Soudce Vrchního soudu v Praze JUDr. Jan Sváček hovoří v rozhovoru pro Svobodné forum o okolnostech kolem odvolání ministryně spravedlnosti Heleny Válkové, o tlaku moci výkonné na moc soudní, ve které moc výkonná a ani Andrej Babiš, nemohou zvítězit a také o krátké historické paměti některých českých novinářů.
Jaký je váš názor na to, že byla odvolána paní ministryně spravedlnosti Helena Válková? Co se vlastně děje a proč kolem toho probíhalo takové zvláštní mediální dění?
Z toho globálního hlediska do toho samozřejmě nevidím, to posuzuji jako čtenář médií. Mohu to trošku posoudit na podkladě své záležitosti. S paní ministryní jsme se krátce setkali po výběrovém řízení na místo místopředsedy pražského Vrchního soudu, u kterého byl také náměstek Pelikán. Setkali jsme se, abychom si vyříkali nějaké sporné záležitosti. Paní ministryně mé stanovisko v plném rozsahu akceptovala. Já jsem jí ještě předložil doklad o tom, že mám prověrku Národního bezpečnostního úřadu na stupeň „tajné“. Asi před pěti lety jsem se sám nechal prověřit, abych se mohl případně zabývat tajnými věcmi, které by se u Městského soudu mohly objevit. To jednání bylo, řekl bych, velmi přátelské. Znali jsme se už předtím, když jsem u ní publikoval nějaké články, když byla šéfredaktorkou v nakladatelství C. H. Beck. Pak se to všechno protahovalo. Z indicií, které jsem získal od paní ministryně, tím netvrdím, že to bylo přímo řečeno, jsem získal pocit, že je stavěna, nechci říci kým, před rozhodnutí ‚buďto já nebo vy‘. Tak také došlo k našemu poslednímu telefonickému kontaktu, kdy paní ministryně řekla, že ten návrh předsedy Vrchního soudu v Praze bude zamítat. Dohodli jsme se na tom, že já vezmu svůj souhlas zpět a ona nebude muset o ničem rozhodovat. Mám pocit, že jsem jí možná pomohl prodloužit její mandát o tři měsíce.
Ale natrvalo jste jí ho neprodloužil, takže tam musí být ještě nějaké věci, obecné nebo konkrétní, pro které musela odejít.
Jak už jsem říkal, nevím. Domnívám se jako čtenář médií, že od určitého okamžiku všechno směřovalo k tomu, že Ministerstvo spravedlnosti bude předáno do rukou pana náměstka Pelikána.
Nechtěl jste konkretizovat, jaký tam mohl být třeba tlak na paní ministryni. Tam ale těžko mohl být jiný tlak než politický. Nejspíše, tedy z její vlastní strany.
O tom mohu mít různé dohady, ale také jsou k dispozici fakta. Pan Babiš se jistý den v Lidových novinách, v době, kdy jsem čekal na rozhodnutí paní ministryně, se vyjádřil k mé osobě nějakým negativním způsobem, něco v tom smyslu, že by to paní ministryni nedoporučil. Víte, pro mě tohleto byla rána. Nevím, jak to říct. Od roku 1990 jako soudce a od roku 1999 jako předseda Městského soudu v Praze, dělal jsem to čtrnáct let, jsem monitoroval různé tlaky moci výkonné na soudnictví. Ty bohužel samozřejmě vyplývají z toho, že nemáme jako jedna ze tří evropských zemí zřízenu nejvyšší radu soudní moci. Ať už to bylo ze strany ministrů, nebo různých politiků, někdy ty tlaky byly silnější, někdy ne, ale tak zásadní konkrétní projev, kde moc výkonná, konkrétně ministr financí, říká, jak se má řídit personální situace v soudnictví, to jsem od toho roku 1990 nezažil. Já jsem pak hodně přemýšlel o tom, že se snad stala nějaká chyba v těch novinách, zdálo se mi to nemožné. Pak se zjistilo, že to tak skutečně bylo. Tehdy se ozvala, jak soudcovská unie, tak také předsedové krajských soudů s tím, že je to nebezpečný precedens. Takže mohu jakkoliv spekulovat, ale tato indicie je jasná. Budiž řečeno, ke cti paní ministryně, že ta to nikde konkrétně neřekla. Jsou to pouze moje dojmy.
