přisoudil tuto roli Lidovým novinám. Celkem do toho nikomu nic není, se svým majetkem si každý může v rámci zákona dělat, co se mu zlíbí, třeba ho i zničit. Je jen záhada, proč je potřeba dělat věci špatně, když by se mohly se stejným výdajem energie dělat dobře. A stále znova se vnucuje podezření, že si někdo koupil noviny, aby na první stránce nebylo nic důležitého. Za starých časů se platili novináři za to, že něco psali. Dnes jde pokrok dál. Jsou placeni za to, že některé věci nepíší. A kolem toho prázdna samá zábavná mlha. I když těžko říct, koho to vlastně může bavit. Snad by bylo lepší dát kompletní komiks o Husovi rovnou na první stránku, aby měl člověk aspoň pocit, že se něco dozvěděl.
