Za čtvrt století v českých médiích televizní reportér Jan Tuna zažil mnoho pokusů o manipulaci zpravodajstvím. O to lépe prohlédne i způsoby, jakými zneužívá svá i ostatní média premiér Andrej Babiš. Jeho vysoké volební preference nejsou až tak výsledkem promyšleného marketingu, ale především důsledkem široké mediální manipulace veřejným míněním, upozorňuje. V rozhovoru pro Revue FORUM se také vrací ke stále probíhající kauze rozšíření nákazy novým typem koronaviru na Finančním úřadu pro Prahu 10, kterou otevřel a v níž už podal trestní oznámení, a nezapomíná ani na některé extrémní případy šizení potravin, jimž se věnuje ve svém spotřebitelsko-publicistickém investigativním pořadu.

V 90. letech, kdy jste začínal v branži, měla média díky západním vlastníkům největší svobodu, na druhou stranu novináři nepošpinění minulou érou často teprve sbírali své první zkušenosti. Později, s odchodem německých investorů, ubylo peněz a média propadala komerčním zájmům, poté si je porcovali oligarchové a nyní přichází éra vlivu diktatur. Kdy na tom byla média nejlépe z doby, kterou jste v nich zažil? 

V médiích se pohybuji 26 let a bez zaváhání odpovídám, že nejlepší doba byla 90. léta. Byla to svobodná doba, v níž novináři měli prostor k tomu, aby naplnili podstatu svého povolání – aby hlídali demokracii a informovali o tom, co se děje. 

Naopak posledních několik let z těch tří dekád považuji z hlediska médií, ale i svobody v této zemi, za úplně nejhorší. Začínají se totiž prosazovat některé fenomény, které bývají spjaté s totalitárními režimy. Mám na mysli cenzuru a autocenzuru. 

Západním vlastníkům totiž nešlo o to, aby si prostřednictvím médií jakkoli pojišťovali svůj byznys či politické zájmy, hlavně to nebyli lidé, kteří by měli problémy s policejním vyšetřováním, které by se posléze prostřednictvím médií snažili jakkoli ovlivnit. Šlo jim jen o to, aby svou investici do médií standardně zhodnotili. Novináři tehdy měli volné ruce. 

Když jste v roce 2006 odcházel z Novy, bylo to proto, že to přestávalo platit? 

Bylo to přesně tak. Měl jsem to štěstí, že jsem na Nově působil pod šéfredaktorem zpravodajství Pavlem Zunou, který odolával tlakům. Ty tu byly vždy a jistě i budou, záleží ovšem na šéfovi, zda je ustojí a ochrání před nimi redakci. A v tomto ohledu existují dva druhy šéfů – ti, kteří chtějí dělat svobodnou novinařinu a informovat o dění, jsou odvážní a především se netřesou o své křeslo, protože vědí, že uspějí i jinde. Pro druhý typ šéfa jde mnohdy o vrchol kariéry, má za to, že lepší peníze už mu jinde nikdo nenabídne, a své místo si chce udržet za každou cenu. Takoví šéfové snáz dovolí účelové ovlivňování zpravodajství.

Zaujal vás rozhovor? Předplaťte si Revue FORUM ZDE

Po Zunově odchodu na vás tedy dolehly politické tlaky?

V roce 2006 tehdejší šéf ČSSD Jiří Paroubek přirovnal výsledky pro něj prohraných demokratických voleb k únoru 48 a svůj neúspěch kladl za vinu mimo jiné i novinářům. Tenkrát pana Steigerwalda, Kmentu a mě veřejně nařkl z toho, že pracujeme „v žoldu ODS“. Bylo to absurdní, celou svou kariéru jsem si dával dobrý pozor, abych neměl žádný nadstandardní kontakt s politiky. Odmítal jsem pozvání na večírky, nabídky na tykání stejně jako nabídky témat ke zpracování, protože za nimi bývají skryté úmysly. K Paroubkově vládě jsem byl velmi kritický, zejména pro premiérem nařízené vytlačení pokojných účastníků nelegálního festivalu CzechTek policejními těžkooděnci. Zatímco tehdejší vedení MF DNES se za své lidi postavilo (tenkrát tento deník ještě nepatřil Babišovi), tak na televizi Nova mi jen řekli „Honzo, to neřeš, to je nejlepší vysedět a vůbec se k tomu nevyjadřovat, to není podstatné“. Já ale něco takového odmítal „vysedět“. Když premiér prohlásí o novináři, že je uplacený nějakou politickou stranou, a nařkne ho tak z korupčního jednání, je to to nejhorší, co o něm může říct. 

Co jste tedy podnikl na svou obranu?

Naštěstí se mě veřejně zastal kolega Stanislav Brunclík. Paroubek mezitím nějakému politikovi vysvětloval, že lže, a kdo lže, měl by okamžitě odstoupit ze své funkce. Premiérovi jsem tedy adresoval otevřený dopis, kde jsem napsal, že s ním souhlasím, ale že totéž platí i pro něj. Na závěr jsem parafrázoval jeho původní výzvu a napsal jsem: „Pane Paroubku, odstupte ze své funkce.“ Na Nově se tvářili, že vůbec nevadí, že jsem mu to napsal, problém ale měl být v tom, že jsem to napsal ze služebního mailu s automatickým podpisem. Následovala série kárných opatření. Neměl jsem už točit o politice, také už jsem nemohl být šéfreportérem, a ještě mi docela zásadně sáhli na peníze. To už bylo moc. Věděli, že na to nepřistoupím, řekl jsem, že odcházím.

