Mezinárodní organizace Transparency International zveřejnila tento týden „Index vnímání korupce za rok 2015“, z něhož vyplývá, že postavení České republiky v celosvětovém žebříčku vnímání korupce se dramaticky zlepšilo, když se ČR na žebříčku států posunula z 53. na 37. místo. Zpráva zároveň uvádí, že se postavení ČR po mnoha letech propadu zlepšuje již druhým rokem. To přesně odpovídá funkčnímu období současné vlády. Zprávu obsáhle citovala média a byla také předmětem několika televizních a rozhlasových diskusních pořadů. Přitom samotná informace nastoluje vážné otázky o její elemetární důvěryhodnosti.

Přestože ředitel české pobočky Transparency International David Ondráčka v pořadu České televize Události a komentáře upozornil, že „kořeny tohoto zlepšení je třeba hledat již v době, kdy byl Bohuslav Sobotka ještě lídrem opozice a Andrej Babiš teprve zakládal své hnutí“, v dosti účelovém výkladu podaném v tiskové zprávě se hlavní zásluhy připisují „orgánům činným v trestním řízení“ a tlaku protikorupční platformy Rekonstrukce státu na legislativní a systémové změny.

[ctete]44730[/ctete]

Politický lobbing za nové pořádky

Zároveň podle zprávy „skupiny angažovaných občanů na místní úrovni vstoupily do komunální politiky, v řadě obcí se dostaly k moci a začaly rušit zaběhnutá korupční schémata“. Tato „korupční schémata“ fungovala zřejmě podle ideologů české pobočky Transparency International a autorů zprávy v celé komunální politice a „skupiny angažovaných občanů“ tvoří patrně apolitičtí aktivisté – poslové čistoty, Pravdy a Lásky. Ani jedno ovšem není pravda. V řadě českých a moravských měst a vesnic (pár z nich osobně dobře znám) žádná „korupční schémata“ nefungovala, zato teď tam fungují, řádí, dělají revoluce a vydírají různí protikorupční aktivisté a kverulanti, sdružení pod hlavičkou hnutí ANO, Věcí veřejných a dalších obskurních spolků.

Aby pozitivní trend pokračoval i v dalších letech, je podle zprávy potřeba prosadit přijetí zákonů o financování politických stran, o státním zastupitelství, prokazování původu majetku a ochraně tzv. whistleblowerů (česky řečeno udavačů). Důležitá prý bude i úspěšná implementace služebního zákona nebo registr smluv. Tedy přesně to, po čem volají Andrej Babiš a Miloš Zeman.

Hodně marketingu a vůbec žádná fakta

Pozornější člověk s analytickým uvažováním je zvědavý, co ono dramatické zlepšení pozice České republiky ve vnímání korupce způsobilo a kdo vlastně vidí situaci takto optimisticky. Jinými slovy, na základě jakých údajů je žebříček Transparency International sestaven, a jak je tudíž důležitý a věrohodný. O tom se však ze zprávy ani z informací uveřejněných na webu české pobočky Transparency International nedozvíte téměř nic, tedy přesně řečeno vůbec nic konkrétního. Pouze marketing, mlha a obecná sdělení, z nichž si žádný obrázek o věrohodnosti údajů udělat nemůžete. Podobně jako u reklam na skvělý, nový a přitom nejlevnější výrobek.

Ve zprávě se například konstatuje, že „Česká republika byla hodnocena na základě 9 dílčích průzkumů renomovaných mezinárodních institucí, většinou expertního charakteru“. Ani po detailním zkoumání se ale nedopátráte toho, o které instituce se jedná a co jim kdo řekl. Nic konkrétního neprozradí ani příloha „Stručná metodologická poznámka“. Zase jenom mlha a nicneříkající ujišťování o serióznosti informací a odbornosti jejich zpracování. Například: „Data jsou získávána od důvěryhodné instituce a očekává se, že budou zpřístupňována pravidelně.“ Nebo: Každý zdroj dat „musí být založen na spolehlivé a platné metodologii, která hodnotí více zemí ve stejném rozsahu“. Ale od které instituce, jaký zdroj informací a v které zemi?

Až v příloze „Nejčastěji kladené dotazy“ je ukryt odkaz na „úplný seznam zdrojů dat, typ respondentů a zodpovězení specifických otázek. Když si ovšem tento dokument otevřete, zjistíte, že je z roku 2014, je v angličtině a o České republice v něm není ani jediná zmínka. Všech uvedených 12 zdrojů dat (těch z roku 2014) jsou nadnárodní společnosti a instituce, některé z nich z Asie a Afriky. O jejich aktivitách a působení v oblasti vnímání korupce v České republice se z materiálu nedozvíte ani slovo.

Pro úplnost je třeba dodat, že další přílohu zprávy nazvanou „Podrobně“ tvoří excelový datový sešit s technickými výpočty neindentifikovatelných dat. Také ten má ovšem nulovou informační hodnotu, o výzkumu samotném z něj nezjistíte zhola nic, leda to, že autoři dovedou pracovat s tabulkovým programem.

Které instituce hodnotily vnímání míry korupce v České republice a jakým způsobem, tedy ze zprávy nijak nevyplývá. Nedozvíte se, na základě čeho činí Transparency International své dalekosáhlé závěry, dozvíte se jen závěry samotné jakožto marketingový produkt na podporu politického lobbingu. Takto si česká pobočka Transparency International představuje transparentnost! Je dobré to vědět.

