Bude to pět let, co jsem se staženým sebevědomím hodným Středoevropana podávala za rozbřesku letenku šedivějícímu muži na oregonském letišti. „Určitě se mě bude ptát, kde to je, ta Česká republika,“ pomyslela jsem si a napjatě se usmála. „Jste z České republiky. Ještě je u vás prezidentem Václav Havel?“ zeptal se a já jsem zkoprněla. Když jsem se nadechovala, že odpovím, předběhl mě. „To už asi ne, je to už dlouho,“ odpověděl za mě. A já se zmohla jen na poděkování.
Vyplynuly mi z toho dvě věci. Za prvé, někteří Američané viděli mapu Evropy a dokonce znají i něco málo z novodobé české historie. Za druhé, kromě fotbalových hvězd si cizinci pamatují ještě jedno jméno: Václav Havel.
Newyorský den Václava Havla
V půlce letošního května se na sociálních sítích zaleskla informace, že newyorský starosta Bill de Blasio plánuje vyhlásit v New Yorku 28. září Dnem Václava Havla. Mám ten den narozeniny. Stejně jako náš současný prezident. Životní, snad trochu úsměvné paradoxy.
„Institut dnů věnovaných určité osobě či tématu má v New Yorku poměrně velkou váhu a fakt, že bývalý československý a český prezident se této pocty dočká, lze považovat za velký úspěch na poli veřejné diplomacie v New Yorku,“ napsal na svých webových stránkách Generální konzulát České republiky v New Yorku.
V rámci Havlova dne se v metropoli plánuje celá řada akcí. Například provedení Havlových divadelních her nebo odhalení jeho busty od sochařky Marie Šeborové v kampusu Columbia University. Celkově by oslava Dne Václava Havla v New Yorku měla trvat dva až tři dny.
Václav Klaus pukne
V České republice něco docela nevídaného. Zatímco jinde dokážou osobnost Václava Havla vidět v kontextu, u nás se jeho odkaz rozplývá čím dál tím víc, jak jsme obklopeni velkohubostí a arogancí současného prezidenta nebo uzurpováním moci ze strany Adreje Babiše. Ani se už nestačíme pozastavovat, podivovat a klást si otázku: Opravdu se u nás doba tak změnila?
Václav Klaus je už sice nějakou dobu v pozadí, ale neúprosné sociální sítě si na něj hned vzpomněly: Klaus z toho pukne – napřed Letiště Václava Havla, jeho lavičky a teď i jeho den ve světové metropoli. Už tak je přece pro něj těžké smířit se s tím, že byl až druhým prezidentem.
Asi není třeba připomínat některé Klausovy výroky. Na pohřbu prvního českého prezidenta se dojímal slovy, že by si přál, aby éra spojená s Václavem Havlem neskončila. Chvíli na to, co odložil smuteční oděv, však už do svého rivala zase ryl. Později o Havlovi prohlásil, že byl v mnoha ohledech reformním komunistou, nenáviděl politické strany a odmítal tržní ekonomiku. Kladivem zazvonil o hlavičku hřebíku a pojmenoval to, co je Havlovi vyčítáno i v hospodských debatách – a na čem se paradoxně shodují někteří jeho odpůrci i zastánci: Měl zatočit s komunisty. Bylo by líp.
O mrtvých jen dobře
Možná ano. Ale bylo to v kontextu doby možné? Obešel by se radikální řez opravdu bez krve? A bylo tolik odvážných, kteří by se zvedli od piva a se zbraní v ruce hájili nastupující svobodu a demokracii, když celých čtyřicet let jen klopili oči? A na jakou stranu by se případně přiklonila spřátelená sovětská vojska pobývající tou dobou stále ještě v československých kasárnách?
Po bitvě je každý generál. A o mrtvých jen dobře.
Zdá se, že Václav Havel alespoň v zahraničí a u části české společnosti zůstává bezmocně mocný. Ve svém morálním odkazu, se všemi svými chybami slušného člověka.
