Spolkový statistický úřad oznámil nejnovější prognózu vývoje německé ekonomiky. Hrubý domácí produkt Německa v prvním čtvrtletí letošního roku stoupl o 0,7 procenta proti poslednímu kvartálu roku 2015 a překonal původní předpovědi. Čtvrtletní růst tak byl nejrychlejší za dva roky a jeho tempo se oproti předchozím 0,3 % více než zdvojnásobilo.
Německo přitom v uplynulém roce přijalo přes 1,1 milionu registrovaných a dalších odhadem 290 000 neregistrovaných uprchlíků a náklady na jejich integraci odhaduje do roku 2017 na 50 miliard eur.
Ano, to Německo, které na sebe i místo nás vzalo břemeno solidarity s lidmi v nouzi, utíkajícími před válečnými konflikty, despotickými diktátory a bídou a hladem. To Německo, které je zároveň a s velkým odstupem naším největším obchodním partnerem. Německo, jehož ekonomické výkyvy kopírujeme a budeme kopírovat, i kdybychom se měli na hlavu postavit. To Německo, které je čtvrtou nejvyspělejší ekonomikou na světě a po nás nechce nic jiného, než aby se nám vedlo dobře, protože to je největším motorem nejen pro naši, ale i pro jeho ekonomiku. Chudý soused si těžko něco koupí.
Německo přitom (a právě proto) má, na rozdíl od utkvělých představ některých našich politiků, hodně daleko k silovým řešením či dokonce arogantnímu přístupu. Jen nesebevědomí jedinci podléhají iluzi, že jim je neustále ubližováno – zastírají tím sami před sebou, ale hlavně před svými voliči svou vlastní neschopnost. Německo si je dobře vědomo své velikosti a síly, a proto se chová rezervovaně a tolerantně. I proto koncem léta 2015 otevřelo syrským uprchlíkům své brány, a tím výrazně odlehčilo jiným zemím. I proto stále ještě toleruje nedodržování dávno odhlasovaných kvót. Dovedete si podobný přístup představit v době RVHP a Varšavské smlouvy?
Německo je skromná země. V domácnostech se tam šetří elektrickou energií, vodou i teplem tak, že by tam v zimě průměrný český venkovan, zvyklý většinou na svůj minimálně na 25°C vytopený obývák, ve zdraví nepřežil ani tři dny. Německý důchodce patří výší svého majetku k nejchudším v eurozóně – řecký je dvakrát bohatší, dokonce i slovenský má více než on.
Německo už několik let poukazuje na svou „katastrofálně zanedbanou“ infrastrukturu, a právě proto zavedlo dálniční mýto, které se nyní bude rozšiřovat i na státní silnice.
Německo je země, která bije okamžitě na poplach pokaždé, když se zhorší její místo mezi nejatraktivnějšími technologickými velmocemi, v žebříčcích kvality školství nebo v jakémkoliv jiném důležitém hodnocení, které existuje. Ano, nám to může připadat až chorobné. Ale právě věčná nespokojenost se stávajícím stavem je cestou, jak být neustále v pohybu, jak věci zlepšovat, zefektivňovat, vymýšlet nové a neztratit kontakt se špičkou nebo jí sám být. Svět na nikoho nečeká. Ani nikdy nečekal. Této iluzi jsme propadli jen my, neboť u nás se 40 let nic nehýbalo.
Německý hospodářský zázrak, vystavěný na rozbombardovaných základech a bez velké části mužského obyvatelstva, začal po drobounkých krůčcích ne od nuly, ale od minusu. Na investice nebyly peníze. Marshallův plán přišel až v r. 1947 a z valné části poskytoval potřebné úvěry, přímé investice však jen výjimečně. V r. 1948 zlikvidovala prakticky přes noc černý trh měnová reforma. Už v r. 1950 překročil reálný příjem pracující rodiny předválečnou úroveň. V r. 1954 bylo na západním území vybudováno tolik bytů, že jejich počet dosáhl předválečného stavu. V roce 1955 bylo třeba přijmout první „gastarbeitery“. Mezi lety 1952 a 1960 se zvýšily investice o 120 % a produktivita stoupla o 80 %. Americká hospodářská pomoc tento vzestup usnadnila, možná částečně i urychlila, ale rozhodně ho sama nezpůsobila. Daleko důležitější byla motivace lidí, zapojení do západních hospodářských struktur, odstraňování obchodních bariér a podobně.
Kolik dálnic, tras metra, technologických líhní, výzkumných ústavů a ekologických elektráren jsme za posledních 26 let za přispění bilionových dotací otevřeli my? Kolik nových technologií u nás vzniklo? Jaká je situace živnostníků a podnikatelů? Jaká je profesionalita, ochota, kompetentnost a technologická vybavenost státní správy? Místo toho, abychom si alespoň tyto základní položky mohli spokojeně odškrtnout, řešíme vzrůstající cenzuru, oligarchizaci podnikání a státního aparátu, šikanování živnostníků a podnikatelů, omezování lidských práv a fašizaci silových složek a diktátorské choutky některých volených činitelů.
Svalování viny na to, že jsme malá země a velký zlý Brusel nám diktuje, jen svědčí o malosti, nesebevědomí a vlastní neschopnosti. Dětinské ublíženectví a neustálé urážení svědčí pouze o vlastní nevyzrálosti. Podívejme se, jak pozitivně jsou vnímány velikostí srovnatelné pobaltské země. Lotyšsko je inspirujícím příkladem. Slyšel snad někdo, aby si Holandsko nebo Dánsko stěžovaly na to, že jsou malé?
EU nás nebude živit donekonečna. Oprávněně předpokládá, že vynaložené biliony použijeme k tomu, abychom se konečně sami postavili na vlastní nohy a zúčastnili se budováním společného evropského projektu jako plnohodnotní, spolehliví členové. Místo toho však právě jsme, spolu s dalšími zeměmi V4, vnímáni jako pěkní vyčůránci, kteří vždy jako první natahují dlaně, ale zároveň se jako první krčí pod stolem, když je třeba něco udělat. Konec této ubohé a zoufalé politiky je bohužel v nedohlednu.
Vlak EU se nám mezitím začíná vzdalovat čím dál víc. Chtěli jsme to? Nevím. Ale rozhodně si za to může sami.
