Místopředsedkyně ČSSD Jana Maláčová si myslí, že 21. století bude stoletím sociální demokracie, a proto se o ni nemusíme bát. Otázka je, kdy a proč by se to mělo změnit, protože zatím to tak vůbec nevypadá. Česká strana sociálně demokratická je na tom v tuhle chvíli hodně špatně, pravda ovšem je, že v minulém století na tom bývala ještě mnohem hůř, takže stále se má čím utěšovat. Zajímavější však je, z čeho ministryně Maláčová svůj optimistický náhled na budoucnost sociálnědemokratické partaje vyvozuje.

Ministryně práce a sociálních věcí a místopředsedkyně ČSSD Jana Maláčová v rozhovoru pro server Info.cz uvedla: „Jsem ale přesvědčená, že 21. století bude stoletím sociální demokracie. Společnost stárne, budou se prohlubovat problémy na trhu práce kvůli digitalizaci a robotizaci, budeme řešit klimatickou krizi. Bude toho hodně. A koronakrize byla v tomto ohledu pouze ochutnávka, co všechno nás v daleko intenzivnější podobě čeká. A dohromady, všechno najednou, ty obrovské změny budou probíhat rychle. Proto si myslím, že o sociální demokracii nemusíme mít starost. Ta myšlenka, která je součástí její identity, tedy že společně jsme silnější a že potřebujeme silný stát, je nesmrtelná. Strach o budoucnost sociální demokracie nemám.“

Růžověji by snad budoucnost sociálních demokratů popsat ani nešla. Skoro to vypadá, že stačí, aby si uvařili kafíčko, posadili se do křesla, natáhli si nohy na stůl a čekali, až jim volební vítězství samo spadne do klína, protože čas je jim nakloněn. Tohle století patří jim, jejich myšlenka je správná a lidé se bez nich neobejdou.

Zatím se však zdá, že by se v tom křesle celkem načekali. 21. století už nějaký ten pátek běží – přesněji řečeno dvě dekády z něj jsou už pryč – a pořád nic. Sociálnědemokratické století se stále nějak nekoná. Není ani na dohled, a dokonce by se dalo říct, že se jaksi vzdaluje, alespoň v České republice. Dosavadní průběh tohoto století svědčí spíše o tom, že se sociální demokracie ocitla ve vleklé krizi, a není jasné, proč by se to v následujících letech mělo nějak dramaticky zlepšit.

Jana Maláčová vychází z toho, že po sociálnědemokratické straně bude poptávka jednoduše z toho důvodu, protože je tady řada otázek, které na lidi dolehnou a které bude nutné řešit: stárnutí společnosti, prohlubující se problémy na trhu práce kvůli digitalizaci a robotizaci či klimatická krize. Ministryně práce a sociálních věcí si tato témata spojuje se sociální demokracií a automaticky z toho pro ni vyplývá, že tato strana bude proto chtěná a žádaná.

Silný stát a sociální demokracie

Místopředsedkyně ČSSD se tváří, jako kdyby nikdo jiný na tyto záležitosti nereagoval a nedokázal si s nimi poradit a sociální demokraté byli jediní, kdo vědí, co s nimi. A jakou odpověď na ně Jana Maláčová dává? Základem je podle ní myšlenka, která je součástí identity sociální demokracie – tedy to, že „společně jsme silnější a že potřebujeme silný stát“. Zaručí ale tahle idea sociálním demokratům budoucnost? Stačí na to, jak ministryně říká, aby o sociální demokracii nebylo třeba mít starost?

Silný stát, jak ho prezentují sociální demokraté, zní jako odpověď na všechno, ovšem takhle jednoduché to není. Se silným státem je spojeno i velké množství problémů a čím je stát silnější, tím jsou tahle rizika a potíže samozřejmě větší, respektive tím těžší je bránit jeho svévoli, neefektivitě, korupci či až příliš velkému spoléhání se na něj.

Další otázka je, v čem přesně ona síla státu spočívá. Například v Číně silný stát jistě mají, ale takový, jaký by si zřejmě nepřáli ani sociální demokraté. Důležitá je síla státu při vymahatelnosti práva. Zásadní je ochrana práv jednotlivců před bezprávím, kterého se na nich dopouští nejenom stát, ale třeba i velký a bezohledný podnik, který si dovede naklonit úředníky a státní moc.

Univerzální odpověď na všechno

Minimálně do určité míry je významná ochrana malých před velkými, aby se například zákazníci domohli svých práv tváří v tvář obchodnímu řetězci nebo aby minoritní akcionáři nebyli vydáni napospas těm většinovým, apod. Nelze zapomínat na různé veřejné služby, ovšem všechno je to otázka míry. Dost dobře tak není možné obhájit, aby se do nějaké zapadlé vesničky z veřejných peněz postavila dálnice, protože jejích pět stálých obyvatel chce komfortněji dojíždět za prací do nejbližšího velkoměsta.

Dále čtěte

Pokrytectví sociálních demokratů: Říkají, že jsou ve vládě, aby pomáhali lidem, přitom myslí jen na sebe

Hejtman Pardubického kraje a bývalý místopředseda sociální demokracie Martin Netolický minulý týden po schválení daňového balíčku prohlásil, že ČSSD musí…

Tuhle míru je třeba znovu a znovu hledat a nastolovat. Je špatné, aby tu byly všemocné státní podniky, u kterých je jedno, jak kvalitní služby poskytují, a stejně tak je špatně, aby v některých oblastech byli lidé naprosto odtrženi od světa, protože se soukromému dopravci nevyplatí do nich jezdit. Je třeba mezi tím hledat nějakou rovnováhu, ale právě v tom spočívá důležitost a přednost parlamentní demokracie – že tohle umožňuje.

Budoucnost sociální demokracie není v tom, mít jednu univerzální odpověď na všechno – no, přece silný stát to zajistí – bez toho, aby se zabývala jeho stinnými stránkami, nedostatky a spornými místy. A hlavně musí nabízet konkrétní řešení a promýšlet jejich dopady.

Politické strany jsou společenské instituce, které vznikly, aby naplnily určitou poptávku občanů, a stejně tak mohou i zaniknout, když už toho nebudou schopné nebo lidi o svém smyslu nepřesvědčí, případně jejich účel a funkci převezmou nějaké jiné strany. Týká se to i ČSSD, ani ona nemá automaticky zaručené přežití a to, že o ni občané budou stát. Nemůže se spoléhat na to, že 21. století je zkrátka a jednoduše stoletím sociální demokracie.