Po každém z dalších teroristických útoků odněkud zazní: jsme ve válce, zavřete hranice, vytáhněte zbraně. V Evropě jsme si za desetiletí míru zvykli na pohodlí, které zbytek světa sleduje jen zpovzdálí. A poslední půlrok nás vyděsil. Strach, se kterým jde ruku v ruce nenávist, vytváří úrodné podhoubí pro jednoduchá řešení. Jenže taková neexistují.

Globální teroristická databáze nedávno představila statistiku počtu obětí terorismu za posledních 45 let v západní Evropě. Loni zde na následky teroristických útoků zemřelo 150 lidí. V roce 2004 to bylo 196 osob – většina z nich zahynula při výbuchu bomb v madridských vlacích. Za srovnávané období byl vůbec nejhorším rok 1988, kdy teroristé zabili 450 lidí. Více než polovinu tvořili pasažéři letu Pan Am, který se po výbuchu bomby zřítil ve Skotsku. Zajímavostí je, že tehdy zabíjela trhavina Semtex vyrobená v Československu. Letošní rok ještě není uzavřený, ale pokud by Evropu zasáhly další teroristické útoky, je pravděpodobné, že by překonal loňskou statistiku.

Na těch číslech je zajímavé něco jiného – Evropa za posledních čtyřicet let teroristické útoky zažívala. Rozdíl je v tom, že zatímco v osmdesátých letech vraždily evropské organizace ETA (Baskicko a jeho svoboda) nebo IRA (Irská republikánská armáda), dnes se k většině hlásí islamisté. Navíc během posledních dvaceti let (od roku 1995) teroristických útoků ubývalo. Výjimkou byl Madrid. A potom loňský a letošní rok. V  klidném mezidobí jsme slýchali hlavně o výbuchu bomb v Iráku, Afghánistánu nebo v Sýrii.

Jistě, něco se změnilo. Za prvé, z Paříže nebo Bruselu je to k nám přece jen blíž (mentálně, kulturně i pohledem na mapu) než z Bagdádu. Za druhé, někdo se dotýká našich hodnot, našeho způsobu života – útok v Nice proběhl při oslavách pádu Bastily, když lidé popíjeli koktejly a pozorovali ohňostroj. Za třetí, žijeme v době, kdy se informace šíří velmi rychle. O útoku z roku 1998 v severoirském Omaghu, kde zemřelo 29 lidí, se psalo v novinách až druhý den. Po bruselském atentátu, který si vyžádal 34 obětí, zaplavily sociální sítě okamžitě fotografie i s různými komentáři a názory. Včetně snadných řešení. Za čtvrté, máme dojem – často pod vlivem emocí šířených propagandistickými kanály – že bezpečnostní opatření tak, jak jsou nastavená dnes, selhávají. Úkolem policie, armády a tajných služeb je přece chránit občany. Tyhle složky podléhají politickým rozhodnutím a kruh se uzavírá. Jsou to zvolení politici, kteří by se měli zasadit o ochranu lidí. Je to Evropská unie, která selhává. Tak jednoduché to ale není.

Podobné názory – výkřiky o válce, zavírání hranic nebo vyzbrojování občanů – často a rády citují prokremelské weby. Naposledy například Parlamentnílisty.cz přinesly prohlášení šéfa válečných veteránů Jaroslava Vodičky, že „po (zatím) poslední sérii teroristických útoků fanatických muslimů v Německu a Francii jsme ve válce, ale politici se to bojí říct nahlas.“ Po záměru podobných článků není třeba dlouho pátrat. Chtějí vyděsit, vyvolat paniku, vzbouřit emoce, ukázat na chyby a slabiny vlád, politiků, potažmo Evropské unie.

Jestli v nějaké válce v Evropě jsme, je to hybridní informační válka vedená Ruskem, na kterou poukázal i poslední summit NATO ve Varšavě. Téhle válce české proruské weby napomáhají. A její důsledky mohou být nedozírné: postupné ukrajování svobody, o kterou se – pod vidinou ochrany před nebezpečím – necháme připravit. Podobné strategie se v minulosti osvědčily.

Balancování mezi bezpečností a svobodou probíhá na velmi tenké šňůře. Jenže v mezičase, zvlášť pokud by přišly další teroristické útoky, budou sílit hlasy volající po radikálním řezu. Co by se skutečně stalo, kdyby si každý z nás připnul k opasku pětačtyřicítku a v přeplněném supermarketu prasknul balónek?

Je přirozené chránit si svoji bezpečnost, svobodu, kulturu a ekonomické výdobytky. Jenže západní civilizaci charakterizuje také humanismus, soucit a občanství v tom nejlepším slova smyslu. V Evropě máme bolavé zkušenosti ze dvou válek a dvou totalitních režimů. Dobře víme, co umí nenávist, když ji necháme vytrysknout plnými doušky.

Příčinu současných potíží je třeba hledat ve dvou rovinách. Je to situace na Blízkém východě, především konflikty v Sýrii a v Iráku, resp. působení tzv. Islámského stát. Potom jsou to sociální problémy a vykořeněnost, kterou prožívají evropští muslimové. A vyřešení problému je vždycky spojené s odstraněním příčiny. Jakkoli to není snadné.