Václavským náměstím běží mladý muž celý v plamenech. Ne, není to sebevrah, je to muž, který se rozhodl svým činem probudit český národ z letargie a zažehnout v srdcích ostatních oheň odvahy a naděje. Je to muž, který svým sebeobětováním zoufale bojuje proti odevzdanosti českého národa, která nastala po okupaci Sovětskou armádou v srpnu 1968. Je 16. ledna 1969 a tímto mužem je student filozofické fakulty Univerzity Karlovy Jan Palach.

Jeho činu předcházelo dvacet let komunistické krutovlády

Atmosféra přelomu roku 1967 a 1968 by se mohla nazvat uvolněná. Po dvaceti letech komunistické diktatury se konečně začala uvolňovat atmosféra v českém národě. Během předchozích, pro náš národ těžkých dvaceti letech, se komunistům podařilo zcela izolovat českou zemi od okolního světa. Obehnali naši zemi ostnatými dráty, do kterých byl pouštěn elektrický proud.

Před nesvobodou a totalitní zvůlí komunistického vedení se nedalo utéct. Hranice byly přísně střeženy a kdo se pokusil je překonat, byl většinou bez milosti zastřelen. Zahynuly zde stovky lidí. Komunistická vláda znárodnila většinu soukromého majetku a tvrdě trestala jakoukoli touhu po svobodě a demokracii. V těchto těžkých dobách, se i drobný odpor proti komunistické straně či Sovětskému svazu trestal přísnými tresty a dokonce smrtí.  Přes 200.000 nevinných lidí bylo nespravedlivě uvězněno v komunistických lágrech, tisíce z nich na následky nelidského zacházení zemřely, řadu z nich umučili členové komunistické tajné policie Stb. Po 20 letech těžké morální, ekonomické a duchovní devastace naší země přišlo v roce 1967 určité uvolnění.

Okupace Československa sovětskou armádou

To se ovšem nelíbilo sovětské vládě, která považovala Československo za svoji kolonii a která prostřednictvím vládnoucích činitelů Komunistické strany Československa a komunistické tajné policie Stb rozhodovala o všem, co se u nás dělo. Z obavy ztráty vlivu u nás vstoupila v noci 21. srpna 1968 násilně na české území vojska tzv. Varšavské smlouvy pod vedením Sovětské armády v počtu přes 500 000 vojáků, 6500 tanků a mnoho další vojenské techniky. Ti přijeli zastavit počátky demokratického vývoje u nás.

Rusové byli již tehdy mistři propagandy a ihned po okupaci zřídili přísnou cenzuru a začali také vydávat své propagandistické noviny s názvem Zprávy, ve kterých lživě informovali o okupaci a o dění v naší vlasti. Národ sice nesouhlasil, ale pod dojmem krvavých represí z 50. let se proti okupantům postupně přestal aktivně ozývat.

Jan Palach

Po okupaci v srpnu 1968 se vrátila do naší země beznaděj, udavačství a kolaborace části národa. S tím se nemohl smířit Jan Palach, student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a rozhodl se k protestnímu činu sebeupálení, kterým chtěl probudit český národ. Jan Palach se zapálil na Václavském náměstí 16. ledna 1969.  Těsně před svým činem napsal několik dopisů určených představitelům studentů a Svazu spisovatelů, ve kterém píše: „Vzhledem k tomu, že se naše národy octly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem: Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem získal právo napsat první dopis a nastoupit coby první pochodeň.“

Další oběti

Vlna protestních sebevražd pokračovala. Jedním z dalších studentů, který se pokusil upálit, byl i student Jan Zajíc, který Janu Palachovi věnoval tuto báseň:

Báseň Janu Palachovi

Jan Zajíc

Rozmarné odpoledne

kolem vezou víc než Prométhea

Oči jsou prolomená hráz

Pláču na chodníku

Pro všechno

Pro těch jedenadvacet let

pro cizí vojáky sražený jarní květ

pro Člověka, co odmítl jít zpět

pro srdce, do kterého by se vešel svět

pro několik nevykřičených vět

Chce se mi zařvat – teď hned

Pryč s nimi! Ať žije nový svět!

