Říká se, že když květina nemá živiny, rozkvétá. Platí to i naopak? Že, když žije v blahobytu, tak uvadá? Bylo by to příhodné přirovnání pro naši společnost. Ještě nikdy v historii jsme se neměli tak dobře, přesto někteří z nás cítí, že něco začíná páchnout. Je to jistá psychická hniloba. Nazvěme ji třeba frustrací. Měli bychom se vzchopit, sebrat odvahu a nedopustit rezignaci, která nechá vyhnít základní demokratické hodnoty.
Teroristické útoky, naposledy v Nice, jsou vodou na mlýn všem, kteří do svého života vpustili frustraci a strach a křičí: „Páni politici, chraňte naše rodiny, zajistěte bezpečnost, zavřete hranice, dejte nám zbraně, budeme se bránit.“
Samozřejmě, Evropa je v potížích. A zdá se, že se toho na nás valí trochu moc: imigrační vlna, odchod Velké Británie z Evropské unie, sílící radikalismus. A nejen ten islámský. V historii se opakují období krize, ale každá krize jednou odezní. Jde především o to, jak se k jejímu průběhu postavíme.
Období strachu a nejistoty, které na každého působí jinak, je výborným podhoubím pro bujení extrémistických názorů a protidemokratických tendencí. Stačí drobné výkřiky politiků, kteří využívají podobné okamžiky ve svůj prospěch. Tak třeba Andrej Babiš. Včera na svém facebookovém profilu napsal: „V Nice byla včera odpoledne moje rodina na návštěvě. Evropa musí začít aktivně bojovat proti terorismu, zákaz nošení zbraní ji nezachrání.“
Výkřik do tmy sociální sítě. Bez konkrétního vysvětlení, jak bychom s terorismem měli bojovat a co tím Andrej Babiš, který tak trochu hraje na city (byla tam přece i jeho rodina), ve skutečnosti myslel. Našeptávali mu slušní Češi. Třeba si od nich rád nechá poradit. Přivítali by například uzavření hranic a zbraň by měl podle některých komentářů dostat každý, aby mohl bránit svoji rodinu.
V internetových diskuzích střídá poslední dobou jeden nenávistný a frustrovaný výlev druhý.
Všichni víme, že s terorismem je nutné bojovat. Určitě ale ne uzurpováním základních práv a svobod. Rozhodně ne uzavíráním hranic. Postupné ukrajování svobody nepřineslo ještě nic dobrého. Toho jsme byli svědky v historii už několikrát. Stejně tak nepřineslo ještě nic dobrého šíření strachu a nenávisti, což tak rádi využívají pro své zvolení politici s autoritářskými choutkami. Čím méně svobod a čím více strachu, tím lépe se lid ovládá. Na to bychom neměli zapomínat. Protože se zase a znovu můžeme snadno stát nebezpečnými sami sobě.
Jakkoli je terorismus šílený a fanatický, neděsí mě tolik, jako slušní Češi s fašistickými sklony. Ti, na rozdíl od teroristů a uprchlíků, žijou totiž hned za rohem. Za rouškou maminky na mateřské dovolené, za maskou prošedivělého důchodce z vedlejší chalupy nebo za důvěryhodnou vizáží vysokoškolsky vzdělaného manažera bych jen těžko hledala tak velkou kupu nenávisti, které nechávají poslední dobou volný průběh. Zatím v bezpečí a anonymitě internetu.
Nechce se mi domýšlet, co by se stalo v kritických okamžicích. Udávání, politické procesy, špízování, vyřizování sousedských sporů? Proč ne, když už bychom všichni měli zbraně v ruce? Stačilo by říct: ale on byl pro uprchlíky, tak pomáhal terorismu. Prásk.
Strach je přirozený. Stejně jako pocity zmatku a nejistoty. I na nejkrásnějších zahradách světa občas řádí plísně, hniloby a plevel.
Racionální zahradník ví, co s nimi. Nepodléhá panice. Nachází řešení, která nezničí zahradu plnou nádherných květin, co ještě nedávno kvetly, ale momentálně uvadají.
Těmi květinami jsou svoboda, slušnost, přátelství, láska, porozumění, úcta. Věřím, že když budeme odvážnými zahradníky, podaří se, aby květina znovu kvetla a prosperovala.
Ano, je to dřina, je to nepohodlí, jsou to mozoly a pot. Ale stojí za to.
