Tento týden uplynulo 130 let od úmrtí Jana Nerudy, autora půvabných Povídek malostranských, ale také brutálně přímočarého pamfletu Pro strach židovský. Nerudovy postoje bývají omlouvány či alespoň zlehčovány tím, že nešlo o antisemitismus rasový, nýbrž politický, o snahu prosadit české národní zájmy v konfrontaci s německým živlem, reprezentovaným nejednou – zejména v liberálním prostředí – Židy.

Jan Neruda (1834–1891) proslul jako autor Povídek malostranských, které jsou dodnes čteny a často i napodobovány jako vpravdě geniální vylíčení na pohled starosvětsky poklidné, pod povrchem však bolestně dramatické „maloměstské“ atmosféry.

O zbytku Nerudova díla, o jeho uvědomělém češství i novinářské práci, se dnešní čtenář dozví ve škole. A koneckonců také o jeho zhrzených láskách a staromládeneckém způsobu života.

Jen Nerudův antisemitismus bývá cudně pomíjen a vynecháván, jakkoli s výše uvedeným úzce souvisí. Děje se tak navzdory faktu (byť musíme spisovatelovy názory samozřejmě posuzovat v kontextu doby), že dalece překračoval tehdy obvyklou úroveň protižidovského smýšlení.

Dále čtěte

Obrana konzervatismu – proti „konzervativcům“ (1.)

Proč je dnes třeba bránit konzervatismus hlavně proti konzervativcům a nikoli pouze proti pokrokářům? Protože konzervatismus je obranou základních hodnot…

Osudová rovnice

„Dnes žijeme v nahé pravdě, v politickém nepřátelství s národem nám ve všem a úplně cizím. V jich politickém nepřátelství nemožno nám vidět, že by bylo následkem dřívějších jich utrpení. Cit tedy nemá zde pranic více co dělat,“ píše Neruda ve svém pamfletu.

Spisek o osmadvaceti stranách nazvaný Pro strach židovský vyšel v roce 1870 s podtitulem Politická studie. Je tvořen pěti články (podčárníky), které otiskovaly Národní listy od léta 1869. Nerudův traktát (či pamflet) vydal ostatně jejich vydavatel a budoucí mladočeský politik Julius Grégr.

Byl to pravděpodobně také Grégr, kdo opatřil brožuru předmluvou (přinejmenším ji inspiroval), v níž vyzdvihuje, že Nerudova práce je „jediné pojednání české týkající se věci té“ (rozuměj Židů) a přinejmenším implicitně si klade otázku, zda je možné usilovat o získání Židů pro českou věc, o jejich asimilaci. „Musí nám být zcela jasno, jaké stanovisko zaujímá žid ve světě vůbec, a ve vlasti naší zvlášť, jakým je člověkem, možno-li na něho působit, či nutno přímo hned pracovat proti němu,“ píše Grégr a na závěr takřka zlověstně zvolá: „Otázka židovská musí být u nás rozluštěna.“

Jan Neruda psal pětici uvedených článků v době, kdy již opustil své mladické liberální nadšení a také jeho evropanství stále zřetelněji přecházelo v ono ritualizované češství, které se později tak spektakulárně projevovalo v okázalém staromládenectví a v pravidelných návštěvách stále stejných hostinců provázených příznačně stále stejnou objednávkou.

Tento přirozený povahový posun přicházející s postupujícím věkem provázelo zklamání, které po obnovení ústavního pořádku přineslo rakousko-uherské vyrovnání (1867), jež na dlouhou dobu odsunulo české státoprávní ambice na vedlejší kolej. Viník je v očích publicistů zřejmý – jsou jím rakouští Němci. A v nejednom případě Židé. Rovnice: NĚMECKÝ rovná se ŽIDOVSKÝ rovná se PROTIČESKÝ se natrvalo zabydluje v českém myšlení, aby nadále formovala českou politiku.

