S Jankem Rubešem jsme si povídali o nešvarech české společnosti, se kterými se snaží bojovat v rámci svých pořadů na Stream.cz. Janek je kameraman, scénárista a režisér. Má za sebou úspěšné projekty jako Černobílý den, Praha versus taxi, Praha versus prachy, Prague guide, Vaříme/Paříme s Mírou a další. Díky jeho sérii Praha versus taxi bylo obžalováno sedm podvodných taxikářů, kteří budou mít v listopadu soud. Nyní bojuje s nepoctivými směnárníky. Za největší problém české společnosti považuje lhostejnost.

Vy jste vstoupil do povědomí lidí svou sérií o nepoctivých taxikářích Praha versus Taxi. Tyto projekty působí aktivisticky. Jste aktivista?

Aktivista rozhodně nejsem. Když se řekne slovo aktivista, tak si představím člověka, co leze na komín s transparentem. Pro mě to má negativní konotaci. Já jen vykonávám svou práci a mám štěstí, že mám možnost točit, o čem chci. Peníze, které si vydělám, můžu dál použít k něčemu, co mi dává smysl. Vyhnat zloděje ze Staroměstského náměstí, nebo o nich alespoň točit, rozhodně smysluplné je.

Vidíte nějaké systémové řešení?

Nemám plán, jak něco systémově měnit. Zkouším protlačovat pomalé změny, měnit něco krůček po krůčku každý den. Tlačit na dveře z druhé strany. Když na ně tlačit nebudete, tak se prolomí. Na tuto myšlenku mě přivedl Josef Klíma, když jsem se s ním poprvé setkal. I kdyby na ty dveře tlačil jen jeden člověk, tak je to dobře. A mě to teď zrovna hodně baví.

Proč nechcete být aktivista?

Aktivisté řeší to, že je Malostranské náměstí největším parkovištěm v Praze. To je pro mě povrchní a populistické. Nechci to zlehčovat, ale mnohem důležitější je náměstí Mariánské, kde jsou dvě velké knihovny a budova magistrátu. Změna tohoto parkoviště v náměstí je jednoduchá. Chce to, aby někdo zakázal svým zaměstnancům na tomto náměstí parkovat. Malostranské náměstí, na rozdíl od toho Mariánského, bylo veřejné parkoviště, mohl tam parkovat kdokoli. Na náměstí Mariánském jsou místa rezervována pouze pro zaměstnance magistrátu. O to snazší by mělo být toto parkoviště přeměnit v krásné náměstí. To už se nikomu udělat nechce. Mě rozčiluje, když primátorka Krnáčová slavnostně otevírá Malostranské náměstí bez aut, ale neudělá to nejmenší, aby vyřešila problém s parkováním před svým vlastním úřadem. To je zkrátka nefér.

Co vám na aktivistech konkrétně vadí?

Vadí mi, že nejsou důslední. Řeší jen něco a nejdou do hloubky problému. Viz předchozí debata o Malostranském respektive Mariánském náměstí. Já ale asi také nejsem důsledný. Chytám jen některé taxikáře, protože na úplně všechny nedosáhnu.

Snažím se být extrémním ombudsmanem. Malé dítě pozná, co je dobré a co je špatné. Malé dítě pochopí, že není fér zakázat poslancům parkovat na Malostranském náměstí, zatímco sám dál parkuji na náměstí Mariánském. Pokud postavíme tyhle dvě situace vedle sebe, každý z nás cítí, že je něco špatně.

Povíte nám, co je nového s taxikáři?

Taxikáři z našeho seriálu mají v listopadu soud. Za cestu ze Staroměstského náměstí na Václavské si účtovali 800 Kč, na Anděl 1400 Kč a z letiště do centra 2000 Kč a tak dále. Hrozí jim dva až osm let, to mě trochu vyděsilo. Pan Jelínek, který se vydával za taxikářského odboráře (což je samozřejmě fiktivní funkce), je mezi obžalovanými. Já je ale nepotřebuji vidět za mřížemi. Policie jim zabavila auta, takže lidi dál vozit nemohou. Proto by mi stačilo, kdyby vrátili peníze těm, které okradli. Nakonec proti těmto taxikářům zasáhla kriminální policie, ne městská. Nikdo jiný na to nestačil. Alespoň teď víme, že je tu jedna instituce, která funguje, a to je kriminální policie.

