NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Při loučení s Janem Kačerem (3. 10. 1936 – 24. 5. 2024) padala slova o odchodu herecké ikony nové vlny 60. let, i když jeho nejslavnější kreace se odehrály ve filmech spíše starších tvůrců: Jána Kadára a Elmara Klose, Františka Vláčila, Štěpána Skalského či Václava Gajera. Pravda ale je, že celoživotní tvůrčí souznění ho vázalo zejména k Evaldu Schormovi a mimořádný výkon odvedl i v celovečerní hrané prvotině Hynka Bočana (*29. 4. 1938) Nikdo se nebude smát (1965) podle stejnojmenné povídky Milana Kundery z prvního sešitu Směšných lásek (1963).

Bočan vystudoval FAMU v letech 1956–1961, tedy v ročníku předcházejícím tzv. Vávrově škole (Chytilová, Menzel, Schorm, Schmidt), jeho spolužáky byli Jaromil Jireš a Zdenek Sirový. Samostatně ale debutoval později než většina z nich: od roku 1961 působil ve Filmovém studiu Barrandov nejprve jako asistent režie Karla Kachyni, pak pomocný režisér Jana Valáška, Jindřicha Poláka, Jana Němce a Jiřího Weisse. A protože se tam podobně uplatnil už za studií, prošel zároveň asi nejdelší školou praxe, která ostatně započala už v jeho čtrnácti letech, kdy ho Ladislav Helge našel pro jednu ze šesti hlavních dětských rolí sociálního dramatu Jiřího Sequense Olověný chléb (1953).

Kačer místo Cybulského

Spolu s Bočanem debutovala u Sequense tehdy i o dva roky mladší Jana Brejchová a právě na ni Bočan myslel do Nikdo se nebude smát s hlavní ženskou rolí. Jejím partnerem měl být idol polské kinematografie Zbigniew Cybulski (1927–1967), proslavený zejména poválečným politickým dramatem Andrzeje Wajdy Popel a démant (1958). Bočan se za ním vypravil do Krakova a jak nám popsal v cyklu Zlatá šedesátá (2009), strávil s ním tři divoké pijácké dny, během nichž Cybulski od prvotního postoje, že zbabělce zásadně nehraje, přešel k souhlasu s rolí. Dokonce ještě za režisérem při jeho odjezdu naskakoval do rozjetého vlaku, že s ním rovnou pojede do Prahy a film se hned natočí. Nakonec mu do slibu ale vlezl závazek v Americe a za několik let při podobném frajerském naskakování do vlaku přišel o život…

Po světovém obsazení bylo tedy veta a v další fázi se Bočan rozhodoval mezi bývalými spolužáky Janem Třískou a Janem Kačerem. Prvního znal ještě ze školy, Kačer se mu ale zdál lepší. Možná svou váhu měla i jistá typová příbuznost Kačera se samotným Kunderou, kterého Kačer znal, i když jen zdálky. Jak napsal ve své poslední knížce Zadními vrátky (2022): „Viděl jsem pana Kunderu jen jednou. Na tryzně za mrtvého Jana Palacha.“ Přesto jeho nerozhodnou povahu Vahaba, jak se Kunderovi říkalo, vtělil do postavy kunsthistorika Karla Klímy dokonale. Cybulského ikonické černé brýle se přitom vytratily, ale Kačer se pak s nimi dobře uplatnil u Schorma či Gajera.

Řeháková místo Brejchové

S Cybulským vzalo za své i obsazení Jany Brejchové. Pomocný režisér na filmu Jiří Stránský, předtím a pak i v 70. letech politický vězeň, spisovatel a pozdější scenárista řady Bočanových děl, zejména Zdivočelé země (1997–2012), hledal pak mezi modelkami v tehdejším Ústavu bytové a oděvní kultury. Přivedl odtud dvě a spolu s nimi i dvě další zaměstnankyně instituce. Jedna se pak stala Bočanovou manželkou, druhá se jmenovala Štěpánka Řeháková a ta po zkouškách s Třískou i Kačerem roli Klímovy milenky Kláry Novotné dostala.

