Občanství chápe jako povinnost a daň ze svobody. Lidé, kteří na svůj díl odpovědnosti rezignují, jsou podle něho největším rizikem pro demokracii. S občanskou angažovaností začal kvůli vzestupu populismu. „Pokud někoho štvu, může poděkovat především Miloši Zemanovi,“ říká Jan Vrobel, který nepochybuje o tom, že dalším českým premiérem bude Andrej Babiš.

K aktivnímu občanství vás dovedl vzestup populismu. Jak vnímáte aktuální stav občanské společnosti v Česku?

Nepohybuji se na politické scéně tak dlouho, abych si mohl dovolit nějaké hlubší analýzy, ale mám pocit, že se to v tuto chvíli lepší. Samozřejmě by bylo krásné, aby byl počet lidí ochotných angažovat se svým podílem na věcech veřejných co nejvyšší. A je žádoucí, aby vzdělávací systém byl schopen lidem vysvětlit, v čem občanství tkví. Bez toho je člověk jen obětí vztahu vůči státu, který si nevybral a který mu nedostatečně sděluje, co od něj chce a co za to dostane.

Co je podle vás podstatou občanství?

Já bych si přál, abychom všichni byli v první řadě lidmi, ale protože svět není jen sluníčkové místo, museli jsme vyvinout mechanismus, jak spolu vydržet a nezabít se. To je jedna ze základních funkcí státu, přičemž občanství je právní poměr mezi člověkem a státem. To je odborná definice. Pro mě osobně je občanství především povinnost, daň ze svobody. Vědomí toho, že když chci být svobodný, plynou z toho povinnosti vůči sobě samému i ostatním. Musím aktivně pomáhat pečovat o svobodu druhých. Jak? To už je věcí svědomí; dobrým základem je ale vědomí univerzálnosti lidských práv.

Být občansky aktivní často znamená být proti něčemu, nechybí nám schopnost být pro něco?

Špatné zprávy se šíří řádově rychleji a efektivněji než dobré. Myslím, že to není o schopnostech být pro něco, ale o ochotě to něco vidět. Já mám jasno v tom, pro co jsem: pro svět, ve kterém má každý šanci a prostor svobodně objevit a projevit svůj přirozený potenciál. Ano, je to obecná fráze, také nejde o žádný politický program, ale o vnitřní motivaci.

Nechme stranou vnitřní motivace každého z nás. Není to tak dávno, co se někteří lidé dostali do potíží jen proto, že vyvěsili tibetskou vlajku. Jsme už ve fázi, kdy jsou nám odpírána občanská práva?

To je relativní. Tlak na občanská práva tu byl odjakživa a vždy tu i bude. Svoboda je něco, co si člověk vydobývá každým okamžikem své existence. Jakmile na občanská práva rezignujeme, automaticky se objeví síly, které prostor po nich vyplní. Ale platí to i opačně: dokud na svá práva nerezignujeme, nikdy nezaniknou. Víte, ona i ta nezadatelnost a nezcizitelnost lidských práv, stejně jako jakýchkoli jiných práv, zůstává jen na papíře, pokud se aktivně nerealizuje. Žádný mechanismus nás nespasí. Spasit se můžeme jen sami.

Co jsou podle vás největší hrozby, které ohrožují demokracii v Česku, potažmo ve světě?

Lidé, kteří kašlou na svou odpovědnost za demokracii. Demokracie je totiž také především spoluodpovědnost za celek. Ony jsou obecně pojmy právo, povinnost a odpovědnost velmi provázané a jeden nemůže existovat bez druhého. Demokracie nemůže existovat bez aktivní vůle občanů. Diktatura ano – ta vůli lidí nepotřebuje. Stačí jí vůle tyranů.

Dobře, jak ale lidi přimět k tomu, aby přijali odpovědnost za demokracii? Jak hrozbám čelit?

Rodina a společnost by měla dát vzdělání. Člověk sám si musí osvojovat poznání. Nikdo za nikoho tuto práci nemůže odvést. Nejde to. A to je můj vzkaz komukoli, kdo slyší: Pokud nechceš žít v diktatuře, musíš přijmout svou spoluodpovědnost za demokracii. I když je to strašná dřina, ale základem života je užitečná práce.

Dřina dnes také je zorientovat se v záplavě informací. Pravda je relativizována. Jak se ve změti protichůdných zpráv vyznat?

Důležité je uvědomit si, že fráze „co je psáno, to je dáno“ je zcela scestná a že všichni jen vnímáme představy jiných lidí o tom, jak věci jsou. Chápat, že pravda tu není od toho, aby se nám líbila, abychom s ní souhlasili nebo abychom ji, nedejbože, vlastnili. Pravda je neuchopitelná a nám, omezeným lidem, nezbývá než uchovat si snahu se ji snažit rozpoznat. Jakmile si myslíme, že víme, jak věci jsou, zavíráme si dveře k dalšímu poznání.

