Dokud nebyl v roce 1918 zavražděn car Mikuláš II. a celá jeho rodina, poslední ruský car byl považován ortodoxními věřícími za Bohem ustanovenou hlavu říše, která sahala od Polska až po Tichý oceán. Kanadský novinář a spisovatel Mark Macinnon popisoval před rokem ve svém článku v The Globe and Mail, jak dramaticky dokáže tuto událost líčit průvodkyně v chrámu, který byl postaven na místě dávné vraždy. Prý v den, kdy panovník zemřel, se v Moskvě objevila svatá ikona, která byla ztracena po staletí. Bylo to znamení věřícím, že Bohem vyvolený vládce odešel.
To, co přišlo potom, je pro mnoho lidí prostě období chaosu a zmatku. Ruská pravoslavná církev ale přežila oficiální ateismus, který panoval v dobách Sovětského svazu. Skoro století po oné tragické události má církev znovu moc a prestiž, jakou měla kdysi vedle trůnu Romanovců.
Mnozí Rusové se domnívají, že nyní vede zemi člověk, který je možná také inspirován přímo shůry. Prezident Vladimir Putin. Jak říká průvodkyně v tomto chrámu postaveném nad místem zavraždění carské rodiny, sama první slabika prezidentova příjmení, „puť“ odkazuje k ruskému slovu pouť. V tom je jakási církevní symbolika.
Putin – obnovitel chrámů
Během vlády prezidenta Putina došlo k velkému posílení ruské pravoslavné církve. Bylo obnoveno 23 000 kostelů, které byly předtím za řádění sovětských komunistů zničeny nebo mimo provoz.
Chrám Krve v Jekatěrinburgu, který byl postaven na místě vraždy, k nim ale nepatří. Byl jako nový postaven v roce 2003. Stojí na místě domu, který jako místo spojené se smrtí cara stále přitahoval pozornost, až šéf KGB Andropov v roce 1977 rozhodl, že se má zbourat. Pokyn k tomu vydal Boris Jelcin, pozdější první ruský prezident. Ten pak ve svých pamětech napsal: „Dříve či později se každý z nás bude stydět za toto barbarství. Bude se stydět, ale už nebude moci nic napravit.“
Jelcin se ale dočkal toho, že byl chrám vysvěcen ještě tři roky před jeho smrtí. Ve svých pamětech Jelcin uvádí komickou historku, jak ho církev málem stála život. Když byl jako malý křtěn podle pravoslavného zvyku ponořením, pop byl tak opilý, že chlapce ponořil do vody, ale už ho nevytáhl. Matka si toho všimla a lidé museli dítěti přispěchat na pomoc. Pop pak pravil, že když tohle chlapec přečkal, bude se jmenovat Boris. Anekdotický příběh, který se odehrál nejspíš v roce 1931 – a Jelcin ho znal z vyprávění své matky – ukazuje zajímavé dobové pozadí. Přes stalinistické perzekuce církev fungovala. Právě to, že kněz přijížděl jen jednou za měsíc konat obřady, však znamenalo, že ho zřejmě dary od většího počtu věřících společensky unavily.
Stejné názory
Když Boris Jelcin odstupoval 31. prosince 1999 z funkce prezidenta, konalo se setkání s patriarchou Aleksijem II. Za přítomnosti Putina. Bývalý komunistický šéf a bývalý důstojník KGB poprosili patriarchu o požehnání a podporu církve. Patriarcha chválil Jelcina za „odvážné rozhodnutí“. Jelcinův životopisec Andrew Felkay píše, že Jelcin byl potěšen, když zjistil, že Putin už má dobré vztahy s Jeho Svatostí. A to jistě měl.
Církvi se Putinovy postoje líbí. Kdysi se možná jevil jako liberál, ale nyní zastává velmi tradiční názory, které sdílí i církev. Týká se to témat, jako je například potrat nebo práva gayů a lesbiček. Kněz Alexej Kulberg z Jekatěrinburgu, což je město blízko Uralu, ve kterém žije skoro jeden a půl milionu lidí, otevřeně říká, že mezi církví a státem nejsou žádné konflikty. „Ideologie prezidenta pro rozvoj Ruska se shoduje se směrnicemi ruské pravoslavné církve.“
Je tomu prostě tak, že i kdyby církev nepovažovala Putina za vybraného samotným Bohem, je docela spokojená s tím, co dělá. Na první pohled to někomu může připadat dost podivné. Putin byl dlouhou dobu příslušníkem KGB, organizace, která v Sovětském svazu pronásledovala kontrarevoluci. K nepřátelům patřila i pravoslavná církev. Je pravda, že po tvrdém pronásledování se situace změnila za Velké vlastenecké války, kdy Stalin usoudil, že je třeba posílit ruský patriotismus a církev v tom měla sehrát roli. Je určitým paradoxem, že ostřeji se proti církvi zase začalo postupovat za vlády Nikity Chruščova, jehož jméno je jinak spojeno s jistou oblevou a koncem kultu Stalinovy osobnosti. Církev tu nicméně byla a nějakým způsobem existovala. Pochopitelně pod přísným dozorem režimu.