Dále čtěte

Narcis, který znásilnil vlastní ženu. V Cannes měl premiéru skvělý film o začátcích Donalda Trumpa

RECENZE / Mezinárodní filmový festival v Cannes skončil, červený koberec sbalen, vítězové vezou své trofeje domů. Letošní hlavní soutěž nabídla…

Byl to risk, který se vyplatil, Řeháková dobře ztělesnila provokativně pobuřující element v Klímově životě, který jeho sousedské okolí vyhodnotí v konfliktu s dotěrným grafomanem Zátureckým (Josef Chvalina) jako konečný důkaz jeho amorálnosti. Řeháková pak v menších rolích natočila víc než deset dalších filmů, po srpnu 1968 se ale provdala do SRN pod jménem Hanau, jejím druhým manželem byl německý producent českého původu Karel Dirka.

Peníze a čas

„Nikdo se nebude smát – přišel Bočan, já neměl peníze a zdálo se mi, že mám čas,“ popsal pragmaticky vznik filmu Pavel Juráček v deníkovém zápisu někdy kolem 25. 7. 1966. Později, 21. 12. 1966, připojuje: „Kdybych býval zůstal scenáristou, určitě bych se dostal do sporu s Hynkem Bočanem. Naštěstí mi byl osud toho scénáře dokonale lhostejný.“ To je typický zpětný juráčkovský skepticismus, který nijak neodpovídá Bočanovým vzpomínkám na to, jak mu barrandovská tvůrčí skupina Erich Švabík – Jan Procházka Kunderovu povídku nabídla ke zfilmování a oni pak společně šli za svým bývalým famáckým učitelem Kunderou o radu.

Juráček byl spolužákem Vávrovy školy na scenáristice a jeho hvězda také režisérská začala stoupat s kafkovskou Postavou k podpírání (1963), natočenou ve spolurežii s Janem Schmidtem, i samostatným režijním debutem Každý mladý muž (1965). Ten vznikl během Juráčkovy vojenské služby v letech 1963–1965 a na vojně psal i scénář Nikdo se nebude smát. Naštěstí byl v té době už přeložen z Tachova do Prahy, takže spolupráci s Bočanem nic nebránilo, jen ve smlouvě místo něj jako vojína musela být uvedena jeho tehdejší manželka Veronika Juráčková. Technický scénář byl hotov 30. 12. 1964, natáčelo se od 1. 2. do 2. 6. 1965 v Praze v Bubenči na AVU, v Podolí, v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka a na Starém Městě na VŠUP, 25 dnů v ateliérech v Hostivaři. Náklady na výrobu činily 2,41 milionu korun.

Učitel a žák

Kundera se jakékoli spolupráce na scénáři rovnou vzdal, na natáčení nechodil, k filmu se nijak nevyjádřil. Až v roce 1991 v poznámce k vydání Směšných lásek v Atlantisu vyčetl suše: „Nikdo se nebude smát v režii Bočanově podle Juráčkova scénáře, který se mi nelíbil.“ Film, nebo jen scénář? Kundera a Juráček se od prvních kontaktů vzájemně respektovali, jejich životní pocit i lidská zkušenost byly však odlišné a tato rozdílnost se vtiskla do filmu zdánlivě nesourodým spojením kunderovské ironie žertu, jehož obětí se stává sám vtipálek, a juráčkovské hlubinné odcizenosti.

Dále čtěte

Když projekce skončila, byli komunističtí cenzoři bílí jako stěny. Ucho šlo okamžitě do trezoru

NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Filmový a televizní režisér Karel Kachyňa (1. 5. 1924–12. 3. 2004) není mezi námi už dvacet…

Když se ale na film díváme dnešníma očima, nemusíme nic z toho pociťovat. Jsme svědky zápletky, v níž z malého pokrytectví, neschopnosti říci grafomanovi do očí pravdu o plytkosti jeho díla, roste nečekaná osobní katastrofa. Smích se tu mění ve škleb a dosavadní vládce příběhu se stává jeho tragikomickou loutkou. A jen jako by mimochodem je tu přitom vykreslena domovnicky špiclovská atmosféra 50. let, poznamenávající i ty, kteří se jí snažili čelit alespoň humorem.

Studie české povahy

Nikdo se nebude smát je tak trochu neprávem zapomínanou hořkou komedií, v níž se na pozadí nesmyslnosti doby vynořují věčné otázky pravdy a předstírání v lidském životě. A Bočan sám ho řadí ke svým nejméně dvěma následujícím filmům – Soukromá vichřice (1967), Čest a sláva (1968) – v nichž se pokusil vystihnout cosi z charakteristiky a rysů české národní povahy.