Jak vypadá ten tlak moci výkonné? Někdo něco zmíní, zavolá, nepřímo naznačí?
Já jsem měl to štěstí, že jsem nezaznamenal případ, kde by se to týkalo nějaké soudní kauzy. Myslím, že to by si skutečně nikdo netroufl. U Městského soudu v Praze se vyřizuje za rok asi 150 tisíc věcí. Spíše to byly náznaky v personálních věcech. My jsme proti tomu pořád protestovali. Nejdříve Soudcovská unie říkala, že ministerstvo jako moc výkonná nemůže řídit moc soudní. To by bylo v rozporu s ústavou. Pak to říkali předsedové krajských soudů, pak i justiční šestka (skládající se z vrcholných představitelů justice). Instituce, která by garantovala personalistiku, která by garantovala třeba ustanovování soudních funkcionářů, ta tady prostě chybí a to je pak živná půda pro ty další politické hlasy, aby tam do toho vstupovaly a zasahovaly. Ale nikdy to nebylo tak natvrdo jako v tomto případě.
Myslíte, že pan Pelikán tam bude více vyhovovat představě, která odpovídá současnému protikorupční tažení?
Nejsem schopen toto soudit a každý pochopí, že ve vztahu k panu Pelikánovi já nejsem objektivní. Měl jsem tu čest ho zažít u svého pohovoru, kde byl členem komise. Za těch 45 minut mi nepoložil jedinou otázku a myslím, že dokonce ani nezvedl oči od svého notebooku, aby mě pak ohodnotil na stupnici 0 až 10 nulou. Od čtyř z pěti členů komise jsem dostal třikrát 10 a jednou 9. Omlouvám se, že to trochu sobecky vztahuji na svoji záležitost, ale já s ním jinou zkušenost nemám. Nikdy jsem se s ním nesetkal. Podstatné není, že jako člen komise mě doporučil nebo nedoporučil, ale jde o tu arogantní formu. On je specialisté na konkursy a insolvence a já na trestní právo. Mohl položit otázky, na kterou bych třeba neuměl odpovědět, ale on to neměl zapotřebí a beze slova mi dal nulu. Tento projev na odiv dávané arogance moci mě zaskočil, a proto nejsem schopen mít žádné objektivní názory na jeho další fungování.
Má dojít k nějakým změnám, například, že by se posílila role ministra spravedlnosti v justici?
Já jsem přesvědčen, že pokud nějaké změny budou, tak nemůže dojít k posilování moci ministra spravedlnosti ve vztahu k soudnictví. Naopak musí dojít k výraznému zeslabení pozice Ministerstva spravedlnosti ve vztahu k soudnictví.
Chcete říct, mělo by to tak být?
Ano. Já jsem v roce 2003 obdržel nabídku stát se ministrem spravedlnosti. Dr. Rychetský odcházel na Ústavní soud a já jsem měl týden na rozmyšlenou. To bylo od pondělí do pátku. V pátek jsem tam šel s představou, že pokud bych byl ministrem spravedlnosti, tak bych předal pravomoci ministra zčásti do rukou soudců, kterým patří. S tím jsem samozřejmě nepochodil. Proto jsem tu nabídku také odmítl. Žádný ministr a vláda se nechtějí vzdát svých kompetencí. Kdekoliv, ve školství, v dopravě, v justici. Takže se domnívám, že to bude ještě běh na dlouhou trať. Domnívám se, že ke zřízení nějakého orgánu, který teď nazýváme Nejvyšší rada soudní moci, však rozhodně dojde.
