Jan Šír se odborně zabývá postsovětskými státy a působí na Katedře ruských a východoevropských studií Institutu mezinárodních studií, FSV UK. Je také vedoucím autorského kolektivu kolektivní monografie Ruská agrese proti Ukrajině, která vyšla v roce 2018 v nakladatelství Karolinum. V rozhovoru pro deník FORUM 24 shrnuje situaci na Ukrajině pět let po okupaci části jejího území Ruskou federací.
Minulý týden jsme si připomněli pět let od anexe Krymu. Má smysl si tuto událost připomínat? Nebo jde podle vás o uzavřenou věc, která nás už snad ani nemusí zajímat?
Určitě. Anexe Krymu byla naprosto klíčovou událostí ve vývoji bezpečnosti Evropy od druhé světové války. Jde o vůbec první pokus o anexi svrchovaného území cizího státu v Evropě po roce 1945. Všichni víme, kam toto chování v druhé polovině 30. let vedlo. Zejména náš národ s tím má docela neblahé zkušenosti. Věřím, že něco jako národní paměť ještě existuje.
Jaká je podle vás veřejná debata o Ukrajině a ruské agresi proti ní u nás? Co je její největší nedostatek? Co důležitého v ní opomíjíme?
Emocionální, málo věcná, často mimo podstatu problému. Ve výsledku pak fragmentovaná, polarizovaná, radikalizovaná. Zapojuje se do ní leckdo, na čemž samozřejmě není nic špatného. Bohužel ti, kdo by k věci měli, nebo aspoň mohli mít co říci, tj. kdo se těmito otázkami zabývají profesně a kdo by mohli napomoci se v té informační mlze aspoň trochu zorientovat, se z nějakého důvodu drží stranou. Obecně velice postrádám právní rámování celého problému. Přitom jakmile jednou rezignujeme na ambici zohledňovat v analýze politiky normativní hlediska, tak končíme. Právo, pravidla, normy chování jsou přesně to, co odlišuje lidské společenství od jiných biologických druhů. Ze stejného důvodu nemám osobně moc pochopení pro ty, co mají potřebu ruskou agresi na Ukrajině a s tím spojené zločiny – MH17 a jiné (sestřelení dopravního boeingu Malajsijských aerolinií nad Doněckou oblastí 17. července 2014; Mezinárodní vyšetřovací tým na podzim 2016 zveřejnil prozatímní závěry, podle nichž let byl sestřelen raketovým systémem BUK pocházejícím z ruské 52. protiletecké brigády s dislokací v Kursku; v tragédii zahynulo všech 298 civilních cestujících včetně posádky – pozn. red.) – zamlžovat, relativizovat, bagatelizovat, ne-li dokonce ospravedlňovat.
Rusko se snaží svůj postup vykreslit jako pouhou reakci na ohrožení Majdanem. Ten je také často popisován jako akce západních tajných služeb, což konec konců nepřímo naznačil i bývalý prezident Klaus, když řekl, že Západ na Ukrajině Rusko provokoval. Byla podle Vás chyba snažit se Ukrajinu lákat do EU? Nebo měly naopak země NATO být daleko vstřícnější už v roce 2008, kdy Ukrajina o členství v této organizaci začala usilovat?
Jo, to vím, že to tak v Rusku vykreslují. Problém je ten, že tohle vysvětlení nemá oporu ve faktech. Dnes už víme, že operace na Krymu (vedoucí k ruské anexi poloostrova – pozn. red.) započala ještě před tím, než v Kyjevě vůbec revoluce zvítězila. A hlavně, Ukrajina je svrchovaná země, která má právo, stejně jako kterýkoli jiný člen mezinárodního společenství, si rozhodovat sama o svém osudu, aniž by za toto svoje rozhodnutí musela čelit ze strany jiné země vojenskému tlaku nebo být napadena. Stejně tak EU je blokem svrchovaných národů a je plně v jeho rukách, jak se rozhodne nebo nerozhodne uspořádat svoje obchodní a politické vztahy se zeměmi v sousedství. Takže asi tolik… Západ samozřejmě udělal v období před rusko-ukrajinskou válkou řadu chyb, žádná z nich ale nemůže sloužit jako vysvětlení nebo omluva protiprávního jednání současného ruského vedení, jehož narativy náš pan ex-prezident z nějakého důvodu tlumočí. Chybou číslo jedna, kterou Západ dopustil, samozřejmě bylo, že nepostihoval důsledně ruské agresivní chování a porušování mezinárodního práva již dřív. Gruzie (invaze ruských sil do Gruzie v srpnu 2008; v důsledku této pětidenní války zůstává pětina gruzínského území okupována ruskou armádou) prošla Putinovi úplně bez trestu; naopak, ještě dostal za odměnu od Evropy a Spojených států alianci pro modernizaci a reset. Myslím, že právě dlouhodobé přivírání očí nad tímto chováním Moskvu pouze utvrdilo v tom, že v tomto kursu může pokračovat, a přiživilo jejich apetit, úměrně tomu, jak degraduje situace v Rusku doma.
