Poslední názory Jana Kellera, europoslance a sociologa a komentátora Práva, už budí negativní pozornost i mezi jeho dosavadními sympatizanty. Především jde o názory, které se týkají uprchlické krize. V Deníku referendum ho kritizuje Petr Bittner.

Celý článek v DR můžete číst ZDE.

Bittner nejdříve popisuje to, čím Keller pro jednu generaci mladých lidí byl a v čem je to zklamání: „Uviděl jsem, že svět je větší než Česká republika a Jan Keller byl jedním z těch, kdo mi ukazovali, proč tomu tak je. Nově příchozí nám dnes stejně ukazují, že svět je větší než Evropa. A Jan Keller? Ten jako by se ve starém světě zapomenul.“

Autor Kellerovi přiznává, že popisuje správně příčiny uprchlické krize, které jsou (podle části levice) dané „zfušovanými západními intervencemi“. Jenže to je něco jiného než jak bojovat s následky. „Když hoří dům, nestačí říct, že se neměl zapalovat. Dokonce ani nestačí začít ho hasit – ze všeho nejdřív je třeba vysvobodit ty, kteří v něm zůstali, a postarat se o ně.“

Bittner soudí, že není osudově nutné, aby se kvůli uprchlíkům rozevíraly sociální nůžky, narůstala xenofobie, naopak, může nastat nová doba nových spojenectví a nových investic, jako bychom žili v další „poválečné době“.

„Pokud má Keller strach, že takovou parádu zaplatí zase ti nejchudší, měl by se z pozice socialistického europoslance spíš starat o to, aby k tomu nedošlo, než aby se snažil štěpit masy neprivilegovaných podle fašistických šablon, aby mohli žít důstojně „aspoň naši“.“

Se solidaritou je to jinak

Autor odmítá Kellerovu představu, že „podmínkou solidarity je reciprocita“. To by přece nebyla solidarita, ale utilitarismus. Solidární člověk jedná, i když nemá zaručenu návratnost „investice“. Je to drsné odmítnutí z vlastních řad: „Odmítnout solidaritu s druhými, ať už je situace jakkoli nepřehledná či dramatická, znamená odmítnout toto angažmá a vzdát se pravdy.“

Jako komentátor považovaný podle některých šablon střídavě za pravicového, liberálního, reakčně katolického a levicově katolického a protikatolického atd. s tím musím v zásadě souhlasit. To, co Jan Keller píše, skutečně nemá se solidaritou nic společného. Jen tím nejsem překvapen tak jako lidé, kteří podlehli jeho autorskému kouzlu, schopnosti psát četné a srozumitelné texty. Keller zná svůj obor a psát umí. Stejně tak není nic proti ničemu, když se sociolog společensky angažuje. Otázka je, kde, jak a proč.

Keller v podstatě nepřekračuje stín normalizačního komunisty, který bojuje proti imperialismu. Jeho pohled na svět je dán konfliktualistickým pojetím. Zápasí tu třídy mezi sebou. Stalo se zřejmě nějakým trikem dějin, že soupeření teď vypadá jinak. Tou zbídačenou třídou byli lidé ze Třetího světa, nad jejichž osudem Keller vždy tak naříkal a jejich vykořisťovatelem byl bohatý Sever. Zbídačená třída se teď zřejmě rozhodla, že zbídačí nás, čímž se objektivně sama stala vykořisťovatelem a vykořisťovaní jsme my, protože ti lidé budou po nás něco chtít, z počátku třeba jídlo a stan a pak dávky a vymoženosti a občanskou vybavenost.