Jak jsem se později dozvěděl, na Nově probíhalo určité přátelství mezi nejvyšším vedením a jistým vlivným podporovatelem Jiřího Paroubka. Dotyčný člověk dnes pracuje zas pro jiné mocné v tomto státě a v jiných zemích s jinými režimy. Podobná situace se později opakovala na Primě, kde, opět po Zunově odchodu, jistá adeptka na pozici šéfky zpravodajství avizovala editorům, že se redakce nebude věnovat žádným kauzám vládní strany – tehdy ČSSD.

Jak konkrétně vypadají zásahy do televizního zpravodajství ve své „rutinní“ podobě?

Děje se to mnoha způsoby. Buď se něco neodehraje, nebo se to odehraje jen pro formu, ale nepojmenuje se podstata. Moderátor za 20 vteřin něco řekne, ale vůbec se to nezasadí do souvislostí – přesto pak můžete prohlásit, že necenzurujete, a poukážete na to, že jste o tom informovali. To je ovšem jen část pravdy, protože informace musejí být zasazené do kontextu. 

K tomu, abyste připomněl, co dotyčný člověk dělal a tvrdil dříve, případně na koho je napojený, potřebujete odpovídající čas. Jedním ze způsobů ovlivňování zpravodajství, a v důsledku toho i veřejného mínění, je právě ten, kdy redaktorovi sice zadáte nějaké téma, ale jeho příspěvku vyhradíte jen velmi omezený čas. Vzhledem k tomu, že zároveň musíte dát prostor k vyjádření všem stranám, nezbude už čas uvést informace do souvislostí. Divák komerční televize zpravidla není ten, kdo by si je sám aktivně vyhledával – o to víc je to úkol novináře. Vyznění a dopad nějakého příspěvku ovlivňuje to, kdo v něm dostane jaký prostor, případně to, do jaké části zpravodajského bloku bude daná zpráva umístěná. K manipulaci na poslední chvíli špatný šéf využije fáze tzv. kopru – kontrolní projekce, kdy příspěvky připomínkují nadřízení.

Jak se v celé branži projevuje skutečnost, že premiér skoupil část médií? 

Projevuje se to ve většině médií a v důsledku i v celé zemi. Žádný premiér neměl tak silnou podporu jako Babiš a žádný premiér neměl takovou možnost masakrovat veřejné mínění jako Babiš. I proto je tu z hlediska médií, ale i stavu demokracie nejhorší situace, jaká tu po listopadu byla. Babišovy preference se mylně vysvětlují jeho promyšleným marketingem. Rozhodující vliv přitom má to, že vlastní média, a zároveň ta ostatní ovlivňuje nepřímo.

V New York Times bylo pravidlo, že se zaměstnanci obchodního oddělení nesměli potkat ve výtahu s novináři. A my teď máme situaci, že média vlastní politik, který je stíhán policií. Když velká náměstí zaplní demonstrace a Mladá fronta má na titulu lékárničky a podobné podružnosti, mluví to samo za sebe. Jenže ten jeho vliv nepřímo metastázuje i do ostatních médií. Lidé, kteří tam pracují, raději ani nejsou k Babišovi kritičtí z obavy, že jednou budou muset zaklepat na dveře jeho vydavatelství nebo že Babiš koupí noviny, v nichž zrovna pracují, a rázem přijdou o místo. To všechno jsou závažné důvody, pro které významný politik nemůže zároveň vlastnit média.         

Nedávno jste informoval o nákaze novým typem koronaviru v řadách zaměstnanců Finančního úřadu pro Prahu 10. Jak jste to odhalil? 

Dozvěděl jsem se to přes jednoho prostředníka, který se dobře zná s některými zaměstnanci z blízkosti vedení onoho úřadu. Řekl mi o první nakažené úřednici. Rád bych zdůraznil, že dotyčná nebyla na žádné dovolené v Itálii, odkud, jak o ní šířilo ministerstvo zdravotnictví, měla nákazu na předmětný úřad zavléci. Ve skutečnosti se jen dostala do kontaktu s někým, kdo byl někde na dovolené, a protože se necítila dobře, nechala se pro jistotu vyšetřit. Do práce pak už pochopitelně nešla. 

Ředitel okamžitě v pondělí časně ráno dal celému úřadu na vědomí, že mají pozitivně testovaného člověka z kontrolního oddělení, a když se ve středu zjistilo, že tam je minimálně další jedna nebo dvě nakažené úřednice, pokusil se ten finanční úřad, který je jedním z největších úřadů v této zemi, uzavřít pro veřejnost. Jenže z vyšších míst – finanční úřad spadá pod ministerstvo financí – mu to zakázali a ceduli, kterou nechal u vstupu umístit, musel odstranit. Toto se celou dobu tajilo před veřejností. Veřejně jsem se tedy, přes svůj facebookový profil, zeptal ministryně financí, ministra zdravotnictví a premiéra, zda mohou potvrdit nebo vyvrátit, že se to na tom finančním úřadě se 300 zaměstnanci děje. 

Celý rozhovor čtěte v aktuálním čísle Revue FORUM!