V současné postmoderní době nám chybí hodnotový systém. Přestali jsme rozlišovat dobro a zlo, krásu a ošklivost, hodnotu a bezcennost. Nyní má každý svou pravdu, každý má právo dělat a říkat, co chce, a každý má právo starat se jen sám o sebe. To je fajn svoboda. Tak jsme to přeci chtěli.
Reklamy nás nutí glorifikovat sami sebe, stanu se lepším, když si koupím tuto voňavku, budu více sexy, když si koupím toto auto, budu bohatší, když si půjčím peníze od banky. Takzvané „jáství“, od přivlastňovacího zájmena JÁ, nám zaslepilo oči a všudypřítomný konzum nám překryl základní lidské hodnoty. „Tohle JÁ dělat nebudu, to MĚ nebaví, tohle pro MĚ nemá smysl…“, v okamžiku, kdy jsme připustili, že po smrti už nic neexistuje a žijeme jen teď a tady, máme pocit, že musíme žít jako staří Římané v duchu hesla Horatia – Carpe diem! Urvi dne. Ne využij dne ku svému prospěchu, ale jen a prostě urvi dne sám pro sebe.
Nechci kázat žádné modloslužebnictví, to ne, jen mám pocit, že nám chybí běžné hodnoty, které scelovaly a měly by scelovat naší společnost. A teď se podržte. Morálka. Hrdost. Čest. Spravedlnost. Svědomí. Spolupráce. Altruismus. Ochota pomáhat. Proč jsme na tyto hodnoty rezignovali a proč se jejich nositelům naprosto dekadentně posmíváme? Každý, kdo projeví „kouska cti v těle“, je ihned davem označen za pravdoláskaře nebo sluníčkáře, tedy škůdce našeho egoistického jáství, a je snaha, aby takový člověk byl kompromitován a umlčen.
Naši dědové žili pro naše otce, naši otcové žili pro nás a my žijeme také pro nás. Ždímáme život jako houbu ve vaně, žijeme jenom teď a tady a kdo zdržuje nebo překáží, musí z kola ven. Pluralitu si vysvětlujeme jako právo na osobní pravdu. Univerzální hodnoty nejsou dostatečně trendy a jejich nositelé jsou vyháněni z veřejného života, aby nám nepřipomínali naše slabé stránky. „JÁ mám právo, JÁ si myslím, JÁ chci, JÁ musím.“
Většina naší populace se narodila v době totality. Bylo jasné, kdo je hodný a kdo zlý. Propaganda nabízela světlé zítřky a pronásledovala třídní nepřátele. Lid doufal ve svobodu a jediným nepřítelem byl establishment. Ať tak nebo tak, společnost byla uměle polarizovaná. S příchodem svobody se do našeho života vrátily i původně ztracené hodnoty, o nichž jsem psal výše a nositelé těchto hodnot. Radost z toho, že k nám přijely autority jako papež, dalajlama, americký prezident nebo třeba Rolling Stones, neměla trvat dlouho. Už po osmi letech v roce 1998 Klaus vyhlásil národní mobilizaci proti levici, vedl divokou nemilosrdnou kampaň a snažil se národ znovu polarizovat. Tvrdil, že existuje pouze napravo nebo nalevo a nic jiného. Kdo by chtěl jít středem, byl označen za bláhového hledače třetích cest.
A měsíc nato podepsal opoziční smlouvu a spojil se s třídním nepřítelem. Vzal lidem poslední zbytky ideálů a jasně vzkázal celé naší společnosti, že účel světí prostředky a že pokud jde o moc nebo zisk, je dovoleno vše, i zrada.
Každý ví, co znamenají slova morálka, hrdost, čest, spravedlnost, svědomí, spolupráce, altruismus, ochota pomáhat, ale kdo by to, proboha, dělal? Vždyť je to pracné a omezuje to naše vlastní jáství. Jenže pokud nás nenaplňují nějaké vyšší hodnoty a cíle, zůstává kolem toho velkého konzumu a spotřeby prázdno. A pokud je zesměšňována snaha po pozitivním vymezení, tak dochází k tomu, že se snažíme vymezit aspoň negativně. Je to cesta bez vlastních obětí, nenáročná, nic nestojí. Proč milovat někoho jiného než sebe, když můžeme stejně tak dobře všechny nenávidět? A tak zaplňujeme vzniklé prázdno nenávistí k běžencům a chováme se přesně v duchu přísloví, že sytý hladovému nevěří. Až nás omrzí běženci, budeme se negativně vymezovat vůči EU nebo našim sousedům v okolních státech. Stačí jeden spor o dítě, o němž nikdo nic neví, ale už celý národ nenávidí Nory a chtěl by jim vyhlašovat válku nebo aspoň vypovídat velvyslance a hnát je k mezinárodním soudům. Pokud je zcela „out“ pozitivní vymezení se, tak se alespoň musíme vymezit negativně a z nouze si udělat ctnost. Politické autority, které nám jdou příkladem, samy klesly na to nejodpornější lidské dno.
Nenávist, xenofobie, kolaborace s cizí mocí, neúcta k národním klenotům, výsměch a zesměšňování politických oponentů, svévole, nerespektování zákonů a zásad – například jmenováním nikým nezvolené Rusnokovi vlády, to je marasmus, do něhož nás celá desetiletí táhnou Zeman a Klaus. Ovoce jejich práce sklízíme právě teď. Jsme ostudou Evropy a ještě se tím chlubíme. Děláme na všechny okolo dlouhý nos a smějeme se druhým do obličeje. Máme na všechno právo a můžeme si dělat, co chceme, a nikdo nám nebude nic přikazovat. Máme přeci svobodu. Libujeme si ve špatnosti a hledáme své nepřátele osobní i třídní.