Boj proti korupci jako byznys

Boj proti korupci je dnes především byznys, a to byznys velmi lukrativní. Nejde v něm totiž o nic menšího než o ovlivňování veřejného mínění a potažmo volebních výsledků tu konstatováním katastrofální zkorumpovanosti země, tu zase, jako nyní, prudkým zlepšením situace. Vliv a dosah tohoto byznysu je ostatně dobře vidět na tom, kdo všechno se dnes snaží si údajné zlepšení pozice ČR na poli vnímání korupce přivlastnit nebo se na něm přiživit.

Protikorupční aktivisté z Transparency International, z nátlakové skupiny Rekonstrukce státu či Nadačního fondu proti korupci miliardáře Karla Janečka určují, koho pochválí, komu přisoudí zásluhy a komu naopak dají co za vinu. Samozřejmě vždy natolik obecně (ale přitom návodně), aby to nebylo žalovatelné. V podstatě si tak uzurpují právo na výklad stavu a příčin míry korupce v ČR.

Nominovali sami sebe, bez jakéhokoli mandátu a zároveň bez jakékoli politické odpovědnosti za své počínání, do exkluzivní pozice, z níž sdělují veřejnosti, kdo zkorumpovaný je a kdo není, kdo zemi z hlediska míry korupce prospívá a kdo škodí. Existuje přitom velký potenciál činit tak na politickou objednávku (píšu to rovněž obecně, aby to nebylo žalovatelné). Protikorupční aktivisté se přitom stavějí do role objektivních a nestranných hodnotitelů. S jejich objektivitou a nestranností je to ovšem podobné jako s transparentností a objektivitou jejich informačních zdrojů. Problém je ale v tom, že jim veřejnost věří a o jejich důvěryhodnosti pochybuje zatím zřejmě jen hrstka lidí. Navíc mají rozsáhou podporu v médiích, zejména v těch spřátelených, „protikorupčních“, tedy Babišových.

Cukr a bič, kritika a „spolupráce“

Proti politikům, které samozvaně hodnotí, přičemž některé kritizují a s jinými kolaborují, mají naši protikorupční aktivisté dvě obrovské výhody: mohou o sobě tvrdit, že jsou nezávislí, a zároveň nemusí nikomu skládat účty. Česká pobočka Transparency International je odpovědná nanejvýš tak své mezinárodní centrále, která ovšem poměry v Česku nezná a nejspíš jsou jí i docela ukradené (je to jen nepodstatná součást jejího byznysu, který je plně v rukou zdejší franšízy), zatímco Rekonstrukce státu nebo Janečkův Nadační fond proti korupci nejsou odpovědny vůbec nikomu. Jejich lídři dobře vědí, že kandidaturou ve volbách a přijetím politické odpovědnosti by se připravili o exkluzivní pozici univerzálních vyděračů politiků, politických stran a veřejných institucí.

Zmíněné protikorupční iniciativy si také vzájemně nekonkurují, nýbrž si jdou zcela na ruku a jednají ve shodě. V rámci svého marketingu si navzájem chválí své zásluhy, aby nemusely chválit ty vlastní, což by přece jen poněkud smrdělo a budilo nedůvěru.

Naši protikorupční aktivisté prosazují či už pomohli prosadit pomocí svého marketingu zákony, které mají za současné situace v ČR důležitý význam v politickém boji: služební zákon v jeho současné obludné a politicky účelové podobě (oni ho ale chtěli mít ještě obludnější), neméně účelový zákon o financování politických stran, o státním zastupitelství, prokazování původu majetku, ochraně udavačů nejen ve státních institucích, ale i v soukromých firmách.

Vzniká tak vážné podezření, že ve skutečnosti nejde primárně o „boj proti korupci“, nýbrž o prachobyčejný politický lobbing prováděný na zakázku nebo ve vzájemné spolupráci za účelem dosažení výhod. Navíc o lobbing velmi netransparentní a nesolidní, vzhledem k jeho maskování jinými, dobrými úmysly a pofiderním, marketingově vybuzeným společenským zájmem.

Politický lobbing, jak známo, je byznys jako každý jiný. Může to být přitom byznys slušný, s jasnými pravidly a mantinely (jako třeba v USA), anebo nikoli (jako třeba v Rusku nebo u nás). To je zajisté dáno spíše politickou a společenskou kulturou než zákony.

[ctete]27302[/ctete]

V každém případě by měli být protikorupční aktivisté při dokládání svých tvrzení přinejmenším tak transparentní, jako to požadují po jiných. Aktuálně uvidíme, jak se postaví třeba k alarmující informaci, že pražská státní zástupkyně Hercegová a její dvě náměstkyně rezignovaly kvůli tlakům souvisejícím s vyšetřováním čerpání evropských dotací na výstavbu Babišovy reprezentační venkovské rezidence Čapí hnízdo, kam jezdí na konzultace třeba i americký velvyslanec Andrew Schapiro, který je zároveň velkým podporovatelem „boje proti korupci“ v ČR a zdejších protikorupčních aktivistů. Budou nejspíš mlčet, tak jako mlčeli a mlčí v případě Babišových korupčních a dotačních kauz pokaždé. Nebudou přece zabíjet slepici, které pomáhají snášet zlatá vejce.

[ctete]44911[/ctete]