Jak vnímáte listopadové přepadení ukrajinských lodí ruským námořnictvem a zavlečení ukrajinských námořníků do Ruska? Testuje Rusko, jak Západ zareaguje, nebo je to součást ekonomické války proti Ukrajině?
Tady šlo podle mne o víc věcí naráz. Především tím vyvrcholila ruská snaha o uzavření Azovského moře. Ono to k tomu spělo už od poloviny loňského roku, kdy Rusko provizorně uvedlo do provozu most, který nezákonně postavilo přes Kerčskou úžinu a který propojuje ruskou pevninu a okupovaný Krym. S tím i dramaticky vzrostla frekvence kontrol komerčních lodí plujících do ukrajinských přístavů, zejména Mariupolu a Berďansku, na pobřeží Azova (Azovského moře – pozn. red). Podle dat, která máme, víc než 90 procent všech kontrol prováděných ruskou stranou v Azovském moři za loňský rok se týkalo lodí směřujících právě do ukrajinských přístavů, což kontakt této části Ukrajiny s vnějším světem značně ztěžovalo, zpomalovalo a činilo nerentabilním. Svým způsobem tak můžeme mluvit o šikaně a o skryté ekonomické blokádě namířené na další oslabení obranného potenciálu Ukrajiny, navíc v oblastech přímo přiléhajících k frontě. Dokud ale obrazně řečeno neteče krev, tak to zpravidla nikoho nezajímá. Ukrajinci, aby ukázali, že takový problém skutečně existuje, poslali do oblasti, kde se podle platného smluvního režimu těší svobodě plavby, tři malé lodi. Museli si přitom být vědomi, že je Rusové mohou postřílet. Rusové nezklamali a skutečně na ně zaútočili na volném moři a lodi unesli. Až pak si teprve Evropa všimla, že si Rusko nově nárokuje kontrolu nad dalšími několika desítkami tisíc kilometrů čtverečních (plocha Azovského moře je 39 000 km2 – pozn. red.) a že tím fakticky otevřelo novou frontu a že je nějaký problém. Testování reakce v tom vidím samozřejmě taky. Tenhle ruský způsob omezeného válčení – rychlé utvoření nového stavu, zpravidla bleskový zábor nového území, a rychlá deeskalace – je výzva, na kterou Západ bude muset najít účinnou odpověď i s ohledem na vojensko-strategickou situaci v Pobaltí. Zároveň incident ukázal, nakolik je Rusko schopno využít k válečným cílům i civilní infrastrukturu, v tomto případě most, jejíž „ochrana“ mu dává „legitimní zájem“ předsunout obranný perimetr o desítky kilometrů dopředu na úkor sousedních zemí. I z toho důvodu považuji za tolik problematický třeba projekt plynovodu Nord Stream 2.
Generál Pavel se v nedávném rozhovoru vyjádřil v tom smyslu, že význam Ukrajiny pro naši bezpečnost v naší zemi podceňujeme. Souhlasíte s tímto hodnocením? Pokud ano, jak by nás ovlivnilo případné ruské vítězství?
Samozřejmě. Souhlasím. Ukrajina má naprosto zásadní význam pro bezpečnost a stabilitu celého evropského kontinentu. Málokdo si ale uvědomuje, že na Ukrajině nejde jen o Ukrajinu samotnou, ale i o zachování mezinárodního uspořádání, které je založeno na pravidlech chování a na principech a normách mezinárodního práva. I v tom spočívá náš zájem. Za to, že v Evropě máme mír a že se tu žije tak dobře, vděčíme právě tomu, že některé způsoby a chování po roce 1945 už nejsou možné. A přesně na tohle Rusko útočí. Proto je tolik důležitá politika neuznání, kterou Západ ve vztahu k anexi Krymu a válce na Ukrajině důsledně drží. Proto jsou tolik důležité i sankce.