Jak velkým problémem je podle vás ruská dezinformační kampaň v Česku? A je v našich silách se jí bránit?

Problém není ta kampaň jako taková, ale to, že je účinná. Neviním z ní Putina – současné Rusko je prostě imperiální velmoc, která s námi nejedná jako rovný s rovným. To je fér. Nevím, proč bychom měli po bezmála sto letech, co tento proces trvá, očekávat něco jiného. Smutné mi připadá, že stále fungují ty samé mechanismy propagandy, ale asi také nelze očekávat nic jiného. Důležité je nebýt pasivní a apatický. Berme hybridní hrozby ze strany cizích mocností jako příležitost k posílení své demokracie, k posílení své kybernetické i energetické bezpečnosti, jako příležitost ukázat, že Češi stojí neohroženě na straně lidských práv pro všechny bez rozdílu.

Je pravděpodobné, že v nadcházejících volebních kampaních si někteří politici vezmou na pomoc téma uprchlíků, ohrožení Evropy, budou brnkat na struny nacionalismu.

Lidé jsou tím tématem otráveni, všichni už na něj dávno mají svůj názor, který se nijak zásadně nezmění, pokud nenastane nějaká obrovská společensko-politická změna. Téma migrační vlny je velmi složité a je asi důležité, že se tak propíralo a propírá, protože prostě bezprostřední bezpečnostní konotace má. Smutné je, v jak primitivní rovině se ta debata často vedla a vede, ale i to, že nám uchází neméně důležitá témata.

Jaká?

Náš svět je nesmírně komplexní a složitý. Čeká nás vzestup umělé inteligence. Čeká nás další energetická a průmyslová revoluce, jejichž průvodním jevem bude ztráta i vznik milionů pracovních míst. Jenže většina lidí uvidí jen bezprostřední důsledek mnohem složitějšího procesu, a to teprve, až jim zaklepe na vrata. I to je v pořádku, protože to zkrátka nikdy nebylo jiné, ale právě proto by měla být naší páteří vzdělanost, která je třeba schopna obrátit pár klíčových karet ve prospěch celé společnosti. Nezměníme svět, ale můžeme ovlivnit svou pozici v něm, ze které pak můžeme dělat spoustu užitečných věcí, a to jak jako jedinci, tak jako společnost.

Když ještě zůstaneme u tématu uprchlictví, nechybí nám svědomí? Nejsme příliš zahleděni na své plné ledničky?

Nikomu nechybí svědomí, jen je někdy přikryté hromadou starostí a komplexů, které když odmítneme krotit, tak nás přerostou a utrápí.

Letos nás čekají parlamentní volby, ve kterých se bude rozhodovat o tom, zda premiérem bude Andrej Babiš. Co se podle vás stane, pokud jím bude?

Já nepochybuji, že Andrej Babiš premiérem bude, musel by asi spadnout nějaký meteor, aby se tak nestalo. Co to bude znamenat, nemám tušení, ale mám své pochybnosti o tom, že Andrej Babiš chápe princip dělby moci v demokratickém právním státě. Vnímám ho tedy jako určité ohrožení principů, které jsou pro mě osobně velmi důležité.

Z některých demokratických stran zaznívají hlasy, že by mohly spojit síly, aby hnutí ANO porazily. Mají podle vás šanci, aniž by samy sáhly k populistickým metodám?

Alexander Van der Bellen v Rakousku měl v klipech rakouské popové písně, rakouské vlajky i Alpy. Nemyslím si, že ten patriotický háv, do kterého byla jeho kampaň zahalená, je náhodný. Populismus pro mě znamená driftovat na náladách společnosti – ten je kontrapunktem zastupitelské demokracie, kdy lidé mají mít vlastní integritu, právě pro kterou byli zvoleni, aby vykonávali svou funkci. Faktem je, že populisté to mají jednodušší. Vždycky to měli jednodušší. Proto zleniví. Cesta svědomí je dlouhá, náročná a mnohdy druhým nesrozumitelná, ale i pro politika jistě platí, že je lepší být sám sebou než zhmotněnou zlobou davu.

Vy jste velmi aktivní na sociálních sítích, kde se bez skrupulí vyjadřujete ke společenským tématům. Předpokládám, že často čelíte nadávkám a výhrůžkám. Kde v sobě hledáte vnitřní sílu pokračovat?

Já ji díky Bohu nemusím hledat.