To ticho řve ze mne

Praha teď skutečně dotýká se hvězd

Svou bolest, co zatíná se v pěst

Ticho rve uši

Všichni to vědí a mlčí

Ústa jim zacpal strach ze života i smrti

Je leden roku 69

I láska bolí

proto pláči

500.000 cizích vojáků hlídalo vývoj v naší zemi

Zpráva o protestním se sebeupálení Jana Palacha se rozletěla po celé zemi s neuvěřitelnou rychlostí. Lidé byli šokováni jak pro mnohé nepochopitelným politickým motivem jeho činu, tak i neuvěřitelnou velikostí jeho oběti a způsobem jakým vše provedl. Zároveň však cítili bolestné zoufalství – naši zemi okupovala obrovská vojenská síla 500 000 vojáků cizí armády.

Jan Palach nemohl přežít svá zranění a po třech dnech zemřel. Komunistická propaganda se snažila čin Jana Palacha i ostatních zlehčovat (proto také později Jan Zajíc, další živá pochodeň, ve svém posledním dopisu rodině zdůrazňoval: „…Nenechte ze mne dělat blázna!…“). Z dopisů, které Jan Palach rozeslal před svým upálením, bylo jasné, že rozhodně nebyl žádný psychopat, ale člověk rozhodnutý vyburcovat veřejné mínění předem promyšlenou obětí vlastního života.

Pohřeb Jana Palacha

V den pohřbu se přišli poklonit Palachovým ostatkům vystaveným v aule Karolina desetitisíce lidí. U rakve drželi čestnou stráž studenti, akademičtí funkcionáři, umělci a další významné osobnosti tehdejšího života.

Atmosféru těchto lednových dnů dokládá text básníka a spisovatele Jaroslava Seiferta, ve kterém píše:

„Vám, chlapci, kteří jste se odhodlali zemřít!
Nechceme žít v nesvobodě, a proto v nesvobodě žít nebudeme. To je vůle nás všech, všech lidí, kteří zápasí o svobodu národní a o svobodu vlasti.

Nikdo nesmí zůstat sám, ani vy, studenti, kteří jste se rozhodli k nejzoufalejšímu činu, nesmíte mít pocit, že není jiná cesta, než kterou jste sami zvolili.

Prosím vás, nemyslete si ve svém zoufalství, že naše věci se dají vyřešit jenom hned a že se řeší jen tady. Máte právo udělat se sebou, co chcete. Nechcete-li však, abychom se všichni zabili, nezabíjejte se.“

Přesto, že se po činu Jana Palacha nic hmatatelného nestalo, pro mnohé znamenal jeho čin významný zlom v životě.

Ruská vojska sice okupovala naší zemi dalších 23 let. Čin Jana Palacha však byl roznětkou pro další akce proti komunistickému režimu. I Sametová revoluce v roce 1989 v podstatě začala při lednových oslavách Palachova týdne.

Odkaz  Jana Palacha v dnešní době

Jak říká citát filozofa George Santayana: „Ti, kdo zapomenou svou minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby ji znovu prožili.“ Proto je nutné si připomínat i odkaz Jana Palacha.

Dnes žijeme v době, kdy není potřeba takovýchto drastických činů. Ano, čelíme sice informačnímu vakuu, cíleným dezinformacím, masivní ruské propagandě ale pořád ještě máme svobodu slova, demokracii, demokratické volby, můžeme cestovat, naši zemi neokupují statisíce cizích vojáků, jsme členy Evropské Unie a NATO.  Přišla však doba, kdy je potřeba bránit tradiční hodnoty, svobodu a demokracii, aktivně se zapojit do veřejného života aby nám věci, které zatím bereme jako samozřejmost nebyly postupně upřeny. Hlasy volající po uzavření našich hranic ostnatým drátem, po vystoupení z EU, po zrušení parlamentu jako zbytečné žvanírny, hlasy, které bagatelizují komunistická zvěrstva z minulosti znějí i z úst nejvyšších politiků naší země a jsou nebezpečné, přestože nám tito politici slibují, že bude líp.

Autor je zastupitelem Středočeského kraje za ODS.