Až mrazivě a nadčasově zní v této době slova básníka a spisovatele Jana Zábrany z jeho deníků, které vyšly ve výboru „Celý život“. Mimo jiné v nich ve velmi otevřené zpovědi viní voliče komunistů v roce 1946, že na desetiletí rozhodli o jeho osudu. Toto svědectví je připomínkou, že svobodu lze často za velkých obětí obtížně nabýt a velmi snadno ztratit.
Z výboru deníků Jana Zábrany „Celý život 2“
Vždycky znova a do nepříčetnosti mě nasere, když si uvědomím, že o mém osudu, o posranosti celého života rozhodli ti idioti, kteří v roce 1946 volili komunistickou partaj. Dobrovolně, ve svobodných, skutečně svobodných volbách! Jednačtyřicet procent voličů tehdy hlasovalo a odhlasovalo otroctví v ruském područí na kolik generací dopředu. Pak už se nikdy nic nedalo spravit, pak už žádné svobodné volby nebyly.
Pak už byly jen kriminály, procesy, popravené ženské a znova kriminály, pak už byla jen ta obrovská lavina asiatské lži, to smrtící sevření asijského hnoje. Ať mi nikdo nevykládá, že tohle ti tehdejší voliči nemohli tušit! Koneckonců za neinformovanost se platí (a oni informováni být mohli, moskevské procesy, Katyň, pakt s Hitlerem a všechno další mohlo otevřít oči každému, kdo byl ochoten vidět a nedat se zblbit propagandou a už tehdy viktoriánským radikalismem), jenže oni za svou neinformovanost či pitomost nechali zaplatit druhé – několik generací dopředu odsoudili k placení za svou blbost.
Člověk by měl vidět věci tak, jak jsou, ve vší krutosti a nezaslepené chlácholivými flastry výmluv, pozdních vytáček a polopravd. Ti lidé, kteří je tehdy v roce 1946 volili, by měli do smrti chodit s hvězdou (ale červenou a pěticípou) s nápisem: „Já za tohle všecko můžu! Já jsem dobrovolně hlasoval pro doživotní otroctví pod sovětským režimem.“
A ti, kdož volili tehdejší sociální demokraty, ti už nemají ani výmluvu toho lpění na předpotopním, zastydlém radikalismu – to už byli jen a jen hlupáci, kteří si mysleli, že volit sociální demokraty v roce 1946 bude stejně bezkonsekventní jako v roce 1935. Tyhle hloupé Jonáše leviatan samozřejmě sežral první.
Ale oni nad propastí hrozícího půlstoletí nebo století v nesvobodě si neodpustili volbičku s výhradou: my sice nejsme komunisti, ale také nemáme nic společného s protikomunistickými, „reakčními“ stranami. My jsme sociální demokraté. Definitivní porážce demokracie pak nahrála právě celá (celá odvedená jak stádo ovcí) sociální demokracie, ve spojenectví s níž získali většinu (myslím něco přes 50 procent) a mohli přistoupit – vybaveni potřebnými ministerstvy a poslanci – k naplánování machtergreifungu zvaného Únor 1948.
Sovětská intervence ve prospěch komunistické menšiny by byla tehdy nemyslitelná, byla to léta, kdy Stalin ještě neměl atomovou bombu, jenomže idioti s volebním právem se v roce 1946 postarali o to, aby v Československu byla komunistická (+ sociálně demokratická) většina. Pak už bylo možné všechno. Pak už všechno jelo jako po másle.
A tak to budu opakovat znova a znova: kdo za tenhle svrab trvající už třetinu století může? Ti, kdo v roce 1946 v Československu hlasovali pro komunistickou partaj. Ti a nikdo jiný. Jakékoli vymlouvání a zamezování téhle kruté jednoduché skutečnosti znamená úhybné myšlení, lhaní si do kapsy, lež lidí se zkorumpovanou mentalitou, kteří i po víc než třicetiletém válení v rudé žumpě si pořád budou hledat nějaké vytáčky, že „ono by to bylo bejvalo dopadlo blbě, i kdybysme……“ Hovno! Vy a nikdo jiný jste jim pomohli k moci! Vy a nikdo jiný! Voliči kandidátky číslo 1 z roku 1946.
Jan Zábrana (1931–1984) český básník, prozaik, esejista a významný překladatel z ruštiny a angličtiny. Narodil se v rodině, ve které oba rodiče byli učitelé, politicky činní v národně socialistické straně. V politických procesech po roce 1948 byli oba odsouzeni k mnoha letům vězení. Jan Zábrana se v Praze se seznámil s výtvarníky a literáty mimo oficiální umělecké struktury, např. Vladimírem Holanem, Bohumilem Hrabalem a dalšími. Celoživotní přátelství navázal s prozaikem a publicistou Josefem Jedličkou a Josefem Škvoreckým.
Sugestivní svědectví o době, svém životě, názorech a postojích podal ve svých poznámkách a deníkových záznamech. Ty začínají rokem 1948, přesněji popřevratovými událostmi, a časově překlenují celý autorův život. Výbor z jeho deníků pod názvem Celý život byl poprvé uspořádán a vydán v roce 1992.