Povídky malostranské

Antisemitské tóny se v Nerudově díle objevují v šedesátých letech devatenáctého století. Traktát Pro strach židovský je v tomto smyslu jejich vyvrcholením, završením toho, co bylo dosud řečeno jen v útržcích, spisovatelovým poselstvím českému národu.

Dále čtěte

Volnou cestu odvážným! Židovský malíř a pražský bohém Robert Guttmann byl nezařaditelný člověk

Výrazná osobnost předválečné židovské Prahy, nekonvenční umělec a nezařaditelný malíř. Světoběžník Robert Guttmann, který prý „patřil k Praze jako Karlův most,…

Jindřich Toman upozorňuje na webu holocaust.cz na Nerudovy antisemitské spády v tolik oblíbených Malostranských povídkách: „Poté, co se jeho obchod ocitl na pokraji krachu, malostranský pan Vorel nakonec upadá do rukou podezřelých postav – židovských lichvářů. Zbývá se už jen oběsit.

Pan domácí v tichém malostranském domě musí také přijímat návštěvy jízlivého a světovládně se tvářícího židovského lichváře Merkla, který se při návštěvě v měšťanském parádním pokoji nerozpakuje plivat na podlahu. Dcera pana domácího nechápe, proč ho tatínek nevyhodí, ale to ještě neví, že protagonista starosvětského světa Malé Strany je u Merkla po krk zadlužen“, píše Toman a dodává: „Nelze se zbavit dojmu, že Malou Stranu postupně kupují podezřelé postavy, přišlé bůhvíodkud, bydlící bůhvíkde – hrozivá a vítězící síla peněz.“

Cesta do Jeruzaléma

V roce 1870, kdy spisek Pro strach židovský vychází, se Neruda – zřejmě jen shodou náhod – vydává na svou nejdelší zahraniční cestu. Dorazí až do Jeruzaléma a zdejší židovskou populaci popíše s přímočarým pohrdáním. Ano, u Nerudy nenajdeme soucit, který by snad šlo očekávat – bez ohledu na to, zda jde o Židy, Araby nebo kohokoli jiného – při pozorování lidí ocitajících se v zoufalých existenčních podmínkách.

„Křesťan i mohamedán zde Židem opovrhují… Čtvrť židovská … je také zde čtvrtí nejhorší, a v ní bydlí nejhorší lidé. ´Mravní opovrženost, fanatická šílenost, největší bída´ je zde jich příznakem, sami cestovníci židovští to dosvědčují. Špinaví, oškliví a nemocní plíží se ulicemi, tmavé kučery jejich vlasů třesou se zimničně na bledých spáncích, potrhané župany visí z nich jako z bidélek, prsa jsou zapadlá, celé tělo jako by klesalo do těch špičatých kolen. Ohyzdnějších Židů a ohyzdnějších šatů jsem posud nebyl viděl; jako by svět z ošklivosti byl vrhl zpět ten hadr, tu zvadlou kůži a ten sešlý hnát!“

Dále čtěte

Příběh biopaliv aneb Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly

Dobré úmysly, jsou-li prosazovány silou a ideologicky, mohou napáchat více škody než užitku. Ilustrativním příkladem, kdy se původně dobrá myšlenka…

Tuto bídu jeruzalémských Židů klade pak Neruda do kontrastu s postavením jejich souvěrců na Západě: „Roztroušeni světem, stali se úmorem lidstva, co pijavice nejhoršího druhu nežijí nikde z práce své, žijí z mozolů a potu cizího, krev pracujícího lidstva musí sloužit k vyšperkování jich bohatých salonů. Jinde největšími, nejmocnějšími pány, jsou v Jerusalémě, kolébce svého národa největšími bídáky.“

Inspirativní Richard Wagner

Jan Neruda hledal inspiraci pro svůj spisek v zahraničí, konkrétně v Německu. Největší autoritou se mu stal hudební skladatel Richard Wagner. Neruda se opakovaně odvolává na jeho text Das Judentum in der Musik (kompletně vyšel jen rok před tím – 1869).

