Pro mou generaci byl nejdůležitější historickou událostí pád Berlínské zdi, který odstartoval rozpad sovětského impéria a konec studené války a zároveň nám přinesl po dlouhých 21 letech ruské okupace to nejcennější – svobodu. Největším traumatem generace mých rodičů pak byl naopak vpád vojsk Varšavské smlouvy pod velením armády SSSR v roce 1968, který ruskou poválečnou dominanci nad politickým vývojem v Československu nejen potvrdil, ale i zpečetil. V obojím měl maršál Koněv prsty.

Stavbě Berlínské zdi v roce 1961 Koněv velel, na jaře roku 1968 zase přivezl delegaci ruských generálů, která se rozjela po celé naší zemi na obhlídky terénu před srpnovou vojenskou invazí. Rusové to zpochybňují, čeští historici potvrzují. Mám někdy chuť vzkázat do Ruska, ať si otevřou své vlastní archivy a přečtou si to v nich sami, když mají pochybnosti. Mám ale obavu, že po takovém 20. století, které Rusové prožili, se jim do otevírání archivů příliš chtít nebude. Vystačí si s mýtem hrdinného vítězství nad fašismem, ačkoliv s nacistickým Německem první dva roky války vojensky i hospodářsky spolupracovali.

Masakr 20 tisíc příslušníků polské elity na začátku 2. světové války v Katyni přiznal Michail Gorbačov až v roce 1990, do té doby o ní Rusko mlčelo. K tomu si připočtěte Koněvův vpád do Maďarska v roce 1956, jehož povstání a touhu stát se neutrálním státem po vzoru Rakouska rozstřílel Koněv z tanků a premiéra „suverénního státu“ Imreho Nagye dostal na popraviště. A máme před sebou obraz člověka, který se skutečně významně vepsal do tváře 20. století, dobyl v roce 1945 Berlín a den po válce přijel do osvobozené Prahy, ale zároveň i složitou otázku, zda má být oslavován bronzovou sochou v nadživotní velikosti na tři metry vysokém mramorovém soklu u nás v Bubenči.

Už dlouho vysvětluji svému okolí, že socha maršála Koněva byla poslední nepřehlédnutelnou značkou, kam až v 80. letech sahalo mocné ruské impérium pod značkou SSSR. Proto jsou na ni Rusové tak citliví, proto vykřikují všemožné – Ruskem podporované – skupiny a spolky, že přepisovat dějiny nelze. Jenže to byli právě Rusové a naše komunistická strana, kdo se prolhali 20. stoletím.

Socha maršála Koněva nebyla postavena jako projev vděku Pražanů za osvobození po válce, ale za nejtužší normalizace v roce 1980. V době, kdy nás už 12 let okupovala sovětská vojska a kdy Státní bezpečnost spustila akci Asanace, jejímž cílem bylo vytlačit do zahraničí všechny svobodomyslné občany, kteří se odvážili veřejně usilovat alespoň o částečnou demokratizaci života v Československu. Bronzový Koněv byl symbol servility tehdejší loutkové vlády a toho největšího ponížení, které se nám ve 20. století dostalo. Ostatně i ministr obrany Martin Stropnický odpověděl pěti bývalým státům Sovětského svazu, které už před několika lety protestovaly proti „přepisování dějin“, ať nechají projev díku za osvobození Prahy na Pražanech samých.

V září roku 2019 rozhodlo svobodně zvolené zastupitelstvo Prahy 6 v poměru hlasů 33:1, že máme sochu přemístit z bubenečského náměstí Interbrigády do některé z paměťových institucí. Po dlouhých jednáních, analýzách mezinárodních smluv, českých zákonů a pražských vyhlášek jsme se dohodli s nedávno vzniklým Muzeem paměti 20. století, že mu sochu bezplatně a dlouhodobě zapůjčíme – jako vůbec první exponát. Aby tam maršál o svém 20. století mohl vyprávět. Socha byla sňata z piedestalu v pátek 3. dubna a převezena dočasně do specializovaného skladu mimo Prahu. Protestovali Rusové, komunisti, Václav Klaus a Miloš Zeman. Lidé bydlící na náměstí Interbrigády nám tleskali z otevřených oken. Rusové nám na dálku bezprecedentně vyhrožují trestním stíháním, česká diplomacie si ťuká na čelo.

Autor je místostarostou MČ Praha 6.