Vadí mi ale, že policisté zakročili jen proti těm taxikářům, o kterých jsme natáčeli. Kdybychom natáčeli o taxikářích na Hlavním nádraží, tak jsou teď možná rozprášeni oni. Já ale nechci mít něčí osud ve svých rukou. Já jsem neříkal, že tihle taxikáři jsou ti špatní. Ne, já jsem říkal, že všichni taxikáři, kteří účtují 500 Kč za kilometr, jsou podvodníci.

Takže to dobře dopadlo?

Ano, ale vadí mi, že pro ty, co nesou hlavní odpovědnost, z toho nevyplývá vůbec nic. Mluvím o těch, kdo to tolerují, kdo jsou k tomu lhostejní. Ti, v jejichž kompetenci je postarat se, aby se takovéhle věci neděly, lidé na magistrátu.

Vlastně všechno, o čem točím, je lhostejnost. Teď to zažívám se směnárnou na Staroměstském náměstí a problémy s touto směnárnou jsou součástí naší nové série Prague Guide. (Prague Guide je pořad, kteří míří na cizince cestující do Prahy – pozn. red.)

My jsme věnovali jeden den tomu, že jsme stáli před touto směnárnou a říkali lidem: „Neměňte tady peníze, dostanete jenom 15 korun za euro!“ Všichni za námi potom chodili, policisté, průvodci, lidé z Czech tourism, a říkali: „To je báječný, co děláte, kluci, konečně to někdo dělá!“ A já si říkám, proč to tito lidé nedělají sami nebo nám alespoň nepomohou?

Paní primátorka v dobu, kdy jsme stáli u té směnárny, rozdávala na radnici čestná občanství. Místo toho mohla stát před tou směnárnou a říkat cizincům, aby na tomto místě peníze neměnili, protože je to pro ně extrémně nevýhodné. Kdyby měla takovéto nasazení, byla by hodna své funkce. Pak bych ji třeba volil i já v příštích volbách, ale takhle ne.

Čili za všechno může lhostejnost?

Asi ano. V Karlově ulici nadále stojí taxikář pan Ryjáček, o kterém jsem točil. Podle magistrátu je způsobilý vykonávat taxikářskou službu. Podle mě tedy rozhodně ne. Považuji ho za nebezpečného člověka. Vytáhl mě z auta, ale já jsem ho u toho natočil, to pro něho byla největší rána. Bylo to trochu riskantní, ale člověk občas musí překročit mez toho, co je mu pohodlné, aby něčeho dosáhl. Mám výhodu, že jsem po celou dobu vidět na kameře, takže si nikdo netroufne mi něco udělat. Já věřím, že žijeme v takové společnosti a době, že by se mi nemělo jen tak něco stát.

Čeho byste chtěl svými projekty dosáhnout?

Mým cílem je dotáhnout své projekty do cíle tak, aby se něco změnilo. U některých projektů, jako jsou taxikáři ze Staroměstského náměstí, se to podařilo. U některých projektů, třeba u směnáren nebo taxikářů na Hlavním nádraží, se to nedaří vůbec. Problém je v nedůslednosti. Jakmile něco zmizí z médií, zmizí to úplně. „Sejde z očí, sejde z mysli,“ jak se říká. Jakmile jsem přestal točit o taxikářích, magistrát to přestalo zajímat. Nechápu, že už je to neřeší, jdou žehlit jiné problémy. Kdybych každý den točil reportáž o tom, že Mariánské náměstí je největší parkoviště v Praze, možná by s tím něco udělali. Ale jinak ne. Pokud to není v médiích, tak je to nepálí.

Vaše projekty jsou zaměřené na problémy, se kterými se potýkají cizinci v Praze. Jak jste na to přišel?

Viděl jsem dokument National Geographic „Praha, město podvodů“, který mapuje nešvary, k nimž v našem městě dochází. Pražská radnice, místo toho, aby tvrzení v dokumentu prověřila, zareagovala tak, že National Geographic zažalovala. Prý se takovéto věci v našem městě nedějí. Tímto krokem dokázali, že vůbec problémy Prahy neznají a patrně žijí v úplně jiném městě. My jsme se rozhodli natočit podobný dokument a jeho výsledek byl ještě daleko horší. Po této zkušenosti jsem se naučil vnímat Prahu úplně jinýma očima.

