Prý nám do rozpadu Schengenu zbývají dva měsíce a politici složitě vymýšlejí, jak zastavit další uprchlickou vlnu. Jenže zastavit příchozí plotem nataženým kolem Evropy je prakticky nemožné. Uvědomme si, že Řecko vlastní kromě pevninské části zhruba 3000 ostrovů, které se nedají obehnat plotem kolem dokola, a pokud se zoufalí lidé vrhají na čluny na severu Afriky a snaží se přeplavat celé Středozemní moře, pár desítek kilometrů vody z Turecka na řecké ostrovy je nemůže zastavit. Takže, co s tím?
Politici proto už v duchu Řecko obětovali a chtějí stavět 1000 km dlouhý plot přes Bulharsko a Makedonii. A co bude s Albánií? Když nepovede cesta přes Makedonii, povede přes Albánii a dál už to známe. A co bude s Řeckem? Stane se z Řecka jeden velký záchytný tábor pro miliony běženců? To by byla pro Řecko další rána, kterou by nemuselo zvládnout.
Jenže ani oplocení Řecka na severu nevyřeší jižní cestu z Afriky. Ta je pro země Schengenu ještě méně řešitelná. Chytat lodě běženců ve výsostných vodách afrických států a vracet je zpátky na pobřeží je protiprávní a svým způsobem by se jednalo o válečný stav, kdy by ve výsostných vodách tamních zemí operovala cizí vojska. Chytat běžence v mezinárodních vodách je rovněž problematické, a pokud by se tak již stalo, není kam ty běžence odvážet. Potopit je na moři a nechat je utonout je nepřijatelné, to snad ani nemusím říkat. Takže, i když je dokážou jednotky zemí EU zachránit z moře, stejně je musejí vysadit v Evropě a tam už je pro ně cesta zase otevřená dále na sever.
Dále existuje východní cesta přes Gruzii do Ruska a pak kudykoliv na západ. Ta hranice je dlouhá asi 4000 kilometrů až na sever Norska. Uhlídat takovou hranici je velmi obtížné.
Stavění plotů je nevýhodné a nesmyslné řešení, které tok příchozích jen přesměruje, ale nezastaví. Spoléhat se, že uprchlíky na svém území zadrží okolní státy, které se Sýrií a Irákem sousedí, je nerealistické. Většina zemí jich už pohltila jednotky milionů, Turecko i s pomocí peněz EU má na svém území nejméně 2 miliony uprchlíků, tedy 2x tolik, kolik jich přišlo do celé EU, ale zájmem Turecka není uprchlíky shromažďovat na svém území a starat se o ně. Každý uprchlík, který odejde z Turecka, znamená pro Turecko úlevu.
Politici hledají třetí cesty, jak zmírnit následky, místo aby řešili příčiny. Musí skončit válka v Sýrii a Iráku. A to nejsou dvě rozdílné války v každé z těch zemí. Je to jedna velká válka na území Sýrie i Iráku. Je to válka náboženská, etnická a politická. Politicky se dá vyřešit, že se Asadovi vojáci smíří s protiasadovskými povstalci. Toho lze dosáhnout relativně „snadno“ odstraněním Asada nebo alespoň příslibem jeho odstranění.
Ovšem, to je jen část Sýrie, na západě země u Středozemního moře, kde žijí převážně šíité. Na severu Sýrie a Iráku žijí převážně Kurdové, kteří jsou největším etnikem na světě, které zatím nemá svůj stát. Odhaduje se, že jich je 26 milionů. Díky své houževnatosti a touze po vlastní zemi se podařilo Kurdům s mezinárodní pomocí dobýt území, která obývají a k jejich scelení už chybí jen relativně malý kus na západ od řeky Eufrat k městu Aleppo. Kurdové vedou etnickou válku a národně osvobozeneckou válku. Jsou to sunnité, stejně jako Islámský stát i Turecko, ale s oběma jsou ve válečném stavu. Turecko se bojí, že by osamostatněním Kurdů přišlo až o 20 % svého území a IS je chce prostě podmanit. Kurdové jsou ale už tak mocní, že momentálně není síla, která by je dokázala zastavit politicky ani vojensky. Západ Kurdy podporuje i proti zájmům Turecka a neveřejně souhlasí s budoucím vznikem Kurdistánu. Představa, že by se Kurdové opět rozdělili a stali se zčásti součástí Sýrie a zčásti součástí Iráku je nerealistická a nejspíš se tak už v budoucnu nestane. Kurdistán, jako nová země Kurdů na území Sýrie a Iráku, je víceméně skutečností a pravděpodobně k jeho vyhlášení dojde, jakmile se podaří sjednotit všechna Kurdy obývaná území na severu Sýrie a Iráku, a to lze očekávat už letos. Turečtí Kurdové zatím zůstanou součástí Turecka.