Kačerův Klíma, odborný asistent na Akademii výtvarných umění, kličkuje stejně jako jiní, pokrytecky zamlčuje svůj názor, nechce si dělat nepřátele, a právě na to pak doplácí. Milosrdná lež a názorové vykrucování dostává hrdinu do stejného labyrintu nesmyslných cestiček a zákazů, jaké v začátku filmu a pak i v jeho průběhu symbolizují neustálé zemní práce kolem Klímova domu, „kde nějaký kafkovsky pojatý dělník nesmyslně nekonečně kope ve dne v noci i v zimě v létě jámu a je pořád stejně daleko“.

V labyrintu komunikace

Takhle film popsal horlivý režimní kritik Jan Kliment (Kulturní tvorba 17. 2. 1966), aniž by akceptoval, že bizarními cestičkami skrz labyrint zákazů a překážek film skutečně výstižně metaforizuje „neschopnost komunikace mezi lidmi socialistické společnosti“. Jinak byl film po premiéře 4. 2. 1966 přijat vesměs příznivě, už předtím byl v říjnu 1965 na XIV. mezinárodním filmovém týdnu v Mannheimu oceněn Velkou cenou města Mannheim a 10 tisíci markami. Do dubna 1973, kdy byl vyřazen z distribuce, dosáhl návštěvnosti 241 535 diváků.

Dále čtěte

Co nevíte o filmu Hoří, má panenko: italský producent zuřil a prezident Novotný „lezl po stropě“

NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Že by se v éře poválečného bipolárního světa mohl na něčem shodnout kapitalismus se socialismem, se zdá skoro…

Podle vzpomínky Hynka Bočana v knižním rozhovoru s Jakubem Wehrenbergem Moje cesta zdivočelou zemí aneb S čerty nebyly žerty (2012) dostal Kliment tehdy na jakési schůzi filmových kritiků za svou recenzi pořádnou čočku, a protože byl Bočan přítomen, vzal to od něj jako vyřizování účtů, které mu nikdy nezapomněl. Film vadil ale lidem jako on asi i jinými věcmi. Ironický hudební komentář Williama Bukového asi nejméně, autor navíc v pouhých 36 letech zemřel už v roce 1968.

Snaživej debil

Na filmu se ale kromě Jana Kačera, hereckého zosobnění 60. let, podílela jako kostýmní výtvarnice také Ester Krumbachová, která dodala kritické filozofické pozadí i několika dalším filmům nové vlny, a tady s ní Bočan nejen kooperoval, nýbrž i trochu zápasil s jejím egem. Asistent režie Jiří Stránský, který ve filmu ztvárnil také epizodní roli kanadského obchodníka s obrazy, směřoval v roce 1973 už zase za katr. Kameraman Jan Němeček, spolutvůrce řady filmů nové vlny (např. Formanova Černého Petra, 1963), raději přešel počátkem 70. let do televize.

A asi vadil i Josef Chvalina jako Josef Záturecký, kterého si Bočan vybral poté, co mu supervizor filmu Karel Kachyňa rezolutně zatrhl původní výběr kohosi z Libně: „Poctivej, slušnej, takovej bolševik. Dělník komunismu.“ Když ho viděl Kachyňa, přes Bočanovy obavy, že už s ním dotyčný v životě nepromluví, jen zavelel: „To je jedno, přece si nezničíš film. Okamžitě ho přeobsaď.“ Volba pak padla na Chvalinu, který zas ale kvůli nějakému politickému maléru šest let nehrál, a teď to celé z nejistoty považoval za omyl a na domluvené natáčení přijel, aniž by cokoli z role uměl, chtěl jen vysvětlit, že ji hrát nemůže…

Nakonec diletanta Zátureckého, který svůj kompilát Mikoláš Aleš, mistr české kresby, sepisoval tři roky a teď jde přes mrtvoly, aby se s ním prosadil, sehrál excelentně. „Malej, nenápadnej, ale snaživej debil,“ charakterizuje Klíma v jednu chvíli dotěrného slušňáka, který svými mindráky dokáže rozpoutat peklo. To je poznatek, který jde přes dobu i hranice, analýza nejen toho, jak společenský systém deformuje lidskou povahu, ale také toho, jak naopak přízemní povahy utvářejí systém.