Viditelná přítomnost pravoslavné církve ve veřejném prostoru se projevovala už na konci vlády Michaila Gorbačova. Významnou událostí bylo v roce 1988 slavení tisíciletého výročí křtu kyjevské Rusi. Po celé léto toho roku se konaly za vládní podpory oslavy v Moskvě a dalších městech. Mnoho starých kostelů a některé kláštery byly obnoveny. Poprvé v historii SSSR mohli lidé v televizi vidět přímé přenosy bohoslužeb. Po roce 1990 pak nastal nový rozkvět.
Nová symbióza
Jak je na tom ale Putin se svým skutečným vztahem k náboženství? Je pravda, že i Putin patří mezi něco málo činitelů KGB, kteří byli jako děti tajně pokřtěni. Nemusí se v církvi cítit nijak osamělý. Moskevský patriarcha Kirill byl také obviněn z toho, že za doby Sovětského svazu byl činný jako agent KGB. Zdá se, že Kreml i církev chápou, že navázat na starou alianci z dob carismu je pro obě strany výhodné.
Když byl v roce 2000 prezident Vladimir Putin do úřadu uveden, šel do chrámu Zvěstování na děkovnou bohoslužbu. Patriarcha Aleksij II. ocenil nového prezidenta za jeho „pečlivý a zodpovědný“ styl vedení. Naznačil, že jako nikdy předtím Rusko potřebuje „obnovení duchovních sil národa“ a „znovuzrození svého závazku vůči skutečným morálním hodnotám“. Řekl: „Vladimír Vladimirovič nám pomáhá odkrýt duší národa.“
Patriarcha dal najevo svůj kladný vztah k současnému ruskému státu a totéž učinil Putin vůči církvi. Zároveň oddělil církevní a státní oslavu. Je třeba říci, že odkrýt duši ruského národa pomáhá člověk, který byl mnoho let důstojníkem KGB, tedy organizace, která se podílela po desetiletí na pronásledování věřících. Kdo je v Rusku po všech těch letech vlastně vítězem? Církev a stát zřejmě po období, které bude asi jen epizodou v evropských dějinách, seznali, že se vzájemně potřebují a že tedy bude výhodné žít ve vzájemné symbióze.
V Rusku samotném průzkumy veřejného mínění odhalily, že u průměrných občanů je nejdůvěryhodnější institucí Ruska ortodoxní církev. Ačkoliv všichni Rusové pochopitelně nechodí do chrámů, ruská ortodoxní církev má velkou politickou moc se. Pokud jde o zákonodárství, najde vždycky dost ochotných lidí, kteří podpoří její zájmy.
Za vlády Vladimira Putina byl církvi vrácen všechen majetek, který byl zabaven za sovětské éry. Moskevský patriarchát se tak stal největším majitelem půdy v Rusku. Státem vlastněné energetické společnosti přispívaly miliardami rublů na obnovu kostelů po celé zemi.
Putin teď dává hrdě najevo svou víru, a církev mu bude vyjadřovat svoji podporu. V roce 2012 vypukly demonstrace proti tomu, že se Putin vrací do úřadu prezidenta. Patriarcha Kirill prohlásil v televizi, že liberalismus by vedl k právnímu kolapsu a potom k apokalypse. Při jiné příležitosti patriarcha řekl, že Putinovo vládnutí bylo zázrakem.
Všichni jsou pravoslavní
V Rusku je zajímavá jedna věc, všímá si ještě ve svém článku v The Globe and Mail autor Mark Macinnon, že se zde 90 procent populace identifikuje s ruským pravoslavím, ačkoliv 30 procent současně říká, že jsou ateisté. Vznikl tak nový pojem „pravoslavný ateista“. Ty samé pouliční protesty proti Putinovi, o kterých si Kreml myslí, nebo to aspoň tvrdí, že byly vyprovokovány ze Západu, upevnily alianci mezi církví a státem.
Putin opakovaně říká, že Rusko má civilizaci odlišnou od Západu. Totéž si myslí i církev. Ta ze všeho zla viní západní vliv, šíření liberálních idejí, především takových, jako jsou práva gayů a podobně. Církvi se líbí zákon proti homosexuální propagandě, který Putin podepsal a který zakazuje publikaci jakéhokoliv materiálu, který portrétuje lesby, gaye, bisexuály nebo transsexuální osoby jako normální. Stát také zakázal reklamu na potratové služby.
Západ je nebezpečím a kněží pravoslavné církve bojují za to, aby zachránili ruské duše. Doufají, že se země vrátí k teokratickým hodnotám, jako tomu bylo za cara. Ačkoliv připouštějí, že není nutné si prezidenta idealizovat, jeho slovům a rozhodnutím rozumí.
Všechno je zase tak, jak to bylo a jak prý má být. Má někdo jiný názor? Asi je nepřítel. A co teď provedeme s nepřítelem?