Východní část Iráku je obývána převážně šíity, legální vláda v Iráku je prošíitská a je silně podporovaná ze sousedního Íránu. A mezi šíitským západem Sýrie a šíitským východem Iráku leží na území obou zemí sunnitský Islámský stát. Ten šíity nenávidí a vraždí. Islámský stát je zároveň bombardován jak Tureckem, tak na jihu ležící Saúdskou Arábií, ale je i oběma zeměmi v tichosti podporován.
Napětí v celém tomto regionu roste, uvolněním izolace šíitské regionální velmoci Íránu vyhrocuje napětí se sunnitskou Saúdskou Arábií. Írán obviňuje SA, že nechala ušlapat stovky šíitských poutníků do Mekky, před několika dny nechala SA popravit šíitského duchovního, imáma. Napětí mezi sunnity i šíity v celém arabském a perském regionu roste a hrozí rozpoutáním velké války.
Malou válku vede Islámský stát se šíity na západě Sýrie i východě Iráku. Je vysoce nepravděpodobné, že by se nenávist a dlouholeté náboženské a kmenové spory utišily, i kdyby byl Islámský stát poražen. Ti lidé už zřejmě nikdy společně v jednom státě nebudou chtít žít.
Idea, že se všechna etnika i náboženské skupiny vrátí zpátky do původních hranic Sýrie a Iráku a tam budou spokojeně žít, je, dle mého soudu, zcela nemožná. Pokud má válka skončit, musí se světoví politici shodnout na tom, že umožní rozpad írácko-syrského soustátí na nové státy. Dnes je všem zainteresovaným jasné, že vznikne Kurdistán, který bude ležet podél hranic s Tureckem na území dnešní Sýrie i Iráku.
Východ Iráku už ovládá celkem kompaktní šíitský stát. Ten ještě získá část území, která nyní ovládá IS, ale ne všechna, menšinoví sunnité nebudou chtít žít s většinovými šíity. Relativně kompaktní pouštní Islámský stát musí být poražen a na jeho území musí vzniknout nový státní útvar sunnitů. Pokud se tak nestane, válka bude s největší pravděpodobností trvat dál.
Sýrie přijde o značnou část svého území, na severu ho zaberou Kurdové, na východě bude stát, který vznikne po porážce IS. Západní a nejlidnatější část Sýrie je převážně šíitská a tam zřejmě zůstane nějaký státní útvar, který vzejde z demokratických voleb a dohody asadovců a protiasadovců.
Zcela stranou, jaksi bez povšimnutí, zbývají Golanské výšiny. Ty dlouhodobě okupuje Izrael a jen tak se jich nevzdá. Jsou pro něho strategické hned z několika důvodů. Jejich vlastník může snadno ohrožovat Izrael nebo Sýrii, proto je také Izrael obsadil, aby se mohl snáze bránit, a jednak znamenají budoucí životní prostor pro Izraelce, zvláště v situaci, kdy v nějaké dohledné době dojde k oficiálnímu uznání státu Palestina a jeho formální nezávislosti na Izraeli. Dle mého soudu lze očekávat, že až se budou formovat hranice nově vzniklých států z rozpadlé Sýrie a Iráku, tak Golanské výšiny zůstanou Izraeli natrvalo. Ostatně neexistuje síla, která by jim je nyní vzala, a to se nejspíš nezmění. Lze proto očekávat, že jižní část Sýrie připadne Izraeli.
Čeká se, až se světoví politici rozhodnou. A rozhodnout se musejí rychle, když tvrdí, že mají jen dva měsíce, než se nám rozpadne Evropa. To tvrzení je sice hodně diskutabilní, ale třeba politiky povede k hledání rychlejších řešení syrsko- írácké občanské války. Zatím nikdo žádné politické řešení nepředstavil a politici se tváří, jako by k rozpadu zemí nedošlo, případně, jakoby se mu dalo do budoucna zabránit a postižené země se zase daly dohromady. Nakolik je toto ale ve skutečnosti možné? Nebylo by lepší začít se vážně bavit na mezinárodní úrovni, jaké nové státy vzniknou a kdo v nich bude vládnout? Bez toho můžeme stavět tisíce kilometrů plotů, nebude nám to však nic platné. Lidé budou po tisících z války stále utíkat a zcela přirozeně budou mířit sem k nám do Evropy. A co se stane pak?