Myslíte, že v této oblasti má mezinárodní tlak šanci působit pozitivně? Třeba na evropské úrovni?
Domnívám se, že ten evropský tlak, především není příliš významný a že kdyby byl, tak ho nikdo nebude brát vážně. V době, kdy jsem sepisoval nějaké teze o emancipaci soudní moci, jsme velmi intenzivně spolupracovali s německými kolegy. Oni mi řekli, „nemluvte o soudcovské samosprávě, to je jako červený hadr na býka. Vymysleme si nějaký jiný termín. Třeba emancipaci soudní moci ve vztahu ke zbývajícím oběma státním mocím.“ Ale to nejsou momenty, které by přiměly vládu ke změnám.
Myslíte, že by se panu Babišovi, nebo někomu jinému, mohlo podařit „zplanýrovat“ – lidově řečeno – oblast spravedlnosti ve prospěch větší role výkonné moci?
Myslím si, že to není možné. Máme tu nálezy Ústavního soudu, je jich několik a velmi významných, kde se hovoří konkrétně o tom, že řízení soudnictví prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti je v rozporu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod. Tudy se to ubírat nebude a ať to bude pan Babiš nebo pan Pelikán, budou muset zkousnout tlak soudní moci a soudního i mezinárodního prostředí vedoucí k tomu, že část kompetencí moci výkonné přejde na moc soudní.
To je v podstatě odpověď na podstatu naší otázky. Je tam ještě něco, co byste chtěl říci a na co se nikdo neptá?
Přiznám se, že jsem nebyl úplně rád, že jste mi zavolal. Snažil jsem se více méně úspěšně myšlenky týkající se celé této záležitosti vypudit z hlavy, soustředit se na své spisy a teď mi zavoláte. Já to všechno evokuji a jde to ze mne ven. Při úctě k vám a kolegům to zase nešlo odmítnout. Možná jsem ještě nikomu neřekl jednu věc, která by mohla být zajímavá a ta se týká role novinářů. Setkával jsem se s tím velmi intenzivně v době, kdy jsem byl jako předseda soudu v Praze „úspěšný“, nebo v době, kdy jsem byl jako kandidát neúspěšný. Nevím, jak jsme v této zemi nastaveni v době, kdy se předpokládá, že některé noviny budou vlastnit někteří lidé a do jaké míry pak lze po těchto novinách požadovat objektivní zpravodajství. Já jsem se ale v případě některých konkrétních novinářů, které, jak jistě pochopíte, nebudu jmenovat, setkal s něčím, co bych nenazval jinak, než jako novinářská prostituce. Nevím, jestli je to výraz, který se používá, nebo mě teď jen v afektu napadl.
Ten se používá…
Myslím, že problém spočívá v tom, že někteří novináři mají krátkou historickou paměť. Za situace, kdy si lze všechno vygooglovat, je to překvapivé. Uvedu příklad. Já jsem se v roce 2004 nebo 2005 dostal do střetu s tehdejším prezidentem Václavem Klausem ohledně jmenování justičních čekatelů. Přesto, že jsme se dostali do sporu, tak si Klause vážím, protože i když bylo vidět, že má úplně jiný názor na soudnictví a jeho pojem soudcokracie je příšerný, byl schopen se mnou komunikovat. Zval mne na přednášky, navrhl mě do Ústavního soudu. Jeden konkrétní, v tuto chvíli velmi významný novinář, mě dvakrát pozval na rozhovor do jedné rozhlasové stanice, kde mi kladl otázku, jestli to není příliš troufalé se pouštět do křížku s prezidentem. Tentýž novinář mě po osmi letech již v jiném médiu obviňoval z klientelistických vazeb a z přátelství s prezidentem Klausem. To mě mrzí. Očekával bych – alespoň od některých médií – jistou míru objektivnosti. Tady jsem krutě vystřízlivěl.