Dotýká se vás osud cizinců v Praze nějak osobně?

Cizinci jsou nejzranitelnější skupinou lidí, kterých se nikdo nezastává. Malé děti a staří lidé mají své obhájce, ale cizince nemá rád nikdo. Říká se, že nejvyšší formou života je člověk a nejnižší formou života je turista. Lidé, když cestují, mají tendenci zhloupnout. Sami to známe, když se někam vydáme. Skoro každý si v Česku myslí, že je v pořádku cizince okrádat. Myslíme si, že když jsou turisté bohatší než my, nevidíme důvod, proč by si neměli připlatit.

Proč si myslíte, že jsou cizinci v Praze tak zranitelní?

Nemám rád generalizace, ale my Češi jsme daleko obezřetnější k podvodům, protože jsme vyrostli v prostředí, kde se vás neustále někdo snažil okrást. Turisté z Nebrasky nejsou zvyklí na to, že přijedou do hlavního města jiné země a v jeho samém centru se je někdo snaží okrást. A tady se to děje. Děje se to už přes 20 let a všichni jsou k tomu lhostejní.

A co se s tím dá konkrétně dělat?

Hlavně nesmíme být lhostejní. Česká národní banka je lhostejná, magistrát je lhostejný, městská policie je lhostejná. Všichni, kdo by proti tomuto nešvaru měli zakročit, jsou lhostejní. Minulý týden jsme stáli před jednou konkrétní směnárnou na Staroměstském náměstí. Neporušili jsme žádný zákon. Jen jsme lidem říkali, aby si tam neměnili peníze, protože je tam okradou. Každý nám poděkoval, otočil se a odešel. Podle slov zaměstnance té směnárny jsme je za den připravili o stovky tisíc korun. Jinými slovy, ten problém je řešitelný. Hlavní město Praha najme dvě brigádnice, které tam budou měsíc stát, a ta směnárna do měsíce zkrachuje. Je to poměrně jednoduchý.

Proč tedy něco takového neudělají?

Zdá se, že proto, že na to nikdo doposud neupozorňoval. Kdybych o tom točil měsíc v kuse, tak by to možná vyřešili. A to je právě to, co mě zneklidňuje. Přijde mi šílené, že z pozice novináře mám takovou moc ovlivňovat, o čem rozhoduje magistrát.

Takže voláte po nějaké systémové změně?

Za sebe říkám, že pro mě nemá cenu se pouštět do nějakých složitostí. Já nerozumím tomu, jak funguje magistrát, a ani tomu rozumět nechci. Na magistrátu se všechno řeší hrozně složitě a máloco se dotáhne do konce. Je nejlepší začít úplně jednoduše. Jít na to, jako na to jdou ti taxikáři. Bojujme těmi stejnými zbraněmi. Pokud oni přelepí značku zákazu parkování, dejme jim na místo, kde stávají, květináč, aby se jim tam nevešlo auto. Snadné.

Trváte na tom, že je to lhostejnost? Není v tom ze strany úředníků účelovost?

To si nemyslím. Je to opravdu spíš lhostejnost zaměstnanců magistrátu. Jeden úředník, „Zrzek“, který byl s taxikáři dohodnutý, už tam není. Nevěřím tomu, že by jich tam takových bylo víc. To by zásadně otřáslo mou vírou v tuto zemi. Ne, je to lhostejnost a hloupost, které jsou v tomto směru naprosto nedozírné. Lidé na magistrátu nemají tušení, jak tohle město funguje. Já jsem se naučil vnímat, co se tu děje. Když jdu po ulici, poznám, kdo, co a kde prodává. Vím, kdy a kde stojí taxikáři na zákazu zastavení. Lidé na magistrátu to nevědí. Nevědí o Praze nic.

Váš poslední projekt Prague Guide je natočen přímo pro cizince. Chcete své město propagovat?

