Prezident Miloš Zeman při letošních volbách FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
O článku 66 Ústavy ČR teď už každý ví všechno – už i senátoři a poslanci. Všechno jim prý řekli ústavní právníci. Jen o tom nejpodstatnějším pořád nebyla řeč; že jde o politické rozhodnutí a že jeho smyslem je parlamentní kontrola exekutivy. Zato jim vysvětlili, že se musí rozhodovat sine ira et studio (bez hněvu a vášně, pozn. red.), aby neupadli v podezření, že jejich pravým motivem je nesouhlas s politikou prezidenta.
Právníci politikům řekli, že „ještě to na to není“ (rozuměj na aktivaci článku 66) a „až bude, tak vám řekneme“. Parlament se tak dostal na úroveň okresní posudkové komise, která se teprve „na základě zdravotní dokumentace“ (senátor Canov a další), pokud možno s razítkem, může pustit do využití svých ústavních kontrolních pravomocí. Senát v tomto pojetí dává jen dohromady nějaké papíry a posílá věc dál, o čem by přeci rozhodoval…
Empirický fakt, že prezident se již dávno vymkl svým mocenským omezením, veřejně si přisvojuje oprávnění, která nemá, a popírá povinnosti, které mu ústava ukládá, a via facti vládne jako kazachstánský satrapa, senátoři neregistrují. Nanejvýš vysloví podezření, že tak činí vědomě a uváženě, což implikuje, že je prezident příčetný a nedá se nic dělat.
Nad tím vším se vznášejí veřejné komentáře lékařů o „velmi nejisté“ prognóze onemocnění, o tom, že vliv dlouhodobé nemoci na mentální kapacitu pacienta je nesporný a v čase se zhoršuje.
Zeman právním státem pohrdá
Vraťme se k základní otázce. Je dotyčný schopen výkonu svého úřadu? Odpověď by zněla ano, pokud je jeho „úřadem“ nevypočitatelné vládnutí; ano, pokud by mu ústava dala neomezenou moc a Miloš Zeman by byl dalším z řady Kimů.
Je ale schopen výkonu úřadu prezidenta demokratického a právního státu, založeného „na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií“, s nimiž je odhodlán „společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, a „řídit se všemi osvědčenými principy právního státu“? To mu totiž ukládá ústava.
Svůj vztah k lidským právům osvědčil Zeman už dávno svou devótní příchylností k autoritářským režimům, a tím i svůj odchod z řečené „rodiny demokracií“. Pokud jde o právní stát, léta provokuje svým pohrdáním k němu. Příklady jsou obecně známy; i senátorům.
Prezident tedy jedná soustavně protiústavně a útočí na základní atributy státu, včetně jeho zahraničně politické orientace. Pasivita parlamentu je už dávno spoluvinou. K stále tragikomičtější debatě o aktivaci čl. 66 Ústavy ČR třeba předeslat, že Miloš Zeman svůj boj s parlamentem vyhrál.
Senát si začíná troufat o věci mluvit, až když byl prezident odstraněn hospitalizací a senátoři získali kýžené razítko ošetřujícího lékaře. Bylo to právě ono razítko, co bylo tématem oné tiskové konference senátu, kde jednorázový tchajwanský hrdina Miloš Vystrčil zamával lékařskou zprávou.
On a další pánové pak sklidili pochvalu za takt vůči nemocnému panu prezidentovi, přitom ale o prezidenta nešlo. To jen senát oznamoval vítězství nad úředníkem prezidentské kanceláře. Což je poněkud málo a dosti pod úroveň komory parlamentu.
Omluvná nestatečnost senátorů
Historie však nezačala tímto razítkem, ale ještě před volbami, návrhem senátora Pavla Fischera. Tehdejší opozice se ale tak těšila na volby, že ignorovala letité vedení země směřující pryč od ústavních hodnot a mimo kulturně civilizační prostor, kam nás naše vlastní ústava staví. Jinými slovy – selhala.
Fakt, že tehdy ještě neměla většinu (tu ostatně opozice nemívá), je jen výmluvou. Politika není snadné řemeslo a povinnost stát za základními politickými hodnotami není závislá na tom, že mám předem zajištěnou hlasovací většinu.
Kde se vzal princip, že poslanec/senátor bude „věrný státu“ a „zachovávat jeho ústavu“, teprve až bude mít většinu, nebo po volbách? Že taktická obava z podráždění prezidentského predátora je víc než zájmy země?