Ve svých úvahách pak snoubí staré křesťanské stereotypy s nastupujícím politickým antisemitismem, jenž přičítá Židům zodpovědnost za rozvrat národů, působení proti jejich zájmům a ambicím.

Co je však podstatné: Neruda jde ve své práci daleko nad rámec dobové hladiny antisemitismu. Nežádá, tak jako řada dalších vlastenců, aby Židé „neněmčili“ a přidali se k české věci, k českému národu. Nežádá jejich asimilaci. Podle něj není totiž možná. Chce Židy vyloučit, zanechat v paralelním světě!

Ve svém textu píše: „Výtečný jeden pozorovatel německý praví: Němec může se státi spíše Židem, než Žid Němcem. Jsou a zůstanou bodákem vraženým do našeho masa. Nemůžeme obžalovat bodák ten; avšak nikdo se nemůže divit, vzkřikneme-li při bolesti, kterou nám způsobuje, a pozorujeme-li se strachem, jak po každém léčitelském pokusu hnisání dále se šíří.“

V Nerudově spisku sice ještě chybí pseudovědecké rasové teorie s odvozenými důkazy zvrhlých duševních vlastností (což mu bývá přisuzováno k dobru).

Nicméně i on s nemalou vášní uvažuje o židovské fyziognomii: „Tisíc let žije mezi námi, pranic se nezměnil, ta cizota vyvolává onu vnitřní nechuť k lidu mému, o které Wagner mluví. V střední Evropě fysiognomie se vyrovnávají, Žid zůstává při své. Evropan může být spíš podoben Židu, než Žid Evropanu, lze říci zase zde. Někdy zdá se, že jednotlivec ztrácí ráz, avšak již syn vrací se zas k prototypům Starého zákona. Dejme mu řasné roucho a sandály a je podnes ihned nejpřirozenější stafáží krajin palestinských.“

O takřka dvacet let předběhl Jan Neruda, alespoň na českém území, dobu. Až v devadesátých letech devatenáctého století na něj navázali mnozí další, včetně jednoho z otců nejbrutálnější antisemitské ideologie, profesora teologie na pražské německé univerzitě Augusta Rohlinga (1839–1931), který bydlel – jaká ironie – v tehdy čerstvě přejmenované Nerudově ulici na Malé Straně.

Dále čtěte

Vracíme Čechům noviny. Předplaťte si Týdeník FORUM

Jestli i vám od doby, kdy předseda vlády vzal Čechům dva klíčové deníky, institut papírových novin chybí, máte právě nyní…

Neruda a sionisté

Mlčet dál o Nerudově antisemitismu je zbytečné i hloupé. Mluvit o něm, neznamená zavržení, pouze kritické hodnocení Jana Nerudy. Ostatně pozitivní rys by – přes Nerudovu očividnou nenávist – objevili v traktátu Pro strach židovský i sami sionisté.

Neruda totiž (v roce 1870, čtvrtstoletí před Theodorem Herzlem), definuje Židy v diaspoře jako společenství ryze národní, byť mluvící různými jazyky: „Je to právě národ zcela zvláštní, polyglotní, vzdor své roztroušenosti a různojazyčnosti přece uvědoměle sjednocený, mající neumořitelné uvědomění národní, mesiášskou svou naděj…“

Neruda dokonce v této souvislosti používá ve slovech Žid-Židé velké písmeno, demonstruje tím, že se jedná o označení národa, stejně jako v případě Čechů či Němců (jakkoli pro něj národa nepřátelského).

Podivné je i Nerudovo varování, abychom v případě Židů „nestali se z tyranů otroky“, které čtenáři podsouvá, že něco takového opravdu hrozí. Jako by těmito slovy po 150 letech promlouval přímo z duše mnoha současným bojovníkům proti emancipaci v minulosti utlačovaných menšin.

Dan Hrubý je redaktor Týdeníku FORUM a autor knižního cyklu Pražské příběhy