Aliance konzervativců a reformistů v Evropě (ACRE) jde do květnových eurovoleb s vlastním vedoucím kandidátem na předsedu Evropské komise. Je jím český europoslanec Jan Zahradil.
Poslední publikovaný odhad vlivného webu politico.eu přisoudil konzervativcům pouhých 48 křesel ze 705, takže jejich frakce bude spíše trpaslík. Má-li tedy být příštím předsedou Komise vedoucí kandidát vítězné stranické rodiny, nemá ECR šanci. Program, který Zahradil před pár dny představil v Bruselu, je navzdory tomu inspirující čtení, které přebíjí vtipný start kampaně (v podobě hudebního jamování jeho europoslaneckých kolegů).
Jedno tempo vládne všem?
Za pozornost stojí už jen Zahradilovo zhodnocení dnešní situace v EU a jejích členských státech. To nepracuje s mobilizačními apely a malováním světlé sjednocené budoucnosti, ale suše konstatuje, že základem Evropy a její politiky jsou voliči a jejich vůle. A právě voliči se relativně dlouho chovají jinak, než by si Verhofstadtův nebo Macronův unijní mainstream přál. Občané stále více odmítají vize posilující eurozónu nebo konstruující alternativy k NATO a podporují naopak strany, které se proti dnešní podobě evropské integrace vymezují.
Další zběsilé prohlubování integrace, které postrádá jakoukoli evaluaci, už proto není možné. Stejně neudržitelná se ukazuje představa, že jedna velikost či jedno integrační tempo může vyhovovat všem. Tato mainstreamově protežovaná vize nerespektuje historický vývoj EU, protože evropská integrace byla několik desetiletí flexibilní, a to i v tak klíčových agendách, jako je společná měna či zahraniční a bezpečnostní politika. Obvyklá reakce – zavádějící zužování debaty na dva extrémy („budocnost může být buď více Evropy, nebo její rozvrat“), ničemu nepomůže.
Evropa potřebuje uklidit
Zahradil místo toho volá po efektivnější, racionálnější a flexibilnější integraci ve smyslu pečlivého zvažování přidané hodnoty a zavedení dodatečných brzd. Navrhuje provést „velký přehled“ existující unijní legislativy a zjistit tak, zda je skutečně potřebná. Totéž by mělo platit pro unijní agentury. V otázce dodatečných brzd je zajímavé navrhované posílení systému včasného varování (v němž národní parlamenty jako kolektivní aktér kontrolují, zda legislativní návrhy Komise vyhovují principu subsidiarity). Jeden z řady bezzubých konzultačních mechanismů, jehož osmiletá realizace vedla toliko k frustraci národních parlamentů, Zahradil navrhuje významně inovovat, přidat možnost rozběhnutý mechanismus zastavit a opět zrušit již existující legislativu.
Konkrétních reformních návrhů je v manifestu, který Zahradil jako milovník rockové hudby příznačně nazval „Přelaďme Evropu“, více. Ne všechny dávají smysl – například myšlenka, aby každý nový legislativní návrh de facto jednomyslně schvalovala Evropská rada, by rozhodování EU zcela paralyzoval a vrátil někam do doby Lucemburského kompromisu. Podobně úvaha, že by se přezkumu stávající legislativy měla věnovat celá budoucí Evropská komise.
Pokusů promýšlet evropskou integraci v české politice není moc, zejména v rétoricky proevropském táboře. Zahradilovy návrhy bychom proto neměli odbýt jako kverulování notorického euroskeptika. Škoda, že v českém tisku, který se vesměs pohoršlivě vypořádal už s jeho samotnou kandidaturou, se právě takové pohrdavé mávnutí rukou dá očekávat.