Po volbách a hospitalizaci prezidenta se však kruh uzavřel a dnešní koalice sklízí paradoxně plody své opoziční zbabělosti. V únavně protahované telenovele 66 je najednou podezřelá, že článek 66 považuje za instrument k rychlému zaujetí vládních postů.
Po odvážném odhalení prezidentského úředníka na tiskové konferenci senátu (a obligátním přání vyzdravění „panu prezidentovi“) senátoři podotkli, že si později vyžádají další lékařskou zprávu, což není (cituji) „nic proti ničemu“. Cítíte také tu omluvnou nestatečnost?
A kdy že hodlají aktivovat čl. 66? Samozřejmě v případě, že by prezident okolkoval se jmenováním koaličního předsedy vlády. Jinými slovy, pokud by vítězům překážel v přístupu k moci, samozřejmě proti ústavní proceduře. Ale co jeho dosavadní soustavné velezrádné prezidentování ke škodě země?
Pánové senátoři pak ať něco vykládají o „čistotě ústavního postupu“ a „zneužívání ústavy k politickému boji“. Vždy mne napadne, k čemu jinému ústava slouží než k politice. A jak se tak uvelebili ve svém alibismu, sklízejí plody: už jsou za svou poloodvahu káráni, na čelo jim lepí podlé motivy, už jsou tázáni na to, zda přeložení pacienta na lůžkové oddělení smete jejich rozhodnutí.
Policie mezitím šetří, kolik minulých rozhodnutí Miloše Zemana vlastně nebylo a není jeho. Horní komora parlamentu se však nechala vyvléct na pavlač, kde ale vždycky vyhrávají ti největší křiklouni, a nechává veřejnost čekat, až její základní ústavní garance ochrání lékaři a policie.
Parlament počká, rozhodně žádnou akci, dodejte ještě jedno razítko, prosím. To skutečně není jeho hvězdná hodina. Strach senátu před svévolným lidovým vypravěčem ruského střihu a jeho kumpány je nepochopitelný.
Když opozici chybělo razítko
Fischerův předvolební návrh byl poslední kapkou a reakcí na Zemanovo další podkopání pozice země, tehdy ve věci Vrbětice. Což byla též příležitost zhodnotit všechny předchozí případy, ale také zjevnou dezorientaci prezidenta v (nerozsáhlém) katalogu jeho povinností – tedy indicie prezidentovy neschopnosti vůbec chápat meze svého postavení.
Souvislost s jeho zdravotním stavem byla už tehdy očividná a akce by tehdy nebyla „účelovým zneužitím ústavy“, ale zodpovědnou reakcí parlamentu na monstrózní svévoli prezidenta a sabotáž pozice vlády vůči světu při odhalení ruského státního terorismu na českém území.
Neboť prezident není politický solitér; je to vláda, kdo je vrcholným orgánem moci výkonné. Prezident je povinen její rozhodnutí respektovat, nebo abdikovat. Slyšíme tvrzení, že Miloš Zeman má právo na vlastní politický názor a ústavou zaručené právo na svobodu projevu. Jenže prezident reprezentuje stát a stát žádná ústavní práva nemá. Argument sám, ignorující ústavní dělbu mocí i hodnotový grunt ústavy, jen dokumentuje hloubku, kam česká parlamentní politika klesla.
Opozici však tehdy v červnu chybělo to razítko. Nepochopila, že návrh by znamenal aktivaci kontroly, nikoli sesazení prezidenta.
Je snad parlamentní systém a vrcholně politické rozhodování odkázáno na neschopenku? Nebo je parlament povinen jednat a poskytnout prezidentovi přístup k Ústavnímu soudu a dát mu právo tam dokázat, že jedná příčetně; a mimochodem také velezrádně?
Ano, parlament jistě má odůvodnit své rozhodnutí, ale prezident jako navrhovatel nese před Ústavním soudem břemeno důkazů. Tehdy parlament selhal. Teď, s neschopenkou v ruce, bude muset nový parlament vysvětlovat, proč je prezidentův průtah s jmenováním vlády nebezpečnější ústavní delikt než nepokryté zavlékání země pryč z Evropy, v barvách ruské a čínské hybridní války vedené proti Západu.
Autor je advokát a bývalý politik, v minulosti působil i jako místopředseda vládní komise pro přípravu Ústavy ČR.
Převzato s laskavým svolením redakce serveru HlídacíPes.org.