Hlavně přežít a revolučně jen mluvit

Soucítím částečně s utrpením a zklamáním mladé levice, ale vývoji Jana Kellera a dalších se moc nedivím, protože to žádný vývoj není. Normalizační komunisté nebyli žádná revoluční síla, která chtěla zlepšení světa. Byla to vrstva lidí spojená především základní reakcionářskou ideou: hlavně přežít a nic neměnit. Stejně jako se to stalo někdejším vůdcům studentských bouří v roce 1968, že totiž pohodlně zakotvili v buržoazních institucích, je tomu tak i s komunisty a bývalými komunisty. Dobře se jim v kapitalismu žije, některým i obchoduje. Hlavně žádnou rušivou změnu, třeba od nějakých negramotných teroristických čmoudů s drahými mobily. Jak říkal klasik Neville Chamberlain: „Bylo by hrozné, kdybychom museli kopat zákopy a zkoušet plynové masky, protože se v nějaké vzdálené zemi hádají mezi sebou lidé, o nichž nic nevíme. Kdybychom měli bojovat, museli bychom mít větší důvod.“

A tady o boj a zákopy a plynové masky ani nejde.

Jan Keller si samozřejmě povšiml, že se na levici něco děje. 22. 10. v Právu napsal: „To, že migranti nemají nic, pouze své potomky, z nich pochopitelně ještě netvoří žádný proletariát. Byl by to podivný proletariát, jehož touhou je podílet se v lepším případě na snižování ceny pracovní síly, v případech horších využívat sociální systémy, s jejichž pomocí je pacifikována radikálnost nemajetných. Vlna migrantů přichází jako na zavolanou. Problémy stagnujících příjmů nižších i středních vrstev budou přehlušeny neshodami vyplývajícími z odlišné náboženské a kulturní orientace. Osekávání sociálních jistot bude zatlačeno do pozadí bezpečnostními problémy.“

Kdo je pravá levice

Můžeme teď na levici čekat řadu zábavných sporů o pravověrnost, které se možná vyrovnají boji o pravověří, jak se mu někdy oddává stále ještě církev, aspoň tedy ti jejich členové, které to baví. Keller si stěžuje, že zaměstnanci a pracující, „kterým se vzniklá situace nebude líbit“, budou „prohlášeni za xenofoby, pokud ne přímo za rasisty, čímž se jim zavřou ústa“ a „kritika poměrů bude prohlášena za projev nacionalismu či přímo nacismu“.

Prý se tak už děje, protože někteří údajně levicoví liberálové (proč si Keller myslí, že údajně?) už tuto terminologii používají, aby „měli patent a monopol na levicovost“. To je pochopitelně nebezpečná úchylka, protože tím „nahrávají systému, který tak jaksi z povinnosti kritizují“, což je „zcela zřejmé“.

Trochu to připomíná onu větu lampasáka z Pelíšků: „A komu tím chcete prospět? Druhé straně?“

Solidarita je podle Kellera nakonec nebezpečná, protože běžencům jde o „snižování ceny pracovní síly“ a „využívání sociálních systémů“. To je jasné, syrská rodina si sedne před zbořený barák a řekne si: „Už víme, co uděláme, pojedeme do Evropy a snížíme tam cenu pracovní síly“. Asi jako když homosexuálové pořád spekulují, jak zničit tradiční rodinu. (Udělají nějaký pochod a mužům se hned přestanou líbit ženy, jak jinak.)

A hned jsme doma, o co vlastně jde. Politici Kellerova střihu potřebují v podstatě neměnnou společnost, kde se budou řešit jen malé běžné problémy, které bude generovat vrstva tak trochu chudých lidí, ale ne moc, prostě takoví, co jsou potřeba jako voliči sociální demokracie. Nesmí se to s tou chudobou přehnat, aby neutekli ke komunistům nebo nějaké údajně dělnické straně, ale nesmí ani vlastním přičiněním moc zbohatnout, protože pak by jejich zájmy zastupovaly už pravicové strany. Imigranti, kteří pomoc skutečně potřebují, tuto idylu sametového třídního boje narušují svou nechutnou reálnou bídou. Ať si je nakrmí a odvezou Američané a Merkelová.

Nějak se nám ty fronty třídního boje promíchaly. On měl Miloš Jakeš pravdu: „To není jednoduchý proces ta přestavba. Není. To je proces, v kterým se ne každý dost dobře vyzná, a proces, do kterýho mohou vstoupit nepřátelé a vypadají přitom jako přátelé.“

Tak to aby si dávali v Deníku referendum pomalu pozor. Už jsou odhaleni a pojmenování, „údajní liberálové“.