Já mám hrozně rád Prahu a celou Českou republiku, proto to vlastně všechno dělám. Chci naší zemi nějak pomoct. Lidé si myslí, že mě platí jednotlivé podniky, do kterých v Prague Guidu cizince zveme, ale tak to není. Opravdu chceme turistům ukázat svá oblíbená místa a přesvědčit je, že nemusí chodit do předražených nekvalitních restaurací a hospod, které jsou samozřejmě nejvíce vidět a jsou snadněji dostupné.

Zaujal mě díl o tom, proč nemají chodit na Pražský hrad, ale raději na Vyšehrad. Rýpnul jste si v něm do prezidenta Zemana. Zajímáte se o politiku?

To nám lidé dost vyčítali. Říkali, že turisté, když jsou v Praze, přece musí navštívit Pražský hrad. Já si to třeba nemyslím. Když cestuji, nikdy nechodím po těch nejturističtějších destinacích. Mám raději místa, kam chodí místní. O zemi se dovíte daleko víc, když projdete místa, kde potkáte méně turistů. Byl jsem asi dvacetkrát v New Yorku, ale nikdy jsem nebyl na soše Svobody. Je krásná, rád se na ni z dálky dívám, ale nepotřebuji si odškrtnout, že jsem ji navštívil.

No a s tím Zemanem to byla trošku žluč. Já se vlastně o politiku vůbec nezajímám. Pokud čtu noviny, tak nejraději o zajímavých technologiích, třeba o Tesle. Kdybych si měl číst o politice, moc by mě to nebavilo.

A co vaše ostatní projekty? Banát, Vaříme/Paříme s Mírou?

Vaříme s Mírou a Luxus na talíři byly dva originální pořady tvůrců Kanceláře Blaník – Geisler, Krušina – které se protnuly v hraném seriálu Žrouti. Když jsme viděli, jak byl pořad Vaříme s Mírou úspěšný, rozhodli jsme se udělat speciál Paříme s Mírou, k němuž jsem vymyslel i několik vtipů. Točí se to u mě v kuchyni a je to pro mě prima oddechovka. Zatímco Luxus na talíři se točil celý den a výsledkem byly čtyři chlebíčky s vajíčkovou pomazánkou v hodnotě přes 1000 Kč, které jsme slavnostně snědli, to, co jsme uvařili s Mírou, samozřejmě nejedl nikdo. Je pravda, že nám lidé píší, že to přeháníme. Například prezidentské „Vysočinzáno“ je něco, co opravdu nikdo nemůže pít.

A ten Banát? 

S nápadem točit o Banátu (region v Rumunsku, kde se nachází sedm českých vesnic – pozn. red.) přišel můj přítel a kolega Martin Krušina. Vymyslel scénář a kontaktoval odpovědnou osobu z Člověka v tísni, který nás tam vzal, strávil tam s námi týden a seznámil nás s lidmi, kteří s námi spolupracovali. Člověk v tísni tam dlouhodobě pracuje na projektu udržitelného rozvoje. Pro mě to byla úžasná zkušenost. Kdyby vypukla třetí světová válka, jel bych se ukrýt tam, protože tam žijí lidé, kteří jsou naprosto soběstační, a věděli by, jak přežít. Tento seriál svou sledovaností nelámal rekordy, ale rozhodně stál za to. Také nevyvolal hromadnou cestovatelskou vlnu do Banátu, jak by někdo možná očekával.

Když jsme točili o Banátu, hodně lidí se tam na nás dívalo podezíravě. Báli se, že z našeho pořadu lidé v Česku usoudí, že jsou hloupí. Kdysi totiž o Banátu vznikl článek, který vykreslil tamní obyvatelstvo jako zpátečnické. Banát má obrovský problém s odlivem lidí, to místo vlastně vymírá. Mladí lidé odcházejí pracovat do Česka a pak už se nevracejí zpátky. Paradoxní je, že se jim v Česku vlastně nedaří. Vykonávají nekvalifikovanou práci za celkem malý výdělek a ještě jsou svou rodinou v Banátu finančně podporováni. Mně se tam ale líbilo natolik, že jsem přesvědčil partu svých kamarádů, se kterými obvykle trávím dovolenou, abychom místo na jachtu do Chorvatska jeli právě do Banátu.